Události v Břeclavi, ať už se udály jakkoliv, znovu rozvířily diskuzi o perspektivách soužití české majority a Romů. Na jedné straně se mnozí snaží celou událost bagatelizovat jako politováníhodnou jednotlivost a naopak varují před nebezpečím radikalizací a příklonem k rasismu. Na druhé straně stojí mnohdy zoufalí lidé, kteří jasně vidí, že stát je před násilím neuchrání a oni sami i jejich děti jsou ponecháni na pospas, neboť vláda, potažmo instituce, jež mají ochranu života a majetku občanů v popisu práce, v obavách z nařčení z rasismu raději nekonají. Vedle toho se ozývá sílící hlas těch, kteří upozorňují, že multikulturalismu selhal a jeho východiska je nutné přehodnotit.

K této skupině se postupně přidávají i ti, kteří se ještě včera až do krve bili za ideály multikulturalismu, dnes jsou však konfrontováni s realitou, před níž dokáže zavírat oči snad jen Michael Kocáb nebo Džamila Stehlíková. Domnívám se však, že se zde skrývá nenápadná a záludná past, která nám nakonec nedovolí definitivně multikulturalismus odmítnout a jednou provždy opustit. Multikulturalismus totiž vůbec neselhal.
V dnešním filozofickém chaosu je snadné žonglovat s pojmy, dávat jim libovolný význam, ustavičně jej měnit a přizpůsobovat momentální situaci nebo vlastním potřebám. Za příklad může sloužit právě pojem selhání ve spojení s jakoukoliv ideologií, jež se ukázala být neživotnou nebo přímo zhoubnou. Tvrdit, že ta či ona ideologie selhala, znamená překrucovat pojem selhání a v konečném důsledku zavírat oči před tím, co tvoří podstatu ideologie a co ji určuje. Mnohdy si tvůrci a stoupenci takových ideologií nic jiného nepřejí.

Multikulturalismus je myšlenkový směr, jehož hlavním cílem je setřít rozdíly mezi jednotlivými kulturami, čímž chce dospět do stavu, kdy zaniknou různé vzájemné animozity a vedle sebe tak budou schopni žít nositelé různých kultur, aniž by se navzájem jakkoliv ohrožovali. Podle multikulturalismu není žádná kultura lepší nebo hodnotnější než druhá. Představa, že všechny kultury jsou si rovny, je však falešná. Stejně jako jsme schopni hodnotit jakýkoliv objekt, můžeme posoudit i povahu jednotlivých kultur. Ta, jež odpovídá požadavkům lidského života, tedy života volní a racionální bytosti, by pak měla být pokládána za hodnotnější, než ta, která je vůči nim v rozporu.

V abstraktní rovině představuje multikulturalismus útok na objektivitu a na schopnost a vůli poznávat realitu kolem nás a zastávat vůči ní morální postoje. Nemáme prý jednotlivé kultury posuzovat a hodnotit, nýbrž hledat to, co je spojuje. Kulturu a její povahu však určují fundamentální znaky, jako např. postoj k individualitě, rozumu nebo tvořivosti, a nikoliv podružnosti. I když zavřeme před realitou oči, nemůžeme zakrýt fakt, že některé kultury prostě odpovídají požadavkům lidského života lépe a jiné zase hůře. Je naprosto zvrhlé snažit se hledat společné, spojující znaky dejme tomu u antické kultury a tlupy Křováků, nebo se pokoušet klást na stejnou úroveň západní, víceméně stále ještě svobodomyslnou a individualistickou západní kulturu a primitivní, náboženský kolektivismus Islámu, v němž je individualita a svoboda něčím nemyslitelným.

Jestliže odmítneme posuzovat hodnotu jednotlivých kultur a postavíme pak vedle sebe dvě kultury, jež nesou naprosto protichůdné civilizační postoje, pak výsledek může být jen jediný: hodnotnější kultura bude multikulturalisty degradována na úroveň té méně hodnotné. Žádný multikulturalista ještě nikdy nepožadoval, aby se barbarské kultury snažily přejímat postoje západní civilizace. Naopak, západní kultura je všemožně očerňována, zatímco jakýkoliv, sebevíc nicotný a nepodstatný pozitivní znak barbarské kultury je vyzdvihován jako příklad, pro nějž bychom tuto kulturu měli přijmout jako hodnotnou.

Zatímco ideoví vůdci multikulturalismu upírají ostatním právo hodnotit projevy jednotlivých kultur, a jakýkoliv pokus zastávat vůči nim morální stanoviska okamžitě označují za xenofobii a rasismus, sami jsou těmi, kdo kulturní projevy velmi striktně hodnotí, a svoje soudy pak v roli neomylných autorit vnucují zbytku společnosti. Objektivní hledisko, podle něhož lze určit, zda je ta či ona kultura hodnotná, vychází z toho, zda odpovídá požadavkům lidského života. Jestliže však někdo naprosto odvrhne racionalitu a začne pokládat svobodu a individualismus za něco zlého, bude zákonitě hodnotit pozitivně takovou kulturu, která představuje iracionalitu, nesvobodu a kolektivismus, ať už je takový postoj vědomý nebo pouze implicitně vychází z nejhlubších morálních premis, které si jejich nositel ani neuvědomuje.

V roli morální autority se však nemůže postavit před veřejnost a poctivě prohlásit, že důvodem, proč razí ideje multikulturalismu, je destrukce hodnot, na nichž je postavena západní společnost. Mnohem taktičtější je postavit všechny kultury na jednu morální úroveň, smazat podstatné rozdíly, a pomocí zastrašování probudit v lidech pocit, že spatřovat v západní kultuře něco, co převyšuje všechny ostatní, je projevem rasismu a xenofobie.
Jestliže známe skutečná východiska a motivy multikulturalismu, můžeme nyní konečně rozhodnout, zda lze v jeho případě hovořit o selhání.

Pojem selhání označuje nesoulad záměru s požadovaným cílem s přihlédnutím k povaze předmětu, o němž mluvíme. Selhat může něco, co bylo od začátku správně navrženo za určitým účelem, ale z důvodu podružných, těžko předvídatelných vnějších okolností je výsledek jiný, než jaký byl předpokládán. Selhat může kupříkladu motor, jehož konstrukce je navržena, aby poháněla automobil, ale kvůli únavě materiálu nebo silnému mrazu jednoho dne prostě nenastartuje. Selhat může zbraň, v níž se náhodou, třeba kvůli nedbalé údržbě, zasekne náboj. Jestliže bychom se však pokusili navrhnout nový typ motoru, dejme tomu na základě nějakého fyzikálně nemožného principu, můžeme pokládat za selhání, když se automobil, do něhož bude takový motor zabudován, ani nehne? Navrhneme-li nesmyslnou zbraň, jejíž hlaveň bude mít menší průměr než náboje, můžeme mluvit o selhání, když se nám při pokusu o výstřel roztrhne v ruce?

Zkrátka, vymyslíme-li něco, co absolutně nemůže fungovat, nebo co se z podstaty věci musí projevit naprosto jinak, než si přejeme, nelze mluvit o selhání.

Chceme-li tedy tvrdit, že multikulturalismus selhal, znamená to předpokládat, že jeho účel byl veskrze dobrý a pouze kvůli vnějším vlivům vše dopadlo jinak, a budeme-li se snažit, lze tyto vlivy překonat a dosáhnout skutečně cílů, které si multikulturalismus stanovil. Tak tomu ovšem není. Pokud je účelem a motivem multikulturalistů destrukce a dekompozice základních hodnot, na nichž stojí západní civilizace, pak je multikulturalismus kolosálním úspěchem a vše jde podle plánu.

Možná je ale tento pohled příliš přísný. Možná nejsou zastánci multikulturalismu vedeni zlým úmyslem ani nenávistí vůči západní společnosti, ale jsou prostě a jednoduše jen hloupí. Možná jim skutečně šlo jen o to, jak zajistit v globalizovaném světě perspektivu pokojného soužití různých kultur. Multikulturalismus však zákonitě nemůže něčeho takového dosáhnout. Tím, že se snaží degradovat vyspělou společnost na úroveň těch primitivnějších, nechává ji napospas násilnickému barbarismu. Západní společnost, zbavená morálního sebevědomí, se postupně vzdá bez boje, a bude zčásti přemožena násilím, zčásti dobrovolně přijme barbarské hodnoty. Výsledkem pak skutečně bude homogenní společnost bez výrazných kulturních a civilizačních rozdílů, ovšem zcela jistě nepůjde o společnost fungující na bázi pokojné, dobrovolné a mírové spolupráce mezi jednotlivci. Zavládne chaos, v němž si lidé budou navzájem uřezávat hlavy a prvními oběťmi budou právě naivní multikulturalisté, kteří svými snad v zásadě dobrými úmysly vydláždili cestu do pekla.

Ani za těchto předpokladů nelze vůbec mluvit o nějakém selhání, protože multikulturalismus je v tomto podání něčím absolutně iracionálním a tedy v principu nefunkčním. A jak jsem vysvětlil výše, naprosto nesmyslně navržený koncept nemůže selhat – je prostě nefunkční sám o sobě.

To první, co by nás však při správném rozpoznání skutečné povahy multikulturní ideologie mělo napadnout, je, že některé kultury jsou vzájemně nekompatibilní a jediný způsob, jak lze někdy v budoucnu docílit vzájemného soužití, je dávat méně dokonalým kulturám dobrý příklad a být na svou vyspělejší, tvořivější a životaschopnější kulturu náležitě hrdý. Multikulturalismus chce po lidech něco jiného. Snaží se probudit v západní civilizaci stud za její úspěchy a nutí ji vzhlížet k primitivním kulturám jako k příkladům hodným následování, v čemž multikulturalismu pomáhají lži a překrucování v podání protizápadních intelektuálních elit. Jestliže jsou však dvě kultury vzájemně nekompatibilní, má vyspělejší kultura, ohrožená barbarismem, jedinou možnost, chce-li přežít: kulturní segregaci, čímž mám na mysli intelektuální a morální (nikoliv politický, ve smyslu nějaké aktivní legislativní nebo exekutivní akce) distanc od jakýchkoliv charakteristických projevů nekompatibilní kultury.

Tvářit se, že problémy, kterým dnes západní společnost kvůli multikulturalismu čelí, a jichž je romská problematika jen poměrně nepatrnou součástí, jsou jen pouhým momentálním selháním, které lze překonat vhodně nastavenou politikou (například motivací prostřednictvím podmíněně vyplácených sociálních dávek), znamená multikulturalismus v zásadě obhajovat nebo přinejmenším omlouvat. Tvrzení, že multikulturalismus pouze selhal, je tedy nutné důrazně odmítnout, máme-li s ním konečně jednou provždy skoncovat.

—————-
K tématu doporučuji například text objektivisty Petera Schwartze „Multicultural Nihilism“ nebo knihu konzervativce Pata Buchanana „Smrt Západu“.