Nedávno se v Praze již poněkolikáté konal Pochod proti hladu, který má, podle slov svých organizátorů, upozornit na údajný rostoucí hlad a bídu afrických zemí. V poslední době se stalo zvláštní módou organizovat běhy a pochody za to či ono, nebo naopak proti něčemu. Zatímco některé takovéto charitativní happeningy mohou mít smysl a nemusí znamenat v zásadě nic špatného, pochod proti hladu patří bezpochyby do množiny těch, které směřují rovnou do pekla. Ovšem spíše než dobrými úmysly je cesta, po nichž účastníci této akce pochodují, vydlážděna hloupostí a ignorantstvím. A levičáctvím (což je vlastně zpravidla to samé).

Kdo jsou lidé, kteří se pravidelně účastní akcí, jako byl pochod proti hladu? Souznějící dav bojující za “správnou věc” je jejich bezpečným útočištěm. Jednou protestují proti hladu a chtějí to řešit potravinovou pomocí a sbírkou dětských botiček. Jindy se vypraví na demonstraci proti globálnímu oteplování a volají po záchraně ledních medvědů a arktických ledovců – samozřejmě na náklady všech ostatních lidí. Příště si zajdou na streetparty proti tzv. globalizaci nebo na multikulturní lampiónový průvod, na jehož konci si všichni svorně zazpívají levičáckou hymnu, Lennonovu píseň “Imagine”. A jednou za rok se jen tak mimochodem vypraví na přední mezinárodní akci socialistických mládežníků – na Světové sociální fórum. S pocitem osvícených zachránců světa, kteří nastavují zrcadlo zkažené konzumní společnosti lačné jen po penězích a osobním prospěchu, bojují za “lepší svět” a jsou na to také náležitě pyšní. A v tom nejhorším případě se takových akcí účastní společně se svými dětmi, mají-li nějaké, jimž tak od mala vštěpují jejich vidění světa.

A jsou to právě postoje takových lidí, co se významnou měrou podílí na problému chudoby třetího světa. Kde byli tito angažovaní dobrodějové, když se jednalo o státní podpoře (a nejen podpoře, ale i zákonem vynuceném využívání) tzv. obnovitelných paliv? Dnes je již jasné, že právě podpora biopaliv je významným faktorem, který nese vinu za raketový růst cen potravin. Kvůli tomu, že se na milionech hektarů zemědělské půdy pěstují plodiny na výrobu biopaliv, klesá světová produkce potravinářských zemědělských komodit, jejichž cena pak následně na světových burzách roste (z čehož pak socialisté bez rozdílu věku obviňují obchodníky).

Jestliže byste se zeptali obyčejného účastníka pochodu proti hladu na jeho názor na globální změny klimatu a roli, jakou by v této věci měly hrát státy, odpoví nejspíše, že zeměkoule se nebezpečně otepluje, nejrychleji za celou existenci sluneční soustavy, a za všechno mohou jen a jen lidé a průmyslová společnost, a že stát má tedy povinnost to nějak řešit – třeba podporou biopaliv.

Výsledkem pak jsou nekonečné žluté lány, i když by se zde za normálních podmínek pěstovala pšenice nebo jiné obilí. Ale hlavně, že se udělalo něco pro tuto planetu! To, že se následně drahé potraviny stávají pro chudé obyvatele třetího světa nedostupné, pochodující dobroděje nezajímá. Proč by také mělo? Přemýšlení v souvislostech je příliš omezující. Snazší je vydat se na pochod a honem problém řešit. Nakonec, hlad v Africe je přece skvělou příležitostí, jak ukázat dobré srdce a udělat se lepším!

A kde jsou pochodující levičáci, když přijde řeč na zemědělskou politiku vyspělých států? Pokusí se někdy na Světovém sociálním fóru nadnést myšlenku, že ochrana vlastního zemědělství pomocí cel, subvencí, dovozních přirážek a dalších regulací působí nesmírné škody nejen nám, ale i chudým zemím? Kvůli ochranářské zemědělské politice EU mají producenti z třetího světa přístup na evropský trh značně ztížený. Nehledě na to, že zemědělská politika EU zdražuje potraviny pro evropské spotřebitele, čímž citelně snižuje jejich blahobyt. Nic z toho samozřejmě levičáckým mládežníkům nevadí a souvislosti si nejsou ochotni uvědomit. Jakékoliv argumenty, co všechno regulace zemědělství a importu způsobují, nechtějí přijmout – museli by totiž uznat, že řešením je plně uvolnit hranice EU vstupu cizích výrobků a přestat nesmyslně subvencovat evropské zemědělce. Jenomže, to by znamenalo trh, čili něco, co jsou mladí levičáci dlouhá léta učeni nenávidět.

Hlad a bídu v zaostalých afrických zemích nemůže vyřešit žádné evropské sebemrskačství. Ano, vyspělý svět se na hladu v chudých částech světa skutečně podílí – levičácké demonstrace však vzbuzují dojem, že za tamní problémy může trh, naše produktivita a náš konzum. A měli bychom se prý za principy naší civilizace stydět. Ve skutečnosti však chudobu třetího světa do značné míry prohlubují ideje, které jsou s produktivní tržní společností v přímém rozporu. Jestliže jsou určujícími motivy naší společnosti svoboda, trh, konkurence a individuální odpovědnost (a já doufám, že tyto hodnoty jsou stále ještě dostatečně určující, přes úpornou snahu kolektivistů zašlapat je do země), pak se na chudobě třetího světa podílí něco, co nejenže působí utrpení tamních lidí, ale nebezpečně podkopává základy západní společnosti. Základem tohoto myšlenkového proudu je antikapitalismus živený nesmírnou nenávistí vůči svobodě a touhou omezovat produktivní činnost každého jednotlivce, ve jménu “ochrany klimatu”, “udržitelného rozvoje” nebo “vnitřního trhu”.

A etikou  tohoto hnutí je altruismus. Bojovníci proti hladu tvrdí, že bychom se měli obětovat a nebýt vůči hladovějícím Afričanům lhostejní. Zde je nejlépe vidět zrůdnost altruistické etiky: nejprve je podle altruistů zapotřebí, abychom znemožnili vstup afrických zemědělců na vyspělé trhy – čili aby byly jejich zájmy a jejich produktivita obětovány ve prospěch údajných nároků evropských zemědělců. Potom se rozhodne, že zájem pěstitelů musí být korigován, protože je zapotřebí, aby se namísto obilí raději pěstovala řepka. Lidé by byli samozřejmě raději, kdyby při nákupu potravin nemuseli sáhnout hlouběji do kapsy – ale jejich zájem je prostě obětován ve jménu “vyššího dobra”. A nakonec, když celá tato politika způsobí v Africe hrozby hladomorů, apelují altruisté, aby se Evropané zastyděli a obětovali něco ze své kapsy ve prospěch Afričanů. Zmatení Evropané mezi sebou seberou peníze, dobročinné organizace za ně nakoupí pytle obilí, a milostivě je pošlou do Afriky – samozřejmě zadarmo, následkem čehož přijdou o obživu i ti poslední zemědělci, kteří v Africe ještě zbývají (více např. zde) a z Afričanů se stále více stávají nesamostatné mátohy, které dokáží jen sedět a čekat, kdy připluje loď s humanitární pomocí. Altruisté tak vytvářejí perverzní  kolotoč, nekonečnou spirálu obětování, z níž mají radost právě jen altruisté a kolektivisté: Afrika hladoví, evropské zemědělství se hroutí, potraviny jsou drahé a všichni zoufale čekají, až to stát nebo nadstátní instituce nějak vyřeší!

Jediné, co dokáže tento kolotoč zastavit, je jen a pouze čistý kapitalismus, bez vměšování kolektivistů a etatistů, a hlavně bez destruktivního vlivu angažovaných altruistů, kteří vidí v sebeobětování ten nejvyšší ideál lidství – a chtějí nás k němu dotlačit děj se co děj.

Žádné stádo pochodujících socialistů nedokáže pomoci Africe od hladu. Chudé země mají jediné východisko: trh. Sledovat tyto cíle v bohaté části světa znamená plně otevřít trh a konečně opustit regulační a ochranářskou zemědělskou politiku. A přestat křivit produkci nesmyslným důrazem na biopaliva. To vše však pro chudé africké státy znamená jen šanci na dílčí zlepšení jejich bídné situace. Hlavní tíha odpovědnosti pak bude spočívat na nich. Musí si sami uvědomit sílu a důležitost individualismu a racionality, musí rozhodně opustit primitivní kmenový kolektivismus (který je našimi multikulturalisty vyzdvihován takřka jako ideál), který určuje tamní kulturu.

A co poradit závěrem pochodujícím dobrodincům, kteří už si možná chystají pevné boty na nějakou další charitativní akci za “dobrou věc”? Snad pouze to, aby příště poněkud pozměnili cíl svého pochodu, zahodili transparenty a africké bubínky, a napochodovali raději do nejbližší knihovny a pokusili se alespoň zkusmo začíst se do základních děl klasických obhájců svobody a kapitalismu, a konfrontovali své představy a fantazie s realitou.