Don Watkins je autorem a výzkumným specialistou v Ayn Rand Institute v Irvine, California. Institut šíří filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).

Federální komise pro komunikace (Federal Communications Commission, FCC) nedávno požádala Kongres, aby jí udělil větší pravomoci k regulacím "nepřiměřeného násilí" na televizních obrazovkách, podobně jako v současné době zakazuje "obscénní" mluvu: televizní stanice, která poruší omezení "nepřiměřeného násilí", bude čelit citelným pokutám a potencionálně i ztrátě vysílacích licencí. Nenastal čas zeptat se, jak je možné v zemi, jež vyzdvihuje svobodu slova, ustanovit vládní úřad, který zavádí další a další omezení svobody slova – a kde budou mít tato omezení konec?

Svoboda slova znamená právo vyjádřit své myšlenky (vědecké závěry, umělecká díla, politické názory, atd.) s použitím libovolných slov nebo výrazových prostředků, jaké si člověk vybere, pomocí jakéhokoli média, které mu poskytne prostor, bez jakýchkoliv státních zásahů. Znamená to právo nakladatele vydat kontroverzní román, právo vydavatele novin otisknout článek kritizující vládu – a právo televizní stanice rozhodnout, jaký obsah bude vysílán prostřednictvím jejích vysílacích frekvencí.

Ale roku 1927, právě když začal být široce využíván rozhlas, se stát zmocnil kontroly nad rozhlasovými vlnami, prohlásil je za veřejný majetek, a převzal nad nimi moc, aby je mohl regulovat ve jménu "veřejného zájmu" – nedefinovatelného termínu, s nímž lze snadno manipulovat a který může znamenat cokoliv. Právo provozovatelů stanic na svobodu slova bylo tedy podkopáno u samého základu, když stát, jenž  provozovatelům stanic zakázal vlastnit rozhlasové vlny, které byly využitelné jen díky jejich technologiím a vysílanému programu, začal diktovat, jak mají být tyto vlny využity.

Stát zprvu sliboval, že bude zakázáno vysílání pouze "hrubých" výrazů – tedy materiálu, který "zobrazuje nebo popisuje zřetelně urážlivé ‚tvrdé‘ sexuální vystupování." Ale tím, že stát opustil princip svobody slova a ustanovil se nekontrolovatelným soudcem nad tím, jak se smí na rozhlasových vlnách mluvit, byl později schopen nedostát svým slibům a roku 1978 rozhodnutím sporu FCC vs. Pacifica rozšířil omezení svobody slova na širší (a mnohem mlhavější) kategorii "neslušné" mluvy. Rozhlasové stanice tak mohly být pokutovány za cokoliv od neuctivosti po sexuálně laděné dvojsmysly, po neurčitou narážku na sexuální akt. Zastánci cenzury se dnes na tento precedens odvolávají, aby obhájili také svůj záměr regulovat "nepřiměřené násilí" ve vysílání.

Kromě toho byli Američané ujišťováni, že omezení svobody slova se budou týkat pouze těch stanic, které vysílají na "veřejných vlnách". Ale dnes, ve snaze regulovat "nepřiměřené násilí", trvá FCC na tom, aby byl její regulační mandát rozšířen i na média fungující na bázi předplatného, jako jsou satelitní a kabelové televize.

Pokud dovolíme, aby tento vývoj pokračoval dál, bude jen otázku času, než FCC začne zakazovat "urážlivé" filozofické nebo vědecké myšlenky (jak by si přáli mnozí nábožensky založení odpůrci evoluční teorie). A jestliže bude svoboda slova zlikvidována v rozhlase a televizi, co potom zabrání státu cenzurovat internet, knihy a noviny?

Proč je tento trend růstu cenzury možný a nevyhnutelný? Když FCC získala moc podřídit svobodu projevu "veřejnému zájmu", v podstatě vyhlásila, že jednotlivci nejsou schopni posoudit, jakému projevu mohou být oni sami i jejich děti vystaveni, a proto za ně musejí rozhodnutí učinit moudří byrokrati z FCC, kteří budou jejich jménem ovládat vysílací pásma. Jestliže tento hanebný princip platí, není podstatné, zda byly původní restrikce FCC zamýšleny pouze na projev týkající se sexu: pokud stát ví, co je pro nás nejlepší v oblasti sexuálně orientovaného jazyka a může nařizovat, co smíme vidět nebo slyšet, pak není žádný důvod, proč by neměl dohlížet i na to, jakým myšlenkám bychom vůbec měli být vystaveni. Abychom tento ničivý trend zvrátili, musíme dělat něco víc, než se pouze bránit dalšímu omezování svobody projevu – musíme odstranit všechna existující omezení a s plným nasazením znovu hájit naši oddanost principu svobody slova.
    
Znamená to, že rodiče mají být nuceni nechat své děti sledovat program, který považují za neslušný nebo násilný? Ne. Určovat a kontrolovat, co děti sledují, je záležitost rodičů a ne státu, stejně jako rodiče rozhodují o tom, co budou sledovat sami. Když rodiče rozhodnou, že vysílání je pro jejich dítě nevhodné, mají svobodu přepnout program, vypnout televizi nebo dítěti zabránit ve sledování jiným způsobem. Jejich potřeba dohlížet na to, co jejich dítě v televizi vidí, neospravedlňuje cenzuru vysílání o nic více, než by jejich potřeba kontrolovat, co jejich dítě čte, ospravedlňovala cenzuru autorů.
    
Amerika čelí volbě: svoboda projevu nebo cenzura. Neexistuje nic mezi tím.

 

Přeložil Luboš Zálom
prosinec 2007