Nedávno uvedený český film Ve stínu, v jehož pochvalném hodnocení se vzácně shodují jak kritici tak i široké publikum, je, podle vyjádření tvůrců v závěru filmu, poctou všem obětem vykonstruovaných procesů z 50. let minulého století. Kromě neobyčejně věrně zachycené atmosféry tehdejších dní, kdy vlastně komunistická vláda, prostřednictvím měnové reformy, podnikla svůj finální a na několik desetiletí vítězný útok na životní úroveň Čechů a Slováků, jehož následky vlastně pociťujeme i nyní, kromě zdůraznění nutnosti odporu slušnosti a pravdy vůči diktatuře a tyranii, poskytuje film jaksi v druhém plánu otázku k zamyšlení  pro ty, kteří se hlouběji zabývají etickou filozofií a zasazují ji do komplexnějšího myšlenkového rámce. Bylo by zajímavé zeptat se tvůrců, zda, když psali scénář, brali toto téma v úvahu. Otázka zní: žijeme-li v nelidském, barbarském systému, je morálním aktem bojovat proti němu? A jaký je vůbec vztah morálky a politiky?

Představme si na chvíli, že žijeme v diktatuře. Tato představa by nám, uvědomíme-li si postupující regulační šílenství z EU a stále vehementnější snahu státu vměšovat se do našich životů, neměla dát moc velkou práci. Představme si dále, že systém již vykazuje tak patrné známky nelidskosti, že je schopný kdykoliv krvavě rozdrtit jakýkoliv odpor. V takovém státě žijeme, prožíváme každodenní problémy a starosti, aniž se nějak podrobněji zajímáme o jeho skutečnou povahu. Prostě chodíme do práce, čteme noviny, účastníme se lampiónových průvodů a o nic víc se nestaráme. Tyranie trvá již několik let, zabila už hezkou řádku lidí a ještě víc jich připravila o majetek, ale my si toho nevšímáme. Přece šlo jen o diverzanty, nepřátele lidu, šmelináře a podvodníky – psali to tak v novinách a tak se nám zdá všechno v pořádku. Najednou se však setkáme s něčím, před čím již nelze jen tak zavírat oči, a co nás donutí něco udělat a vzepřít se. Nikoliv kvůli fundamentální povaze systému, ale kvůli jedné jediné události, která pouze tvoří jakýsi vrchol ledovce. Zatímco nás z pohodlného spánku probudí jednotlivost, nevšimneme si, že nám uniká celkový kontext. Pokusíme se zachovat morálně v systému, který přímo ze své povahy morálku ničí. A my přitom vlastně ani nevíme, zda je naše představa o tom, co je morální a co ne, správná. Nikdy jsme se nad něčím takovým nezamýšleli a teď jednáme spíše pod vlivem emocí. Totalitní moc má navrch, má před námi náskok. Rozhodneme-li se najednou honem honem něco udělat, třeba zachránit pár obětí vykonstruovaného soudního procesu, budeme nevyhnutelně zničeni. Přesně jako kapitán Hakl v závěru filmu.

Postava kapitána Hakla je přesně takovým obyčejným člověkem, víceméně loajálním, s důvěrou v systém a ve smysluplnost čestného jednání v něm. Ve filmu je to přímo vyjádřeno – když Hakl prohlásí, že stát si přece nedovolí provést měnovou reformu, protože to říkal ministr financí v rozhlasu. Setká se s krutou jednotlivostí, která však, aniž by si to uvědomoval, přímo vyplývá z nelidské povahy komunistické ideologie, a postupně si uvědomuje, že jeho systém je založen na lži, což je ve filmu znázorněno i tím, že se nakonec rozhodne zabezpečit rodinu proti chystané měnové reformě a zakoupí za úspory cenný obraz. Protože však vlastně neví, proč je komunistický stát právě takový a pokusí se zakročit proti jedné jediné nespravedlnosti, celek, fundamentální povaha diktatury, jej zničí.

Proto je pro lidský život naprosto klíčové být schopný racionálně posoudit povahu společenského systému, v němž žije. Jestliže se o něj člověk nezajímá, nebo dopustí, aby jeho názory na společnost byly iracionální, založené na úniku od reality, na emocích nebo na mylných premisách, uvrhá se v obrovské nebezpečí, že se jednoho dne setká s jednoznačným projevem zlého společenského systému, na nějž nebude schopný adekvátně reagovat a pod vlivem stejného přístupu, s nímž se vůči společnosti stavěl dosud, se zachová iracionálně a zkratkovitě. A je jedno, že takový člověk může být v podstatě docela slušný, může milovat své děti, rodinu, nikomu neubližuje – pouze se nachází ve stavu zoufalé morální naivity a dobrovolné nevědomosti. Zkrátka, v takové chvíli je už zpravidla příliš pozdě sednout si a zamýšlet se nad tím, co vlastně objektivně podmiňuje společenský systém, který se dopouští tak flagrantních aktů tyranie, že před nimi již nedokážeme držet oči zavřené.

Snažíme-li se zavírat před společenskou realitou oči, stejně před ní nemůžeme uniknout, stejně jako nemůžeme uniknout před následky jiných našich rozhodnutí. V diktatuře je taková záměrná slepota nesmírně nebezpečná – nejen proto, že se dáváme všanc tyranům, kteří jsou právě u moci, ale i proto, že se snadno můžeme dostat do cesty těm, kteří budou ochotni za svou svobodu bojovat, třeba i se zbraní v ruce. Rozhodne-li se totiž někdo, že na diktaturu lze odpovědět pouze násilím, potom, bojuje-li skutečně za svoji svobodu, jsou jeho motivy a následné činy morálně výš, než pasivita loajálního, slepého občana. Jsou legitimní a ospravedlnitelné.
Etiku máme kvůli sobě, kvůli tomu, abychom vůbec mohli žít a rozvíjet svůj život v dlouhodobém horizontu. Přijmeme-li nefunkční a zlé morální hodnoty, dříve nebo později se realita přihlásí a my narazíme. Je správné se obětovat? Altruistická morálka říká, že ano. A přesně to říkají i všichni diktátoři, ať už mávají rudou nebo hnědou vlajkou, a všechna bída a utrpení nacismu nebo komunismu není ničím jiným, než nevyhnutelným praktickým projevem nelidské altruistické morálky. Obětovat sám sebe v boji s tyranií tak nedává smysl, protože tím přistupujeme na pravidla hry dané tyranií.

Morálku bychom neměli poznávat a následovat proto, abychom byli připraveni se obětovat, ale naopak proto, abychom poznali, že sebeobětování je zlem. Nikoliv proto, abychom zbytečně položili život v předem prohraném boji. Neznamená to však, že bychom měli ustupovat zlu a sklánět před ním hlavu. Naopak, musíme neustále sledovat společnost, v níž žijeme, v celkovém jeho kontextu, posuzovat svůj vlastní vztah vůči ní i vztah ostatních lidí vůči nám. Vidíme, že systém je nelidský a neštítí se vraždit nevinné? Dá se proti tomu něco dělat? Zavřou mě za mé názory do uranového dolu? Každý si v tu chvíli musí odpovědět sám, jaké riziko stojí za záchranu vlastní integrity a své svobody. A hlavně si odpovědět včas. Je lépe zvolit emigraci? Nebo odboj? Ovšem nechat se zlikvidovat nejhorší spodinou je to nejhorší řešení, které nepomůže nikomu a ničemu – pouze posílí tyranii.

Samozřejmě to automaticky neznamená, že v systému, jenž systematicky likviduje morálku, musíme na morálku rezignovat a více či méně pasivně přijímat vzorce chování, které takový systém vytváří. Objektivně správná morální stanoviska bychom měli zastávat už ve chvíli, kdy na náměstí řve Gottwald a Lidové milice obsazují továrny a potlačují odpor studentů. Nebo, ještě lépe, už tehdy, kdy Gottwald sedí v parlamentu a hovoří o podřezávání krků. Jakmile diktátoři uchopí moc pevně do rukou, je už zpravidla pozdě něco dohánět. Samozřejmě i tehdy se můžeme a musíme chovat morálně, ale celkový kontext, z něhož pak vyplývají naše možnosti, mezi kterými musíme volit, je v tu chvíli zcela jiný.

Co kdyby se tvůrci rozhodli zakončit film jinak a kapitán Hakl by se rozhodl nechat si pravdu raději pro sebe a zachránit si holý život? Taková volba by byla zcela jistě divácky méně atraktivní. Byla by však morální nebo ne? Takto jednoduše se ptát nelze. Morální volby ve skutečnosti fungují pouze tehdy, můžeme-li se opravdu rozhodovat, vybírat na základě vlastních preferencí z několika alternativ. Nikoliv tehdy, je-li na nás namířena zbraň. Jak jednou řekla Ayn Randová, stojíme-li před hlavní zbraně, morálka mizí. Volíme-li z alternativ "být zastřelen estébákem" nebo "nebýt zastřelen estébákem", nemá svobodná volba smysl – protože svobodnou vůli máme proto, abychom mohli zajistit nějakou hodnotu, jež vede k hodnotě další, a tak dále, až k hodnotě nejvyšší, jíž je zachování vlastního života ve smyslu toho, co znamená žít životem volní a racionální bytosti.

Vzdát se vlastního života nemá smysl, jestliže vidíme nějaké hodnoty, jichž chceme dosáhnout nebo je uchovat. Jestliže postava kapitána Hakla říká "k  čemu je táta, který se bojí", pak před sebou vidí hodnotu – svého syna; chce, aby jeho syn mohl být na svého tátu hrdý. Nejde tady však o rozpor? Zvolí-li totiž sebezničení, obětuje-li svůj život, ztrácí jakoukoliv bázi, na níž může stavět takové hodnoty jako vztah k synovi. Zůstal-li by naživu, mohl toho u svého syna dosáhnout daleko víc. Tvůrci filmu však očividně chtěli vyzdvihnout oběť coby morální ideál. Tím se tvůrci řadí do nekonečného zástupu obhájců odevzdaného sebeobětování motivovaného mlhavým očekáváním, že snad jednou, někdy v budoucnu, možná počet obětí překročí nějakou magickou mez a diktatura se rozsype. Tak ale přece komunistická diktatura nezanikla! Nezničil ji disent (jenž beztak z větší části tvořila pouze poněkud jinak orientovaná skupina socialistů, než která momentálně držela v rukou moc) ani oběti politických vězňů, nýbrž se rozpadl ekonomicky, kvůli zákonitostem, na něž je každá ruka centrálního plánovače krátká. Disent jen do ztrouchnivělé stavby kopnul, aby si pak přisvojil největší zásluhy.

Tvůrci se dostávají do uzavřeného kruhu – na jedné straně ukazují hrůzy systému založeného na altruistické morálce (i když, pravda, žádný z nich si tuto skutečnost asi neuvědomuje), a na druhé straně ukazují hrdinu coby altruistický ideál. Obávám se, že tím dávají divákům jen velice pesimistické poselství: tyranii můžete sice porazit, ale bez sebeobětování to nepůjde; a právě vy, ocitnete-li se v totalitním systému, se možná ocitnete před rozhodnutím, zda tu nejvyšší oběť přinést, přičemž se pak už nikdy nedozvíte, jestli byla něco platná. Znovu se tady dostává do popředí stará schizofrenie, v níž se český národ nachází přijde-li řeč na odpor vůči komunistické diktatuře: na jedné straně jsme schopni stavět na piedestal ty, jejichž jediným činem bylo sebeobětování, na jedné straně přehlížíme nebo přímo odsuzujeme ty, kteří se rozhodli za svou svobodu skutečně bojovat a na násilí tyranů odpovědět násilím. Na jedné straně uctíváme sebeupálení Jana Palacha, na druhé straně nazýváme bratry Mašíny odpornými vrahy a o desítkách dalších, kteří proti komunismu bojovali např. jako agenti chodci vytrvale mlčíme.

Nikdy není na škodu připomínat si, jak nelidský komunismus je a co všechno bylo v jeho jménu spácháno, ať už u nás nebo kdekoliv jinde ve světě. Z toho pohledu odvedli tvůrci filmu Ve stínu perfektní práci. Atmosféra  je patřičně mrazivá a závěr filmu, ukazující dny po měnové reformě, kdy namísto živého tržiště, kterým postavy filmu během příběhu několikrát jen tak mimochodem projdou, vidíme najednou jen trosky a opuštěné stánky, je hrozivým mementem, jenž připomíná, jak snadno diktatura dokáže ožebračit tisíce lidí, připravit je o živobytí a poslední zbytky naděje.
Co postrádám, a neplatí to jen o tomto jednom určitém snímku, ale o kultuře obecně, je skutečný hrdina, který by nesloužil jako příklad altruistické etiky, ale jehož motivem by byl jeho racionální sebezájem, boj o udržení své vlastní svobody, boj za svůj vlastní život, nikoliv za život druhých. Chce-li tvůrce skutečně ukázat důležitost a velkolepost svobody a odsoudit diktaturu, potřebuje k tomu hlavní postavu, která bude naprostým protikladem altruistické morálky, jež je základem každé diktatury. Dokud však sami tvůrci budou vyznávat ideál altruismu, takového hrdiny se jen tak nedočkáme.

Poznámka na konec: Nabízí se jednoduché srovnání filmu Ve stínu se dvěma slavnými romány, které se, každý po svém, snaží vypořádat s tématem svobody a diktatury – 1984 od George Orwella a Atlas Shrugged od Ayn Randové. Zatímco tvůrci filmu Ve stínu divákům říkají, že tyranie je silná, ale lze ji oslabit bezpočtem obětí, které nakonec postupně pomohou k tomu, aby lidé jednou mohli být svobodni, román 1984 nabízí vizi diktatury jako životaschopného a neporazitelného systému, proti němuž nelze bojovat, ale nelze v něm ani žít. Ayn Randová prostřednictvím románu Atlas Shrugged naopak říká, že postavíme-li se diktatuře, tím hlavním důvodem, proč bojovat, jsme my sami a nikdo jiný. Bojujeme proto, abychom sami mohli žít a být šťastni. Upozorňuje, že si neustále musíme být jisti, za čím stojíme – hájíme-li svobodu na racionálních základech, máme šanci uspět. Sklouzneme-li k iracionalitě, svolíme-li ke kompromisům, nebo dokonce začneme svobodu hájit za pomoci altruistické etiky, budeme poraženi. Nakonec, po mnoha peripetiích, jimiž si musí hrdinové Atlas Shrugged projít, Ayn Randová ukazuje, že cesta, kterou nabízí, je jedná funkční – právě proto, že je jedinou morální.