Jedním z témat listopadového summitu NATO v Praze bude otázka strategie aliance vůči mezinárodnímu terorismu. Kdyby se NATO chovalo důsledně v souladu s principem společné sebeobrany, který stál u zrodu jeho založení, zřejmě by členské státy dospěly v Praze k jasným závěrům: je třeba identifikovat nepřátelské režimy podporující terorismus, označit ty, které představují největší aktuální hrozbu, a vypracovat plán jejich odstranění a zničení. To však očekávat nemůžeme, protože NATO se nehlásí ke své základní myšlence a funkci. Postupně je zevnitř narušováno zcela jinými idejemi, které nejen že podkopávají jeho účel a akceschopnost, ale stavějí proti sobě obě strany transatlantické bezpečností struktury: USA proti Evropě. 

Zatímco Spojené státy po loňských teroristických útocích jasně identifikovaly státy „osy zla“ a jsou odhodlány k úderu proti Iráku jako největší bezpečnostní hrozbě současného světa, Evropa (se světlou ale rychle blednoucí výjimkou Británie) neustále hledá „konsenzus“ v rámci OSN, ohrazuje se proti „jednostranným“ americkým krokům, permanentně odsuzuje správné sebeobranné chování Izraele vůči palestinským nihilistům a – jakkoli je to neuvěřitelné – dále čile obchoduje s islámskými diktátorskými režimy včetně Iráku. Spojené státy, byť po desetiletí decimovány nárůstem socialistických regulací, jsou stále nejsvobodnější a nejracionálnější zemí na světě a díky tomu i největší ekonomickou a vojenskou hrází proti teroristické i vojenské hrozbě hanebných totalitních režimů, zejména islámských teokracií a komunistických diktatur. Spojené státy neprovádějí žádnou agresi, nýbrž uplatňují sebeobrannou politiku a mají plné morální právo napadnout a zničit jakýkoli totalitní režim, který je potenciálně může ohrozit. Jen díky USA nebyly zbytky svobody v Evropě už dávno převálcovány komunistickými či jinými totalitními režimy. A jen díky USA a jejich (stále ještě lepšímu) příkladu postupuje socializace Evropy a její směřování k novým formám totality relativně pomalu.

Evropa se s americkou politikou nikdy plně neztotožňovala. Evropu totiž daleko více ovládá kolektivistické a altruistické myšlení, i když američtí univerzitní intelektuálové udělali od poloviny 19. století v podkopávání amerických individualistických ideálů již velký kus „práce“, takže rozdíly v amerických a evropských hodnotách se pomalu ale jistě stírají ve prospěch kolektivismu a etatismu. Skutečnost, že bývalá členka německé vlády nedávno nepřímo přirovnala amerického prezidenta Bushe k Hitlerovi, není nějakou šílenou úchylkou v myšlení jednotlivé osoby. Jen poněkud přehnaně a personifikovaně vyjádřila myšlení velké části Evropanů, které vnímá Spojené státy jako agresivní, arogantní, sebevědomou mocnost. Jinými slovy jako symbol kapitalismu, sobectví a úspěchu. Což je přesně to, co na Spojených státech nenávidí celý islámský svět. S takovou Evropou chtějí USA budovat  „protiteroristickou koalici“?

NATO bylo postaveno na jediném správném vůdčím principu zahraniční politiky, na principu sebeobrany. Jeho uplatňování je však stále více podkopáváno altruistickou morální erozí. Právo na sebeobranu totiž spočívá na důsledné obhajobě individuálních práv na život, svobodu a majetek, přičemž tato práva a jejich důsledné uplatňování zase předpokládají jistý typ morálky – racionální sebezáchovné morálky sledování vlastních zájmů a vlastního prospěchu. V chování NATO, stejně jako i v zahraniční politice jeho jednotlivých členů, se však prosazuje opačná morálka, z níž žádná práva nevyplývají. Je to morálka sebeobětování (dnes je k jejímu označení hanebně zneužíván pojem solidarita) a morální nejistota pramenící z toho, že tuto morálku nedostatečně uplatňují. NATO se čím dál více zabývá řešením konfliktů a charitativních projektů, které nemají se sebeobranou nic společného (Bosna, Jugoslávie). NATO „diskutuje“ a pěstuje „partnerství“ se zeměmi, které nejsou jeho členem a jejichž politické uspořádání má mnohem blíže ke komunismu než ke svobodné společnosti.

Místo  razantní, rychlé a jasně definované akce zaměřené na likvidaci afgánského režimu a teroristických organizací ještě než se jejím členům podaří uprchnout, jsme loni po 11. září jen čekali a čekali, než se napadené oběti, Spojeným státům americkým, podaří získat svolení ostatních zemí, aby mohly bránit svou vlastní zemi. Místo aby USA s morální jistotou a velmi nahlas prohlásily, že mají právo na sebeobranu a nepotřebují od nikoho žádné svolení, aby se bránily, uchýlili se američtí diplomaté v čele v ministrem zahraničí Powellem k appeasmentu, k ostudnému ustupování a přemlouvání svých socialistických kolegů v Evropě i OSN, aby dosáhli „konsensu“. A pak, po pozdním zahájení spojeneckých náletů, jsme zaznamenali morální apel nejmenované britské političky, aby NATO místo bomb shazovalo na Afganistán potravinové balíčky (což se ostatně stalo). Jakoby utrpení, zaostalost a chudobu Afgánců nezpůsobil jejich totalitní islámský režim a jejich zoufale absurdní mystické středověké myšlení a jednání, ale Spojené státy a Západní svět. Což si zdaleka nemyslí jen zmíněná britská politička ale drtivá většina intelektuálů. Někteří z nich jistě budou i mezi demonstranty, kteří přijedou do Prahy protestovat proti NATO, kapitalismu a sobectví. Oni, vyzbrojeni  argumenty svých socialistických učitelů, budou nahlas, důsledně a s plnou morální jistotou volat po „solidaritě“ a odsuzovat nadnárodní korporace, zatímco jejich ideoví političtí bratři budou s pocitem provinění v útrobách Paláce kultury diskutovat o tom, zda by NATO nemělo přece jen více energie věnovat péči o různá partnerství a „humanitárním“ misím  než „jednostranným“ vojenským operacím bez souhlasu OSN a „konsensu mezinárodního společenství“.

Zdá se vám to neuvěřitelné? Proč? Vždyť přece nemůžeme naše vnímání světa, naši západní kulturu, naše myšlení a pojetí práv nikomu vnucovat, řekli by vám evropští i američtí diplomaté, vzdělaní absolventi slavných amerických a evropských univerzit. Všechny kultury jsou si přece rovny, žádné pojetí světa není lepší než jiná pojetí, dobro, zlo a spravedlnost jsou relativní a správné jednání je takové, které je založeno na konsensu. Musíme se naučit „jiné kultury“ (rozuměj: islámské fundamentalisty, africké kmeny či pekingské komunistické hrdlořezy a další) chápat, musíme usilovat o spolupráci a ne konfrontaci. Ano, přesně to se dozvěděli od svých univerzitních profesorů na přednáškách o multikulturalismu.  

Na nadcházejícím pražském zasedání NATO možná rozhodne o svém rozšíření. A to mimo jiné i o potenciálně velmi nestabilní balkánské státy. Možná se po summitu původně jasně definovaná funkce a účel atlantické aliance ještě více rozmělní dalším rozvíjením různých nesmyslných, škodlivých a za určitých okolností i ochromujících „partnerství“ (NATO-Rusko, NATO-Ukrajina). V jednacím kongresovém sále jistě mnohokrát zazní nominální ujišťování o odhodlání k posílení spolupráce v boji proti terorismu. Rozhodné a efektivní kroky pro vojenské odstranění režimů podporujících terorismus však od setkání čekat nemůžeme. NATO stále více upadá do bezzásadové a bezzubé rozbředlosti, stejně jako americká zahraniční politika, o ostudné zahraniční politice evropských spojenců ani nemluvě. NATO se i nadále bude vnitřně rozkládat jak díky nepřekonatelným a stále se zvětšujícím trhlinám a rozporům v přístupech USA a Evropy, tak zejména díky altruistické morální hnilobě ničící naší civilizaci.

NATO může být v budoucnu zase pevnou hrází svobody, ale jen tehdy, pokud lidé přijmou filozofii rozumu a odmítnou morálku sebeobětování.