V sobotu 25. dubna se v Praze konala ideová konference sdružení Islám v České republice nechceme, na níž jsem měl tu čest být pozván. Ačkoliv jsem původně neměl v úmyslu vystoupit s žádným vlastním příspěvkem, proslov JUDr. Kláry Samkové, v němž se dotkla lidských práv a stavěla odsudek Islámu na západní křesťanské tradici etiky a z ní vyplývající teorie lidských práv, která, společně s dědictvím platónství, přes všechny hrůzy našich dějin až přes 2. světovou válku, vyústila v jasnou a takřka bezvýhradně přijímanou deklaraci lidských práv, mi poskytl inspiraci k příspěvku, jenž, v poněkud upravené formě, nabízím i zde.

Můj předem nepřipravený příspěvek se tedy také týkal práv jednotlivce, ovšem moje pozice a nabídnuté východisko jsou poněkud jiné.

Je velice důležité, že na ideové konferenci českých protiislámských aktivistů přišla řeč právě na etiku a teorii práv jednotlivce. Pro posouzení jakéhokoliv myšlenkového směru, islámu nevyjímaje, je to jeden ze základních výchozích bodů, máme-li k němu zaujmout jakékoliv kategorické, bezrozporné stanovisko. Na správnosti našeho pohledu na etiku a práva potom závisí, zda budeme schopni tak barbarskou ideologii, jakou je islám, skutečně racionálně odsoudit. Nakonec pro jakýkoliv myšlenkový systém je etika prvotním bojištěm, na němž se vede bitva o jeho životaschopnost.

Jaký etický rámec odpovídá Islámu? Je jím altruismus, morálka která jako hlavní ctnost vyzdvihuje poníženost, podřízenost, poslušnost, sebeodevzdání, sebeobětování, naplňování cílů a přání druhých, zatímco jakýkoliv sebezájem je morálním zlem. Pokud posoudíme islám pouze podle jeho etiky, zjistíme, že se od naší společnosti příliš neliší. I my pokládáme sobectví, egoismus a sebezájem za něco přinejmenším podezřelého a zkaženého, zatímco ideál spatřujeme v odříkání a sebezapření. Vyzdvihujeme morální kvality těch, kteří svůj život zasvětili službě druhým, zatímco na ty, kteří celý život pracují na sobě a pro sebe, se díváme skrze prsty.

Víme dobře, že ideál altruismu nelze zcela důsledně naplnit – protože v každém okamžiku, zvolíme-li si život namísto smrti, se chováme v principu egoisticky. Narozdíl od primitivní a barbarské islámské kultury si dokážeme užívat pohodlí naší vyspělé, průmyslové a technologické civilizace. Přitom, pamětni altruistického ideálu, sami tyto naše civilizační výdobytky očerňujeme, obviňujeme se z bezuzdného konzumu, z bezohlednosti vůči planetě Zemi, z lačného požitkářství, které je milionům lidí v chudších a nejchudších koutech světa zapovězeno. Vidíme-li úspěchy naší civilizace, etika, která naši společnost ovládá, nám zakazuje cítit jakoukoliv skutečnou hrdost. Místo toho se v hloubi duše stydíme.

Muslimové jsou ve své etice mnohem důslednější. Neprošli žádnou renesanci, žádným objevením velkoleposti rozumu, který je s to altruistické ideály konfrontovat s ovocem lidského poznání uvolněného z okovů mystických bludů a pověr. Dokáží se skutečně obětovat. Naproti tomu my jsme altruisté ponížení, zbabělí, dekadentní, a stydící se za to, že jsme poznali, že důsledně altruismus prostě sledovat nelze a žijeme tedy v permanentním rozporu. Ideál však sdílíme společný.

Altruistická etika vládne západní civilizaci po dva tisíce let. Nikdy nebyla opravdu důrazně konfrontována s dostatečně hlasitou intelektuální opozicí, resp. tato opozice se objevila teprve v polovině minulého století a bude ještě dlouho trvat, než bude opravdu hlasitá. A kromě dvou krátkých epizod – antického Řecka a kapitalistické Ameriky 19. století také byla západní civilizace vystavena nevyhnutelným důsledkům své etiky, principiálně neslučitelné s lidským životem. Římský sociální stát, civilizační úpadek temného středověku, inkviziční procesy, imperiální války, komunismus a nacismus – to vše jsou přímé praktické důsledky nelidské, a proto nefunkční altruistické etiky. Přímým důsledkem principiálně následované altruistické etiky jsou i hrůzy islámského světa. Protože však zastáváme v zásadě stejnou etiku jako muslimové, jsme schopni odsoudit pouze praxi – uřezané hlavy zajatců, ukamenované ženy, popravené homosexuály, zotročené děti, zničené kulturní dědictví. Islámskou etiku se nikdo zpochybňovat nepokouší.

Od Herakleita, přes Platóna, křesťanství, sv. Augustina, Huma, Kanta, Hegela, Marxe, postmodernisty, se naše civilizace dostala do naprostého intelektuálního marasmu. Konfrontováni s šíleným nepřátelstvím Islámu, jehož hegemonie narozdíl od Západu nepostrádá naprostou morální jistotu, najednou nevíme, co máme vlastně dělat. Tušíme, že abychom odvrátili hrozbu, potřebujeme pevné hodnoty a jasné myšlenkové rámce. A protože neznáme žádnou jinou alternativu, obracíme se zoufale k tomu jedinému, co známe – ke křesťanství a platonismu jako k jedinému etickému a filozofickému dědictví naší civilizace. Neuvědomujeme si, že toto dědictví je prokleté. A že nás odzbrojuje.

Jakmile připustíme, že etika je výsledkem mystického vnuknutí a že jejím zdrojem je jakási dokonalá, vnější realita, jíž nemůžeme vnímat a jíž jsme my, lidé, a vše kolem nás jen jakýmsi nedokonalým, mihotavým odrazem, jsme myšlenkově na stejné lodi s muslimy. Hájíme-li zdroj etiky mimo náš rozumu, nezbývá nám, než jej hledat v autoritě. V tu chvíli nemáme jak islámu konzistentně oponovat – a nejen islámu. Koncept etiky mimo hranice lidského poznání vyznávali v zásadě všichni totalitáři – komunisté i nacisté. A rozhodně netvořili nějakou dějinnou anomálii, náhodou se vyskytnuvší v dané době, kvůli daným neopakovatelným podmínkám, v rozporu s myšlenkovou tradicí západní civilizace. Nacisté i komunisté naopak z těchto tradic důsledně vyšli. Od Platóna, přes křesťanství a Hegela vede k nacismu i komunismu velice dobře prošlapaná cesta.

Je snad ku podivu, že jsou to právě křesťanské autority, kdo vůči islámu vystupuje vlastně velice smířlivě? Jestliže Tomáš Halík nebo papež František nabádají k hledání společné řeči s islámem, nebo obhajuje-li arcibiskub z Canterbury začlenění prvků práva šaría do britské legislativy, nejde z hlediska jejich filozofie o žádný rozpor. Naopak, jsou velice konzistentní. Křesťanská věrouka i islámské náboženství stojí na stejných etických principech – a vždy si budou v zásadě velice blízké a velice kompatibilní, narozdíl od ateismu, který je nepřijatelný jak pro křesťany tak pro muslimy.

Konzistentně odmítnout islám nemohou ani ti, kteří sice nejsou explicitními mystiky a řadí se tedy mezi ateisty, ale obhajují existenci jakékoliv nám nadřazené, z nějaké dokonalejší reality vyplývající entity. Touto entitou může být jakákoliv abstrakce typu společnost, kolektiv, národ, rasa, třída, nebo třeba personifikace planety Země. Etika, která musí nutně z takového metafyzického základu vyplývat, je opět altruismus. Jestliže je jednotlivec pouhým odrazem vyšší entity (společnost, rasa, atd), jsou jakékoliv jeho snahy, tužby a cíle nepodstatné a nemorální – protože zdrojem morálky není jednotlivec a jeho racionální poznání, ale nadřazená entita.

Ať už křesťané, muslimové, nebo socialisté, komunisté a kolektivisté jakéhokoliv jiného odstínu, všichni zastávají stejný koncept morálky, odvozený nikoliv z tohoto světa a na jednotlivce uvalený jako autoritativní imperativ vynucovaný silou a obhájený poslušností. A není žádná náhoda, že přijde-li na věc, dokáží křesťané, muslimové i kolektivisté v boji proti svobodě jednotlivce velice čile spolupracovat.

Jestliže máme skutečně konzistentně čelit islámskému barbarismu, musíme začít u naprosto jiné teorie morálky. Kdybychom totiž na základě chybné a defektní teorie morálky a následné mylné formulaci lidských práv stavěli základy fungování naší společnosti a následně i odpor vůči islámskému totalitářství, potom i kdybychom dokázali zvítězit (jako že nezvítězíme), snadno pouze vystřídáme jedno barbarství za jiné.

Ayn Randová nabídla naprosto odlišný pohled na etiku a práva jednotlivce. Svůj revoluční filozofický systém, v němž ukázala, že etika je něčím, co člověk musí vědomě poznat a racionálně odvodit, nazvala objektivismem. Východiskem objektivistické filozofie je vize svobodné společnosti, laissez-faire kapitalismu a racionálního, minimálního státu. Z politické filozofie vyplývající z objektivismu lze jasně odvodit i racionální politiku namířenou na obranu západní civilizace před islámským barbarismem, včetně obranné i imigrační politiky (současná nesmyslná imigrační politika Evropské unie přímo vyplývá z altruistické etiky).

Měřítkem morálky je objektivní, nezměnitelná a jediná existující realita. Jestliže má člověk žít jako lidská bytost, tedy jako volní a racionální tvor (objektivní definice pojmu člověk), musí používat svůj rozum a poznávat svět kolem sebe – nemá totiž, narozdíl od zvířat, žádné automatické nástroje přežití. Zatímco zvíře je naprogramováno se chovat určitým způsobem, člověk musí nejprve poznat, jak má jednat a jak zabezpečit svůj život. A nejen zabezpečit jej bezprostředně, na úrovni biologické existence, ale úspěšně a dlouhodobě jej rozvíjet.

Není pravdou, že by existovalo několik nebo mnoho etických konceptů, které by byly pro lidský život správné a vhodné. Morálka, kterou by měl člověk sledovat, je jen jedna. Vyplývá z přirozenosti člověka – z toho, čím člověk je a jakým způsobem zajišťuje své přežití, tedy rozumem. Morální je to, co člověku v souladu s jeho identitou prospívá. Nemorální je to, co jej ničí. Aby mohl člověk přežít, musí sám, svým vlastním rozumem, poznat, co mu prospívá a tyto hodnoty sledovat. Protože cílem je vlastní prospěch na základě racionálně postaveného hodnotového systému, nazýváme tuto etiku racionálním egoismem.

Morálka racionálního sobectví říká, že jestliže si člověk zvolí žít, musí být život jeho nejvyšší hodnotou. Člověk musí sledovat hodnoty, které k zajištění jeho života vedou (přičemž zde nejde o pouhé biologické přežití, ale znamená život v souladu s identitou lidské bytosti, svobodný život, ve kterém je člověku umožněno sledování a dosahování štěstí – a tedy hodnot, které k jeho štěstí vedou, ať už jde o úspěch, majetek, nebo třeba romantickou lásku.

Žádný jiný filozofický systém dosud takto morálku neodvozoval. Dvoutisíciletou historií filozofie místo toho defilují obhájci sebeobětování, zástupy na morální piedestal stavěných mučedníků, zlovolných tyranů neváhající donutit nás k sebeobětováním násilím, nebo naopak pokroucené postavičky morálních relativistů a nihilistů. Zatímco jejich vize etiky je v rozporu s životem člověka, jak se lidstvo mohlo dostatečně jasně přesvědčit, objektivistická filozofie naproti tomu nabízí etiku pro život.

Jestliže západní civilizace dosáhla od 19. století nesmírných materiálních i technologických vymožeností, je tomu tak proto, že v určitých podstatných aspektech bytí lidé dali přednost rozumu před mystikou a egoismu před sebeobětováním. Lety do vesmíru, mrakodrapy, jaderné elektrárny, informační technologie, účinné léky proti dříve smrtelným chorobám, a všechno pohodlí, jehož si každodenně užíváme – to vše je důsledkem rozumu. Vidíme a uznáváme-li velkolepost toho, co rozum dokáže, dejme mu šanci i v etice.

Islám si je ve své morálce naprosto neochvějně jistý. Jeho morálka je však iracionální a nelidská, a nevyhnutelně proto vede ke středověkému barbarství a nevýslovnému utrpení, a tato nelidskost pouze vynikne, je-li konfrontována s racionalitou a egoismem Západu. Aby jejich systém mohl fungovat, nebo alespoň vytvořit jakousi iluzi fungování, musí vést islámský svět se západní civilizací nelítostnou válku a vymazat ji z dějin. To je hlavním, dalo by se říci svatým cílem islámu.

Pokoušíme-li se hledat naše západní hodnoty někde mimo rozum, v jakési božské, smysly nevnímatelné a rozumem nepoznatelné dimenzi, nesmírně islámu jeho boj ulehčujeme. Máme-li odkázat islám tam, kam patří, tedy na periferii dějin, do pomyslného historického panoptika zla, kde se již jako odstrašující příklad toho, co dokáže důsledná iracionalita, nachází nacismus a komunismus, musíme začít nejprve sami u sebe a svést ve jménu rozumu a svobody jednotlivce rozhodující bitvu na poli etiky.