Kdo sledoval minulý týden pořad Hyde Park na České, tedy naší televizi, mohl absolvovat zajímavý exkurz do nejhlubších a nejtemnějších zákoutí duše dnešního filozofa. Hostem byl filozof a vysokoškolský pedagog Martin Škabraha, o němž asi průměrný divák jaktěživ neslyšel, ale je to filozof a je v televizi, takže jeho slova jistě musí mít nějakou váhu! Zvláště když je to filozof, který smýšlí ekologicky, kritizuje kapitalismus a tzv. neoliberalismus, a varuje před nebezpečím trhu.

Pan filozof Škabraha toho v podstatě zase tak moc zvláštního neřekl. Nesdělil nic, co by průměrný konzument informací produkovaných dnešními masmédii už mnohokrát neslyšel. Z nějakého důvodu však jeho slova upoutala několik deníků a zpravodajských webů, a tak si druhý den čtenáři mohli přečíst, že pan Škabraha pokládá kapitalismus za nikoliv nejvyšší a poslední společenský systém, k jakému se lidstvo dokázalo dopracovat. Kapitalismus prý také jednoho dne skončí.

Žonglovat s pojmy, ohýbat si je podle své momentální potřeby, zakrývat pravý význam, balit vše do abstraktních, nesrozumitelných konstrukcí, to patří jaksi neodmyslitelně k výbavě správného filozofa. Tedy, filozofa, kterého pokládá za správného současný kulturní i intelektuální mainstream. Takový filozof se nemusí obtěžovat s vysvětlováním pojmů, pohodlně mu stačí pozice uznávané autority, jež má na správné používání pojmů glejt. Nemusí se obtěžovat s ničím tak banálním, jako jsou logické rozpory. Nemusí v lidech podněcovat snahu přemýšlet, protože hlavní náplní práce dnes uznávaného filozofa je naopak lidi od přemýšlení odrazovat. Pan Škabraha předvedl, že tyto dovednosti ovládá. Své žonglérské umění předvedl zejména na dvou pojmech: svoboda a liberalismus.

Podle filozofa Škabrahy, jenž pokládá sám sebe za liberálního levičáka, jsou možné různé výklady pojmu svoboda. Klasické, negativní vymezení svobody se mu příliš nezamlouvá, protože nezaručuje ve společnosti absolutní rovnost. Majetkové rozdíly dávají lidem různé možnosti, jak rozvíjet svůj život, proto podle pana filozofa svoboda ani rovnost nemůže být trhem zaručena, ba naopak, právě trh prý činí lidi nesvobodnými tím, že největší bohatství směřuje do rukou příliš malého počtu lidí.

Pan Škabraha si očividně svobodu představuje nikoliv jako stav, kdy nejsme vystaveni žádné iniciaci násilí, nýbrž jako možnost dělat naprosto všechno, bez ohledu na vnější podmínky. Jestliže chceme dejme tomu studovat, ale nemáme na studia finanční prostředky, jsme nesvobodni, protože nemůžeme náš úmysl uskutečnit. Pokud tedy svobodu začneme vykládat takto, nabízí se otázka, jak by mělo být takové svobody dosaženo. Měli by míí lidé rovný přístup ke všemu zboží a statkům? Měli by dostat vše, co chtějí? Jediný způsob, jak lze něčeho takového dosáhnout, je sebrat část majetku jednomu člověku a předat jej druhému, aby si mohl pořídit, to, co chce. Ale co svoboda člověka, který byl donucen se svého majetku vzdát? Není v to v tuto chvíli on, kdo nemůže uskutečnit své záměry? Kde je potom jeho svoboda?

Snaží se snad pan filozof Škabraha oddělovat svobodu a právo na vlastnictví? Pokud ano, pak se pokouší oddělovat neoddělitelné. Jestliže nesmíme nakládat majetkem, který jsme získali, ať už směnou, produktivní prací nebo darem, pak prostě svobodni nejsme.

Výklad svobody, o nějž se pokouší pan Škabraha (i když on vlastně nic nevyložil, nevysvětlil), je ve skutečnosti negací svobody. Žádný pojem nemůže být vymezen tak, aby dovoloval rozpory. Jestliže definujeme svobodu tak, aby umožňovala pošlapání svobody někoho druhého, pak je jednoduše takový pojem definován špatně.

Svoboda je absence iniciace násilí. Tečka. Je to jediný bezrozporný výklad tohoto pojmu. Stav, kdy nejsme vystaveni iniciovanému násilí ze strany druhé osoby. Jestliže chceme studovat a nemáme na studia finanční prostředky, nečiní nás to nesvobodnými – máme nepřeberné množství možností, jak peníze získat. Naopak naše svoboda je pošlapána tehdy, jsme-li donuceni platit cizí studijní výdaje z vlastních peněz, které pak my nemůžeme použít tak, jak bychom je za jiných okolností použili. Naše svoboda je pošlapána i tehdy, když si školu sice dovolit můžeme, ale někdo nám studium z pozice síly zakáže. Jediné bezrozporné vymezení svobody je tedy negativní: jestliže svým jednáním neútočíme na někoho druhého, nikdo nám nesmí násilím bránit. Pozitivní, falešné vymezení naopak tvrdí, že abychom byli svobodni, musí nám druzí poskytnout všechny prostředky k tomu, abychom mohli svoje záměry uskutečnit.

Které vymezení respektuje individualitu a podporuje dobrovolnou spolupráci a mírové vztahy mezi lidmi, a které naopak směřuje k bezuzdnému parazitismu a barbarskému kořistnictví, nechám na posouzení pozorného čtenáře. Najít správnou odpověď není zas tak těžké, nejste-li ovšem obdivovatelé pana Martina Škabrahy.

Dalším překroucením, kterého se pan Škabraha  během svého vystoupení dopustil, jsou hrátky s pojmem liberalismus, resp. neoliberalismus. Nutno přiznat, že zde není pan Škabraha nijak originální. Slovo neoliberalismus se objevuje snad úplně všude, používá jej každý, kdo umí vzít pero do ruky a poskládat dohromady pár slov.

Používání pojmu neoliberalismus je v podstatě pokusem naroubovat dnešní politickou a ekonomickou situaci na principy liberalismu a trhu, a pak označit za viníka problémů právě trh a nedostatek regulací.

Musíme si však položit otázku: lze společenský systém, v němž nyní žijeme, opravdu nazvat liberálním nebo kapitalistickým? Jestliže správně definujeme pojem svoboda, s nímž pojmy  liberalismus a kapitalismus stojí a padají, odpověď je jasná: rozhodně ne. Žijeme v systému, jenž by se dal asi nejvhodněji popsat jako mix korporativismu a fašismu (oba tyto směry jsou větvemi socialismu). Je to systém, v němž stát sice nevlastní výrobní prostředky, ale ovlivňuje je pomocí regulací a intervencí. Nepředepisuje sice, co se má vyrábět a za kolik prodávat, ale uvaluje na producenty a prodejce všemožné regulace, které mají za cíl usměrňovat ekonomiku podle vládního plánu. Reguluje vše, od měnového systému, před bankovnictví, poskytování úvěrů, určuje, jaké potraviny se smějí vyrábět a za jakých podmínek prodávat, stanovuje povinné normy a certifikace, zakazuje určité druhy zboží, nebo jiné naopak nakupovat přikazuje. Takový systém může kapitalismem nazvat jen fantasta nebo ignorant. Nebo někdo, kdo si vytyčil cíl pokoušet se pojem kapitalismus co nejvíce překrucovat.

To samozřejmě lidé jako pan Škabraha potřebují. Jejich taktikou je přesvědčovat všechny okolo, že dnešní společnost je kapitalistická, aby mohli všechny problémy, které dnes občany trápí, svalit na trh, svobodu a kapitalismus. Bohužel se jim to daří. Většina lidí si skutečně myslí, že za nedávnou finanční krizi (která vlastně ještě ani neskončila) mohl neregulovaný bankovní trh v USA, přitom je tato oblast naopak jednou z nejvíce regulovaných – ať už zákony, které určují, komu mají banky povinnost půjčit, nebo samotnou existencí a činností centrální banky, která pokřivuje úvěrový trh, čímž vysílá do celé ekonomiky řadu falešných signálů a ničí peníze.

Nazývat pak dnešní politickou doktrínu neoliberalismem je směšné. Přípona "neo" přece znamená nějakou inovaci, znovuzrození, nebo obnovu při zachování základní charakteristiky. Jestliže je základní charakteristikou liberalismu (tedy skutečného liberalismu, nikoliv toho, co liberalismem nazývá levice) svoboda jednotlivce, přičemž o pár odstavců výše jsme si vysvětlili jediný možný výklad pojmu svoboda, pak společenský systém, jenž bychom chtěli nazývat neoliberalismem, musí tuto nejzákladnější charakteristiku zachovat. Dnešní systém se však od svobody, oproti klasickému liberalismu, vzdaluje. Nejde tedy o modifikaci nebo obnovu, ale o negaci. Spíše než neoliberalismem lze dnešní politicko-ekonomickou realitu nazvat neosocialismem, neokorporativismem a neofašismem.

Kolektivisté nejprve zničili trh a svobodu, tedy základní atributy kapitalismu a klasického liberalismu, pak tyto pojmy ukradli a naroubovali na ně vlastní, překroucený význam, a když nakonec jejich soustavné zásahy do ekonomiky vyústily v krizi, znovu obvinili trh a svobodu, aby získali ospravedlnění k dalšímu, pevnějšímu utažení šroubů.

Kapitalismus (tedy skutečný kapitalismus) je především systém, v němž jsou absolutně respektována práva jednotlivce – tedy právo na život, a z něj vyplývající práva na svobodu, majetek a hledání vlastního štěstí. Pouze takový společenský systém odpovídá tomu, co vyžaduje lidský život, má-li člověk žít životem volní a racionální bytosti. Jinak člověk ani žít nemůže – rozum je jeho jediným nástrojem přežití, a svobodná vůle musí tento rozum správně používat. Stejně jako si zvíře nemůže vybrat za prostředek svého přežití něco jiného než drápy a tesáky, nemůže člověk zvolit jiný nástroj, než rozum. Aby však rozumová úvaha měla smysl, tedy aby člověk měl možnost chovat se podle závěrů svého rozumu v zájmu zachování a rozvoje svého života, musí k tomu mít svobodu jednání. K čemu je sebelepší, bezchybná rozumová úvaha, je-li nám pak zakázáno podle ní jednat?

Pouze kapitalismus, ve své čisté, neregulované podobě, respektuje tento požadavek zcela a nekompromisně.
Jestliže pak je kapitalismus jediným společenským systémem, který bezvýhradně odpovídá identitě lidské bytosti, pak dokud bude člověk člověkem, tedy racionální a volní bytostí, pak je laissez-faire kapitalismus také tím nejvyšším systémem, k němuž se lidstvo může někdy dopracovat. Nic lepšího na skladě není a nebude. Samozřejmě, nemusí to být to poslední, co si lidé vymyslí. Může přijít i něco jiného – ovšem zákonitě to bude znamenat oproti kapitalismu horší alternativu. Představa, že lidstvo se vyvíjí stále dopředu, stále se metamorfuje od méně dokonalých společenským systémů k dokonalejším, a že tedy každý nový systém, jenž vznikne jakousi syntézou dvou protichůdných myšlenkových postojů, musí být lepší než ten předchozí, je zásadně mylná.

Kapitalismus prý stejně jednou skončí, tvrdí sebevědomě pan filozof Škabraha, aniž by přiznal, že pod náporem útoků právě takových intelektuálů, jakým je on sám, kapitalismus už dávno téměř skončil. Přežívá pouze v dílech nejlepších myslitelů dnes tvořících nebo už dávno zesnulých, jako byl Frederic Bastiat, Ludwig von Mises, Murray Rothbard nebo Ayn Randová. V současné ekonomicko-politické realitě zbývají z kapitalismu jen ohořelé, doutnající trosky, ukrývající poslední zbytky svobodného myšlení, invence a tvořivosti. I z trosek, dáme-li si práci, lze však znovu postavit něco velkolepého.

Kdyby se ale všem Škabrahům jejich špinavá práce povedla, a kapitalismus by skutečně ze světa beze stop zmizel, a kdyby se v lidech podařilo udupat přirozenou touhu po svobodě, bude to konec civilizace a návrat ke středověkému barbarství a bídnému primitivismu.

Pan Škabraha však nakonec v televizním hlasování příliš nezabodoval. Pouhých čtyřicet procent souhlasných hlasů pro levičáckého filozofa? To je docela málo, že? Možná to nakonec s lidmi není zas tak špatné, nabízí se nadějná myšlenka. Skutečný důvod však bude spíše jiný: pan Škabraha sklízí to, co on a jemu podobní zaseli. Tak dlouho ničili v lidech schopnost přijímat myšlenky a hodnotit je, až nakonec lidé neodmítají špatné a mylné myšlenky. Odmítají prostě jakékoliv myšlení, jakékoliv známky idejí a přijímají naprostý myšlenkový nihilismus.

Kapitalismus rozmetali a v trosky obrátili právě takoví filozofové, jako je pan Škabraha, jenž je prototypem filozofa bořícího, devastujícího, ničícího schopnost nezávisle uvažovat. Ayn Randová měla naprostou pravdu, když napsala, že svět dostala do problémů filozofie a zase jen a pouze filozofie může vše zase napravit. Filozofie, která má moc zachránit svět, je v zásadě a v principech jednoduchá: musí hájit objektivitu, racionalitu, sebezájem, svobodu, produktivitu a nakonec trh a kapitalismus. Takovou filozofií je Objektivismus.

Nabízí se jednoduchá otázka na adresu redaktorů připravujících pořad Hyde Park: mohli by někdy mít čeští diváci možnost slyšet v Hyde Parku filozofa hájícího racionální egoismus, svobodu a trh? Pozvali by autoři do svého pořadu filozofa hájícího Objektivismus?