Když
vtrhne zloděj do banky a se slovy „peníze nebo život!“ namíří pistolí
na své oběti, lze jen doufat, že bude dopaden a jménem zákona prosazeno
právo a spravedlnost. Tentokrát je však zločincem požadujícím na
bankách „peníze nebo život“ sám stát. Nic jiného v podstatě
neříká ministerstvo financí bankám ve svém „konzultačním materiálu
Změny v bankovním sektoru“. Buď poslechnete dobrovolně, nebo vás
donutíme. Buď budete své poplatky účtovat, strukturovat a zveřejňovat
tak a v takové výši, jak si my (stát) přejeme, a dobrovolně
se zřeknete svého sobeckého cíle maximalizovat zisk, nebo vám to
nařídíme zákonem. Jaký jiný než zločinný může být zákon, je-li na
straně zločince a nikoli oběti.

Souhlasíte se mnou ale namítáte, že to přeháním a že přece nejde o život? Pak
přemýšlejte o tom, co nakonec učiní stát s člověkem, který
odmítne poslechnout nesmyslný a hanebný zákon. „Sobotka chce silou
zlomit odpor bank“, uvádí jeden palcový novinový titulek (MFD, 18. 8. 2005) Je to přesně tak, vždyť stát je z definice nástrojem
síly, fyzického donucení. Sílu má však používat k ochraně práv,
nikoli k jejich pošlapání.

A jak vypadá onen „odpor bank“? Je stejně zmatený jako zacházení s
pojmem právo v soudobé společnosti. Místo, aby banky hlasitě
a zásadně protestovaly proti drzým požadavkům státu a dovolávaly
se svých skutečných práv, tj. práva na majetek a na svobodu, chystají
se naopak nabídnout nesmyslný „kodex práv klienta“, čímž zbaběle
ustupují tlaku státu a iracionálních lobbistů. Neexistují žádná
jiná práva klientů než ta, která vyplynou z dobrovolných smluvních
vztahů, které jim banky nabízejí. Právo není cokoli, co stát napíše
do zákona, ani to, co samy banky pod tíhou hrozícího státního diktátu
na svůj úkor klientům slíbí, předem, a mimo jakýkoli smluvní vztah.
„[Z]drojem práv člověka,” uvádí americká filozofka Ayn Randová,
„není zákon boží ani zákon kongresu nýbrž zákon identity. A je A
– a Člověk je Člověkem. Práva jsou podmínkami existence, které vyžaduje
lidská přirozenost.“ A proto existují pouze tři základní práva
– právo na život, svobodu a majetek (a jejich aplikace na ekonomické
i mimoekonomické vztahy).

Klient tudíž například nemá a nemůže mít žádné právo na přenositelnost
čísla bankovního účtu. Něco takového může od banky nárokovat teprve
tehdy, když se k tomu banka předtím při uzavírání smlouvy dobrovolně
smluvně zaváže, což by banky samozřejmě samy dávno již bývaly udělaly,
kdyby to bylo v jejich ekonomickém zájmu.

Beznadějnou
obranu bank dokumentuje i neuvěřitelné vyjádření poslance Kocourka
(ODS!!) v pořadu České televize Události, 18. 8. 2005. Místo
aby jednoznačně a důrazně odsoudil hrozbu další regulace, hrozbu
nepřípustného vměšování státu a pošlapávání práva soukromých osob
na majetek a svobodu, uvedl, že „apelovat na banky lze, ale to prostředí
je konkurenční a druhá věc je, jak si to tady tato vláda zprivatizovala,
takové prostředí má, a jestli to prostředí teď nevyhovuje, tak to
zprivatizovala špatně“. Argumentace proti bankovní regulaci s poukazem
na dostatečnou konkurenci je zcela nesmyslná, není ale překvapivá.
Mylné pojetí konkurence a myšlenku, že stát má svými zásahy o ni
„pečovat“, bohužel řadu desetiletí hlásají základní světové i české
učebnice ekonomie.

Podstatné
je, že právo banky nabízet své služby a určovat jejich ceny, zůstává
nezcizitelným jejím právem bez ohledu na to, zda na trhu působí
banka jedna, tři nebo třicet.

Banky
svou reakcí nesledují svůj dlouhodobý zájem. Rozhodly se pro appeasement.
Kromě vytvoření „kodexu práv klienta“ přispěchaly s příslibem, že
vytvoří společnou databázi poplatků a podpoří vzdělávací programy
a osvětu ohledně bankovních služeb. Nemůže být nic horšího, než
když oběť státní zvůle sama dobrovolně spolupracuje a ochotně vychází
vstříc svému ničiteli. Jinak to ani nejde, dokud oběť bude přijímat
stejnou morálku jako ten, kdo ji zotročuje. Morálku altruismu, morálku
sebeobětování, morálku, podle které má banka sloužit libovolným
přáním společnosti, nikoli primárně sledovat svůj dlouhodobý zájem
a zisk.