Napadlo vás někdy, když jste se tak procházeli ulicemi některého většího města, proč na každém druhém rohu postávají brigádníci a prosí o příspěvek tu na nemocné nebo postižené děti, jindy na výcvik slepeckých psů, za týden zase na výzkum nebezpečných nemocí, a nakonec třeba pro mládež, která vyrůstá na ulici? Někdo možná bez rozmyslu přispěje dvacetikorunou, jiný rozpačitě otočí hlavu a předstírá, že nevidí. Další ochotně přispěje a hrdě si připne na klopu kabátu odznáček, jenž jej zařadí do množiny Mirků Dušínů. Položí si však někdo otázku, jak je možné, že ve společnosti, která se holedbá tím, že je o každého trpícího člověka postaráno, a že je vlastně prvořadým úkolem státu tak činit, je nutné pořádat takové charitativní akce? Nežijeme snad v sociálním státě, v němž nezůstane žádný trpící ponechán napospas?

Jedním z největších úspěchů kolektivistů je, že se jim podařilo vzbudit v lidech představu o kapitalismu coby nelidském, kořistnickém systému, v němž uspěje pouze ten, kdo se vyšplhá nahoru po mrtvolách jiných lidí. V kapitalismu je zkrátka člověk člověku vlkem, tvrdí obecný názor, zatímco socialismus, tedy ten skutečný, ideální socialismus, je vysoce morálním systémem, protože jeho motivem je pomoc bědným a trpícím, zkrátka těm méně šťastným, nebo prostě těm, kteří nedosáhli kýženého bohatství jen proto, že jej dosáhl někdo jiný, dravější a bezohlednější.

Co takhle tuto vylhanou povídačku konečně uvést na pravou míru? Pravdou je totiž opak: zatímco čistý kapitalismus je systém, který jako jediný v maximální míře umožňuje pokojné a mírové soužití mezi lidmi, je to právě socialismus, v němž jsou si lidé navzájem vlky.

Aby člověk mohl přežít, musí dosahovat hodnot. Hodnotou je vše, co se člověk snaží získat nebo uchovat, a v konečném důsledku všechny hodnoty vedou k zachování hodnoty nejvyšší – k vlastnímu životu. Odkud se ale hodnoty berou? Individualista opoví bez váhání: zdrojem hodnot je vždy jednotlivec, jeho rozum, invence a produktivita. Kolektivisté mají jiný názor. Liší se sice podle toho, do jakého tábora patří, zda pokládají za zdroj hodnot společnost, nadpřirozenou božskou entitu nebo třeba matku přírodu, ale v jednom se shodují: sám jednotlivec hodnoty, jež vznikají nezávisle na něm, pouze spotřebovává. Existuje zde jakýsi mystický koláč, z něhož se mají spravedlivě podělit všichni.

Vlastníte svou firmu, zaměstnáváte lidi, a nabízíte zákazníkům to, co si přejí a co nejlépe uspokojí jejich potřeby? Pracujete tvrdě každý den a snažíte se ze sebe dostat to nejlepší? Nejste to vy, kdo vytváří hodnoty, ale společnost, tvrdí kolektivisté. Vy jste pouhou prodlouženou paží společnosti, jakýmsi výsledkem neurčitých a tajemných sil, vzájemných vztahů, vzájemné odpovědnosti a závislosti. Vy pracujete, hodnoty vznikají jaksi samovolně, a každý má právo se z nich těšit. Vlastně i vy sám jste ke své práci využil hodnoty vyprodukované společností, a ovoce vaší práce byste tak měl společnosti navrátit. A nejen společnosti jako takové, ale i těm jedincům, na něž už žádný díl společného koláče nezbyl, protože právě vy jste si pro svůj vlastní úspěch ukrojil větší kousek, než vám spravedlivě náleží.

Odtud, tedy z tohoto kolektivistického pohledu na hodnoty, automaticky plyne obrovská nenávist mezi lidmi. Proč? Jestliže totiž existuje jeden, omezený koláč hodnot, z něhož se mají nakrmit všichni, je každý člověk kolem nás vážným konkurentem. Co když právě on si ukousne o něco víc? Co když se kvůli němu na mě nedostane? Ať raději hladoví on, než abych strádal já!
Tak totiž funguje politika v tzv. sociálním státě, neboli státu blahobytu. Rozdělení koláče v něm závisí nikoliv na míře ubohosti a mizérie, ale na počtu hlasů ve volbách, nakonec se tak největšího dílu dostane těm, kteří dokáží nejhlasitěji křičet. Sociální stát tak zajistí lidem, voličské majoritě, recept na kapky do nosu zdarma – ale na operaci pro dítě trpící smrtelnou chorobou nezbude než vypsat sbírku, neboť potřeba jednoho jedince z několika milionů se nikdy nemůže stát tématem demokratických voleb.

Socialistická politika, je-li navíc podpořena demokratickým systémem vlády, tedy nikdy nemůže zabezpečit potřeby těch nejchudších, nevyléčitelně nemocných, skutečně trpících a beznadějně postižených. Je totiž prováděna pod taktovkou masy, která si dokáže násilím vybojovat největší díl koláče. Ten však samozřejmě nevznikl jen tak z ničeho – jeho ingrediencemi jsou výdělky produktivních lidí a receptem je daňová konfiskace. Ale potřeby trpících nemůže zabezpečit ani nedemokratická forma socialismu – protože diktátorům na utrpení lidí nezáleží.

Kdysi dávno, v 50. letech, se prý tradovalo rčení: "Dědeček a babička ujídají chlebíčka." Nic snad nemůže kolektivistický pohled na hodnoty ilustrovat lépe. Dědeček s babičkou už jsou příliš staří, nemohou pracovat, nemohou společnosti odevzdat žádnou práci, pouze participují na konzumaci společného koláče. Zbavit se jich by znamenalo uspořit koláč pro ty, kteří ještě dokáží pracovat a kteří přinesou společnosti největší užitek. Komunistická diktatura se nedostala tak daleko, že by staré lidi hromadně likvidovala, ale nepochybně se tím směrem vydala: od určitého věku byly lidem například zapovězeny účinné léčebné postupy a léky. Nacistické vraždy mentálně i tělesně postižených jsou jen jiným praktickým důsledkem stejného nahlížení na hodnoty.

Pohlížejí-li na sebe lidé vzájemně jako na hladové soupeře lačné ukousnout si co největší díl společného koláče, budou ochotni přispět na lékařský zákrok někomu, kdo je vlastně jedním z té hordy konkurentů? Ta vůle bude tím menší, čím silněji bude utlačována individualita. Jenomže každý den slýcháme, že si pomáhat musíme. Že schopnost si vzájemně pomáhat je tou nejvyšší známkou civilizační vyspělosti. Nikdo prý přece nežije sám pro sebe, na opuštěném ostrově; musíme se zajímat o blaho svých bližních a morálka altruismu nám to přímo rozkazuje.

Altruismus však neznamená dobrou vůli a schopnost dobrovolně pomáhat těm, kteří si naši pomoc zaslouží. Altruista se musí obětovat, tedy vyměnit větší hodnotu za hodnotu nižší nebo nulovou. Pokud se však chcete vůči někomu zachovat solidárně, musíte si nejprve zvolit toho, kdo je hoden vaší pomoci, tedy volit podle nějakého hodnotového žebříčku.

Máte-li před sebou dvě osoby, narkomana, který nenávidí všechno a všechny, včetně sebe samého, a chce jen přežít, v biologickém slova smyslu, a vedle toho například nadaného ale chudého studenta, který měl prostě jen smůlu na rodiče, potom, máte-li normální pohled na život, bude pro vás, když už se vůbec rozhodnete k aktu charity, přijatelnější pomoci studentovi. Patrně jej vyhodnotíte jako někoho, kdo si pomoc zaslouží. Jenomže v tu chvíli jednáte v rozporu s altruistickou morálkou, protože upřednostníte něco hodnotnějšího před něčím méně hodnotným. Oceníte píli a nadání před zkažeností. Altruismus vám však nakazuje obětovat se, rezignovat na své hodnoty, a tedy si pro pomoc vybrat toho, kdo si ji ve skutečnosti nezaslouží. A nejen že si nesmíte dovolit ten luxus zvolit si příjemce vaší pomoci, vy se nesmíte ani rozmýšlet, zda vůbec pomáhat. Musíte pomáhat vždy, jakmile někdo natáhne ruku. A když u toho pocítíte citelnou újmu, pak je to – dle altruismu – teprve ten skutečně ctnostný čin.

Pro altruismus totiž není klíčové někomu pomoci od utrpení. To, oč tady běží, je ztráta toho, kdo se obětuje. Může být v takovém prostředí pomoc projevem dobré vůle?

A jestliže někdo rozhodne, že lidé přispívají málo, a až příliš přitom používají vlastní úsudek, objeví se na jevišti socialističtí politici, kteří tvrdí, že dobročinnost nelze nechat na jednotlivcích, ale že do ní musí stát vnést pořádek. Stát prý nejlépe určí, komu se má pomoci. A z důvodů výše zmíněných se pak příjemci násilné dobročinnosti nestanou nemocné děti nebo opuštění staří lidé, nýbrž průměrní voliči, kteří požadují porodné a pastelkovné, a na druhé straně pak osoby štítící se jakékoliv produktivní práce, jejichž lenost a neschopnost, podmíněná ve skutečnosti osobní filozofií nebo kulturou, je vykládána jako důsledek jejich odmítnutí majoritní společností.

Stát nás násilně spoutává do svazků a klade na nás závazky, které bychom si nikdy sami dobrovolně nevybrali. Navíc nás připravuje o výraznou část našich příjmů, což je, řečeno s Fredericem Bastiatem to, co je vidět, zatímco co vidět není, jsou promarněné příležitosti zničené státními regulacemi. Vůle pomoci těm, kteří si to skutečně zaslouží, je pak samozřejmě mnohem menší, než jaká by byla ve společnosti založené na vzájemném respektu k individualitě. Taková společnost může fungovat pouze ve svobodě, v níž je každý svým pánem a jeho peněženka je státní mocí nedotknutelná.

Solidarita je něco naprosto odlišného, než jak ji vykládají kolektivisté, kteří pravý význam tohoto pojmu už dávno zničili. Solidarita je totiž vyjádření potřeby darujícího, nikoliv soustavného nároku kladoucího na všechny ostatní lidi nezvolený závazek, jemuž se nelze vyhnout. A především, aktem solidarity si nikdo nevylepší svůj morální profil. A stejně tak nemůže být větší vůle k dobročinnosti tím pravým důvodem, proč mít kapitalismus.

Morální principy, jež mají následně vliv na i podobu politického systému, se odvozují z principů lidského života, a v něm je pomoc v nouzi něčím naprosto okrajovým. Lidský život je nutné zajistit produktivní činností, nikoliv pomocí, a po převážnou část svého života lidé, mají-li přežít, produkují hodnoty, směnují je, a spotřebovávají je. Život založený na čekání na pomoc není možný, lidská bytost takto v dlouhodobém horizontu přežívat nedokáže. Jestliže by pomoc v nouzi byla skutečně to, co nás dělá lidmi, jak prohlašují věrozvěstové altruismu, nabízí se otázka, jak vzniklo všechno to, na čem stojí naše civilizace? Je snad veškerý vědecký a technický pokrok výsledkem sebeobětující pomoci? Samozřejmě, že není! Morální autority altruismu však toto odmítají. Jsou ochotni akceptovat invenci a nadání podnikatelů jen tehdy, obětují-li valnou část svých sil nebo výsledků své práce ve prospěch těch, kteří natahují ruku. A jestliže se takový člověk odmítne obětovat, vrhnou se na něj s nejnovějším výtiskem zákona o dani z příjmu v ruce, přesně v souladu s rčením "člověk člověku vlkem". Má-li v sobě člověk jen špetku sebeúcty, měl by na tato pravidla hry dobrovolně přistupovat a dopouštět se v sociálním státě, z vlastní iniciativy, aktů dobročinnosti?

Skutečná solidarita může existovat pouze tehdy, přestanou-li lidé nahlížet na hodnoty jako na něco společně sdíleného. Je-li vynucována násilím nebo apelem na nutnost sebeobětování, má nevyhnutelně opačný efekt, než jaký si představují naivní dobrodějové: namísto harmonie a lásky k bližnímu nenastoupí nic jiného, než všeobecná, více či méně skrývaná nenávist.