Elan Journo je spolupracovníkem Ayn Rand Institute v Irvine, California. Institut šíří filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).

Říká se, že atentát na Benazir Bhuttovou vykolejil americkou zahraniční politiku. "Naše zahraniční politika se spoléhala na její přítomnost jako stabilizující sílu. … Bez ní bychom se museli přeskupit," vysvětlil ve Washington Post republikánský senátor Arlen Specter. "Zkomplikovalo to americké vládě život."

Ale ve skutečnosti se americká politika nacházela ve zmatcích dlouho před atentátem.

Američtí diplomaté se po měsíce snažili udělat něco s rostoucí mocí islamistů v této zemi vyzbrojené jadernými zbraněmi, kterou Washington vyzdvihuje jako "hlavního spojence mimo NATO." Podporou autoritářského režimu prezidenta Musharrafa Washington pomáhal zprostředkovat dohodu, která umožnila Bhuttové návrat do Pákistánu v naději, že by mohla vytvořit proamerický režim. Pak se ale vláda rozhodla přimět Musharrafa rozdělit se s Bhuttovou o moc, poté trvala na tom, že Musharraf je "nepostradatelný", ale zároveň si pohrávala s myšlenkou podporovat Bhuttovou.

To vše na pozadí plíživé talibanizace Pákistánu. Newsweek napsal, že islamističtí bojovníci, kteří již byli "zatlačeni do nehostinných horských vesnic podél [pákistánsko-afghánských] hranic," dnes "poměrně nerušeně operují ve městech jako je Karáčí. "Taliban "se brzy bude moci pohybovat po Pákistánu, jak se mu zlíbí." Snadno přecházejí do sousedního Afghánistánu, kde se ozbrojují a cvičí své bojovníky, a podporují útoky vůči Západu.

Proč se Washington ukázal být tak neschopným vypořádat se s nebezpečím pro americkou bezpečnost? Odpověď tkví v tom, jak jsme přijali Pákistán za svého spojence.

Pákistán je podivný spojenec. V devadesátých letech pomohla jeho výzvědná služba přivést Taliban k moci; režim generála Mušaraffa, který začal v roce 1999, formálně talibanský režim schvaloval; a mnoho pákistánců podporovalo myšlenku džihádu a vtrhlo do ulic na oslavu útoku na WTC. Ale po 11. září trvala Bushova vláda na tom, že je zapotřebí mít Pákistán jako spojence, a že jakékoliv alternativy k vojenské diktatuře generála Mušaraffa by byly ještě horší.

Pokud by vláda měla pravdu, o čemž lze pochybovat, bývali bychom mohli s Pákistánem uzavřít spojenectví pod jednou jedinou podmínkou – jednat s tímto předpokládaným menším zlem skutečně jako se zlem.

Vyžadovalo by to, abychom jasně pojmenovali zlo, jímž Pákistán v minulosti byl, a požadovali na něm, aby rázně bojoval s islámskými totalitaristy na důkaz toho, že je zavrhl. Při první sebemenší známce pákistánské neloajálnosti jsme se od diktátorského režimu měli distancovat. Znamenalo by to otevřeně vyjádřit, že oba režimy a džihádisté mezi Pákistánci jsou nemorální, že naše spojenectví se omezí na jediný konkrétní cíl, a že bychom v Pákistánu vítali a podporovali nové, proamerické vůdce, kteří by skutečně nastolili svobodu.

Namísto toho se však Washington pákistánské proislamistické minulosti vyhýbá a předstírá, že dnešní zkorumpovaný režim je dobrý. Nabídli jsme Pákistánu shovívavost k jeho miliardovým dluhům a otevření kohoutků s finanční pomocí. Zrušili jsme ekonomické sankce a vyzdvihli tamní režim jednoduše proto, že souhlasil s tím, že se stane naším spojencem a že slíbil zahájit "reformy." Poté, co nám Mušarraf slíbil svou "plnou podporu" a "bezmeznou spolupráci," jednali jsme s tímto diktátorem jako by šlo o nějakého svobodymilovného politika, a v podstatě tak jeho režim morálně legitimizovali.

Protože jsme jako cenu za naše spojenectví nepožadovali žádnou zásadní změnu v chování Pákistánu, neměli jsme ani žádnou očekávat.

Pákistánská "bezmezná spolupráce" zahrnovala pomoc s uvězněním hrstky teroristů – i když se země stala přístavem pro islamisty. Od roku 2001 vybudovali islamisté na pákistánsko-afghánské hranici pevnost (kde se možná skrývá bin Ladin). Ale náš "spojenec" je ani nezlikvidoval, ani nedovolil americkým silám tak učinit. Namísto toho s nimi roku 2006 Mušarraf vyjednal příměří – výměnou za slib islamistů neútočit na pákistánské vojáky, nevytvořit vlastní vládu podobnou Talibanu, a nepodporovat zahraniční džihádisty. Pákistán jim vstřícně ustoupil a propustil 165 zajatých džihádistů.

Prezident Bush místo protestů tuto smířlivou dohodu schválil, když řekl: "Když se mi [Mušarraf] podívá do očí a řekne", že tato dohoda "zastaví talibanizaci lidu, a že tam nebude ani Taliban ani al Kaida, já mu věřím."

Nadále platíme Pákistánu za jeho "spolupráci" 10 miliard dolarů formou hospodářské pomoci. Islamisté, kteří s velkou pravděpodobností příměří poruší, mají dnes v Pákistánu nové pozice, na nichž mohou proti nám plánovat útoky (jednoho dne možná i s pákistánskými jadernými zbraněmi).

Proč naši vůdci odmítají vidět pravou tvář Pákistánu? Když viděli nutnost něco proti totalitářské hrozbě dělat, bylo mnohem snazší předstírat, že Mušarraf je skvělý spojenec, který nám pomůže zbavit se našich problémů, pokud jej přijmeme bez výhrad. Prohlásit Mušarrafův režim za zlo, třebaže menší ze dvou zel, by vyžadovalo hlubokou morální jistotu ve správnost naší věci. Bushova administrativa takové sebevědomí neprokázala ani v boji proti Talibanu, a místo toho, aby nelítostně zničila bin Ladinovi spojence, nechala je uniknout. Tak proč by měla nějakou sebedůvěru prokazovat ve vztahu k Pákistánu?

Jakkoli se snažíme předstírat, že fakta nejsou fakty, stejně nás dostihnou a donutí nás přizpůsobit se jim.

Proto jsme tak neschopni vypořádat se s pákistánskou hrozbou. Naši slepotu si způsobujeme sami.

 

Přeložil Luboš Zálom
leden 2008