Díky tomu, že předčasné volby přišly vlastně docela nečekaně a zaskočily všechny zúčastněné, čeká nás možná nejzajímavější předvolební kampaň, jakou jsme tady za dvacet let měli. Velké strany nestihnou zapojit všechny prostředky, které by jinak utratily za nabubřelou propagační masáž připravenou některou z renomovaných agentur, a budou tedy muset jednat daleko flexibilněji. Kampaně jsou spíše živelné, uspěchané, nepřipravené – a tím vzácně upřímné: není tak snadné zakrýt absenci myšlenek pečlivě promyšlenými frázemi. Vedle toho zde máme nebývalou záplavu malých volebních projektů, jejichž počet jen ilustruje ideovou vyprázdněnost nikoliv politiky, ale celé společnosti. Zatímco poslední předvolební kampaně nevyčnívaly ze zaběhnutých schémat a její výsledek, ať už znamenal zisk pro levici nebo střed, nebyl z dlouhodobého hlediska tak zásadní, nyní budeme svědky kampaně, která nastaví zrcadlo české společnosti – ať už bude samotný výsledek voleb jakkoliv hrůzostrašný (a že bude, to už je dnes jasné prakticky každému).

Nelze tvrdit, že česká politika je špinavá, vyprázdněná, nabubřelá, plná lží, a přitom se tvářit, že občané jsou v tom nevinně. Ačkoliv se mnozí komentátoři snaží vzbuzovat dojem, že se politika vyvíjí jaksi mimo občany, že se jim vzdaluje a odcizuje, a tím se vlastně pokoušejí udržovat představu, že je možné vynalézt nějakou jinou politiku, která "skutečně vzejde občanů", je ve skutečnosti současná politika přímým důsledkem nejhlubších morálních premis, které ve společnosti panují. Společnost plná křišťálově čistých lidí nemůže dostat k moci bytosti typu Miroslava Kalouska, Bohuslava Sobotky nebo Davida Ratha, naopak: Kalouska, Sobotku i Ratha volí jejich menší, méně ambiciózní, poněkud ušlápnutější ale o to zbabělejší varianty.

A je-li politika ideově vyprázdněná, není to spíše proto, že politickou filozofii většiny společnosti tvoří jedna velká, zoufalá prázdnota, v níž se pouze tu a tam volně vznášejí stokrát omleté floskule, jež každý do omrzení opakuje, ale nikdo se neptá po jejich významu? Z těchto frází bychom pak mohli bez větších obtíží sestavit vzorový politický projev pro jakéhokoliv představitele zavedených stran a nepohrdli by jím jistě ani lídři nově vzniknuvších, čistě účelových politických projektů.

Není koho volit, říká se často. Nic není výmluvnějším projevem ideové vyprázdněnosti a zároveň zoufalství voliče, který je schopen jeden rok volit Sládkovy Republikány, příště ČSSD a nakonec skončit třeba u Bursíka (bez ohledu na to, do jaké strany zrovna dneska vstoupil), ale čistě z racionálního hlediska nemá jeho hlas větší váhu, než jakou by měla volba losem nebo hodem kostkou. Motivem voliče, který se rozhodl, že vůbec k volbám půjde, je pak spíše jeho zloba vůči těm, kteří jsou právě u moci a kteří mají za uplynulou vládu přímou odpovědnost, a nikoliv jeho pozitivní, dlouhodobě utvářený názorový systém. Výrazem toho zoufalého nihilismu je pak růst podpory tzv. antipolitickým uskupením, které se pokoušejí vzbuzovat dojem, že stojí mimo politický establishment a mohou jej tedy kritizovat, ale jakmile se stanou jeho součástí, velice rychle se v něm zabydlí – ku velkém zklamání svých příznivců. To je případ Zelených, Unie svobody, Věcí veřejných, a v případě úspěchu půjdou ve stejných stopách i Babišovci a Okamurovci a jim podobní.

Je skoro s podivem, že předvolební marketingové projekty vždy najdou svoje příznivce, ačkoliv se vzájemně podobají jako vejce vejci. Stejná hesla, stejné letáčky, stejné sliby, a hlavně stejně očividná faleš patrná z každého slova nebo gesta kandidátů. Andrej Babiš může s blahosklonným úsměvem mluvit o tom, že naše země je v problémech, a že bychom je měli řešit, aby se za nás naše děti jednou nestyděly – ale on sám se ani v nejmenším nestydí za zisk, jenž mu plyne z povinného pančování pohonných hmot, které se valnou měrou podílí na zvýšení jejich ceny (což se pak samozřejmě promítne do cen bezpočtu dalšího zboží). To je jen ten nejkřiklavější příklad předvolebního pokrytectví – které však Babišovým příznivcům patrně nevadí, nebo si jej nejsou vědomi.

Lze se také pozastavit nad zajímavou skutečností, že ačkoliv se negativně naladění, notoričtí nespokojenci rozhodují v podstatě impulsivně, vždy je nakonec výrazný nepoměr mezi volebním výsledkem toho, kdo nabízí prázdná, marketingová hesla, a toho, kdo nabízí myšlenky. Pokud by šlo čistě o impulsivní rozhodování proti tomu, kdo momentálně vládne, měly by být síly opozičních, mimoparlamentních stran a projektů víceméně vyrovnané. Ve skutečnosti však lidé, kteří sami nezastávají žádné kategorické ideje, budou volit spíše toho, kdo sám žádné myšlenky nenabízí. Myšlení bolí a mnozí lidé se k němu uchylují až když už jim skutečně teče do bot. A ten, kdo myslí, je jim automaticky spíš podezřelý. Lidem se v této zemi, bez ohledu na to, co zde napáchaly minulé levicové vlády, ať už šlo o vlády socialistů nebo zbabělých levičáků v masce pravice, žije stále ještě příliš dobře a zdá se jim, že si mohou dovolit nebezpečný luxus nemyšlení. Zatím…

Bezmyšlenkovost a vyprázdněnost politiky se šíří jako nákaza a postihuje i ty, kteří si po jistou dobu byli do určité míry vědomi důležitosti a síly myšlenek a jejich efektu na praktickou politiku. Nakonec se však stále víc lidí nechá pod vlivem politické reality polapit rezignovaným zoufalstvím: "Všichni jsou stejní!" Buď ztratí zájem o politické dění jako takové (což je nejspíš právě to, co si mnozí mocní přejí), nebo se jich zmocní nihilismus, díky kterému sednou na lep každému Okamurovi, který volá, že bude dělat věci jinak. Jak? Prostě jinak! A zklamání naivních, impulsivních voličů dá pak v dalším funkčním období vzniknout dalším uskupením samozvaných politických spasitelů. Je to začarovaný kruh, z něhož vede jediná cesta: začít přemýšlet a znovu objevit pozitivní ideje.

Tvoří-li totiž politickou filozofii průměrného občana jedno velké nic, doprovázené znechucením z těch, kteří momentálně třímají ve svých rukou otěže moci, nevolí se ve volbách pro něco, ale proti něčemu. Strana nebo hnutí, které se pak na základě takové volby uspěje, nemůže dělat žádnou smysluplnou politiku, protože její volební program je pouze negací politiky předchozí vlády. Negace není ideologie. A i když se mnozí intelektuálové snaží lidem vštěpovat názor, že ideologii již dávno odzvonilo, bez ní to nejde. Stranu bez ideologie nelze nijak posuzovat a hodnotit (tedy kromě toho jediného faktu, že postrádá ideje), nelze od ní očekávat nic a zároveň cokoliv, a celá její existence se pak smrskne na pouhý marketing. Věci veřejné, zvolíme-li si tuto stranu za příklad, se v podstatě nezpronevěřily žádné své ideologii – nikdy ji neměly.

Absence ideologie zachvátila kdysi pravicovou ODS, jak je vidno z její jalové volební kampaně, v níž se trapně snaží prezentovat samu sebe jako spasitele české pravice a znovu mobilizuje proti levici – třebaže k ní dnes již sama patří. Top09 nikdy skutečnou ideologii neměla, vznikla jako výtečně připravený marketingový projekt elitářských havlistů – tedy levičáků, kteří pochopili, že levicovost prostě není cool. A nakonec ani ČSSD není ideologickou stranou v pravém slova smyslu a pouze těží z morálního a myšlenkového krachu stran, které tvořily v minulých letech "pravicové" koalice.
Můžeme se vůbec divit, že politika je nasáklá vším negativním, když se zde posledních více než deset let permanentně volí proti něčemu?

I když se to často (možná kvůli špatnému svědomí) zdráháme přijmout jako fakt, politika je odrazem občanů. A pokud si nejsou lidé sami schopni jasně a objektivně definovat, jaké by měly být jejich osobní cíle, jaké hodnoty by měli zastávat, nebo zda vůbec nějaké cíle mít, výsledkem jsou mátožní občané a stejně mátožná politika. Tu otázku si musí každý položit sám: chci žít jako nezávislá, hrdá bytost, která nežádá obětování jiných lidi sobě ani sebe samého druhým? Nebo chci být parazitem, který použije stát jako nájemného lupiče, jehož prostřednictvím budu okrádat ostatní? Chci se sám pokusit nalézt svou cestu ke štěstí, nebo budu ničit štěstí ostatních? Chci mít radost z toho, že život kolem nás skýtá nepřeberné možnosti úspěchu pro každého, kdo se jen trochu snaží, nebo chci vidět kolem sebe neúspěch a mizérii, která mi poslouží jako omluva vlastní neschopnosti a lenosti? Nebo si zvolím zlatou střední cestu, budu jednat podle momentálních vrtochů, bez jediného pevného bodu a hodnotového systému? Každé životní krédo, ať už je to hrdá nezávislost, shrbená závist, nebo nudná prázdnota, má nakonec své důsledky, jež nakonec v součtu tvoří politickou realitu.

Jaké osobní postoje a životní krédo odráží politický program (nebo spíše absence programu) Babišovy strany ANO, Okamurova Úsvitu (nebo jak se to jmenuje), skomírající a směšně bezradné ODS? Jaké názory člověka na svět se odrážejí v politických programech zbaběle levicové Top09 nebo otevřeně zlodějského a nenávistného tandemu ČSSD a KSČM, a jake názory odráží program upřímně a autenticky pravicové Strany svobodných občanů?