Zákoník práce, jehož novela se
v současnosti projednává ve sněmovně, je nejen nepotřebný a zbytečný, ale
předně je zákonem, který hrubým způsobem pošlapává práva všech občanů – jak
zaměstnanců, tak zaměstnavatelů. Zaměstnanci si bohužel jeho destruktivní úlohu
ve svém životě neuvědomují, odbory ho vidí jako nástroj zvýšení svého vlivu a
zaměstnavatelé jej i přes některé výhrady v zásadě schvalují a považují
jej přinejmenším za nezbytný.
Současná úprava zákoníku práce a jeho novela
Zákoník práce bude po více než 40 letech kompletně novelizován. Jedním
z hlavních argumentů pro tuto novelizaci je změna principu „co není
dovoleno je zakázáno“ na princip opačný. V novele se doslova uvádí: „Práva
nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od
tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje…“[1]. Jedná se
bezpochyby o krok správným směrem. Je s podivem, že zákoník práce zůstal
v současné podobě po více než 15 let od pádu komunismu.
K posouzení této novely je však
zapotřebí zkoumat to, co konkrétně je zakázáno a proč. A je toho skutečně
mnoho. Vládě se přinejmenším podařilo, i přes zásadní změnu principu,
okopírovat starý zákoník práce tak, že všechny příkazy a nařízení zůstaly
v platnosti.
Východiska navrhovatelů zákoníku práce
Zákoník práce určitě není reliktem socialistické minulosti ani zde není jen proto, že
zaručuje politikům po odchodu z veřejných funkcí návrat do původního
zaměstnání. Je odrazem převládajících názorů a pohledů většiny naší společnosti
– včetně většiny politiků – na pracovní vztahy, na zaměstnavatele a
zaměstnance, do značné míry i na bohatství a jeho vytváření, a hlavně
ztělesňuje určitou vizi člověka a společnosti.
Ta vychází z představy zaměstnavatele jako osoby, která sama nemá žádná
práva, přičemž jejím úkolem je plnit cíle, které si stát předsevzal. Snižovat
nezaměstnanost, integrovat zdravotně postižené do pracovního procesu, finančně
zajišťovat ženy po část mateřské dovolené, zajišťovat „sociální smír“, poskytovat
zaměstnancům (voličům) komfortní pracovní zázemí a jistý příjem atd. Na
zaměstnavatele je pohlíženo jako na zlého kapitalistu, který chce své
zaměstnance „sedřít z kůže a nechat vyhladovět.“ Majitelé firem jsou
považováni, spíše než za vlastníky svého majetku, za „dočasné“ správce
společenských zdrojů.
Zaměstnanec je naproti tomu pojímán
jako bezmocná, hloupá a naivní osoba, která nemá právo sama si domluvit
podmínky, za kterých je schopna a ochotna pracovat. O tom, jak dlouho, za kolik
a jak bude pracovat za něj rozhodne stát, případně odborová organizace, jejímž
nemusí být ani členem.
Vztah individuálních práv a „pracovního práva“
Každý člověk má jistá nezcizitelná
práva. Jejich dodržování jsou základní podmínkou života člověka ve společnosti.
Jedním ze základních práv je právo člověka na svobodu. Jeho implikací
v pracovním právu je smluvní svoboda, což znamená, že každý má právo
uzavírat jakékoli pracovní smlouvy. Tedy i smlouvy, které obsahují 50ti i 30ti
hodinovou pracovní dobu, smlouvy s trváním 3 měsíce, jeden rok nebo 5 let,
smlouvy které zaručují firemní penzi a odchodné i smlouvy, které nezaručují nic
z výše uvedeného. Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou stanovit jakékoli
podmínky, za kterých jsou ochotni pracovní smlouvu podepsat. Pokud se spolu svobodně
dohodnou, nikdo nemá právo do tohoto soukromého vztahu zasahovat.
Na zaměstnavatele musí být pohlíženo analogicky jako na člověka –
se všemi jeho právy. Když je zaměstnavatelem právnická osoba, tak jsou její
práva odvozena z práv jejích vlastníků. Zaměstnavatelé nemají menší ani
větší práva než jejich potenciální zaměstnanci. Soustavné znevýhodňování
zaměstnavatelů je diskriminací skupiny občanů. Diskriminací za jejich
pracovitost, schopnosti a výsledky.
Zaměstnanec je rovněž občanem se
svými právy a s odpovědností za svoje činy a jejich následky.
Jestliže chce například pracovat více než 40 hodin týdně – z jakéhokoli důvodu –
nikdo mu nesmí bránit. Je jeho volbou,
co udělá pro hmotné zajištění sebe a své rodiny. Potřeby a cíle lidí jsou
různé. Někdo rád přijme vyšší pracovní úvazek a ve svém volnu si užívá
například komfortnějšího bydlení. Jiný si například cení svého volného času a
raději se spokojí s nižší výplatou. V údajném zájmu jejich ochrany jim však
stát zákoníkem práce nařizuje: „Buď podepíšete takovou smlouvu, jakou vám
nařídíme, nebo se jděte přihlásit na úřad práce!“
Stát, jako ochránce práv člověka, má
předepisovat pouze právní náležitosti pracovních smluv a musí zasáhnout vždy,
když jsou pracovní smlouvy porušeny, ne diktovat, co v nich má být
obsaženo. To je věcí zaměstnavatele a zaměstnance.
Bohužel v současnosti se děje
pravý opak. Stát sice do nejmenších podrobností diktuje podmínky pracovních
smluv, ale jejich vynucování je v katastrofálním stavu. Většina
zaměstnanců v případě, že nedostanou za odvedenou práci mzdu
v řádném termínu, se ani nepokouší na stát obrátit, jelikož náklady
s tím spojené převyšují případný prospěch a rychlost soudních řízení je
katastrofální. Stejně jsou na tom i zaměstnavatelé v případech, kdy pracovní
smlouvu poruší zaměstnanci. Jestliže se zastaví provoz tovární linky
z důvodu neomluvené absence zaměstnance, tak zaměstnavatel nemá prakticky
šanci náhradu způsobené škody vysoudit.
Výhody dodržování lidských práv pro zaměstnance
Stát často zdůvodňuje svůj diktát
vůči zaměstanavatelům tím, že to přináší zaměstnancům určité výhody. Tento
argument je však nutné se vší razancí zamítnout. Zákony mají sloužit pouze
k ochraně práv občanů a smluvních stran a ne ke zvýhodňování kohokoli, protože
cokoli nad rámec ochrany práv nutně znamená popření těchto práv. Navíc údajné
zvýhodnění zaměstnanců ve skutečnosti žádným zvýhodněním není.
Stačí se podívat jaké „výhody“ přináší zákoník práce ženám mezi dvaceti a třiceti lety
věku, u nichž lze s velkou pravděpodobností očekávat, že v dohledné
perspektivě přeruší pracovní kariéru, aby se věnovaly péči o dítě. Ty jsou
dnes pro kohokoli – kromě státní správy – velmi obtížně zaměstnatelné,
právě díky jejich „ochraně“ zákoníkem práce. Lidé, kteří hledají svoje první
zaměstnání, musí podle zákoníku práce dostat smlouvu na dobu neurčitou. Není
divu, že každým rokem jich mnoho končí na úřadech práce. Ještě větší problém
představují lidé těsně před důchodovým věkem, kterým se díky zákazu řetězení
pracovních smluv na dobu určitou výrazně zhoršila možnost pracovního
uplatnění. Zaměstnanec, jehož zaměstnavatel zkrachoval, protože nemohl
v nepříznivém období propustit 10 svých nejhorších pracovníků,
pravděpodobně za tuto výhodu státu také nepoděkuje. Příkladů je skutečně mnoho.
Výsledkem
zákoníku práce je, že být v současné době zaměstnavatelem je velmi
administrativně i finančně náročné. Proto je volných pracovních míst trvale
méně než lidí bez práce. Tato situace se samozřejmě promítá i na úrovni mezd těch lidí, kteří zaměstnáni jsou. V situaci, kdy v mnoha profesích
připadá na jedno volné pracovní místo 10 potenciálních zájemců, mzdy výrazně
neporostou.
Zaměstnavatelé podporují zákoník práce
Zaměstnavatelé svými postoji a prohlášeními podporují existenci a podobu
zákoníku práce. Místo toho, aby trvali na svých právech, se za ně
omlouvají. Místo jasného prohlášení: „Je mojí věcí, koho a za jakých podmínek
ve své firmě zaměstnám,“ se snaží poukazovat na to, že zákoník práce je
nepřehledný, že se dá vykládat různými způsoby a že by toho mohli ti méně
altruističtí zaměstnavatelé zneužít a získat vůči těm „vstřícným“
zaměstnavatelům konkurenční výhody.
Zákoník práce je možná nepřehledný, to ale
neznamená, že kdyby byl přehledný, tak jej máme podporovat.
Pokud někdy zaměstnavatelé vůči nějakému
zásahu do svých práv vystoupí, tak ho nikdy neodmítnou a neodsoudí na základě
principu, který ztělesňuje – spíše poukáží na to, že by stačil zásah mírnější,
který by neměl tak velké dopady na zaměstnanost, HDP a export. Sami sebe tak
odsuzují do pozice otroka, který prosí svého pána, aby ho nezabíjel – vždyť pro
něj může vykonat ještě tolik práce.
Role odborů
Odbory nemohou mít (prostřednictvím delegování) jiná práva než ta, která mají jimi
zastupovaní zaměstnanci z titulu pracovní smlouvy. Nelze tedy připustit současnou úpravu
zákoníku práce, kdy odbory zastupují i pracovníky, kteří v odborech
nejsou. Z čeho a od koho je toto právo odvozeno?
Nemravná je rovněž „zvýšená“ ochrana odborových funkcionářů proti propuštění nebo
povinnost zaměstnavatele uvolnit odborářské bosse z práce na odborová
jednání. Stejně tak by mohli požadovat uvolnění z práce například
zahrádkáři nebo včelaři, ti mají také schůze.
Odbory,
pokud vůbec lze najít nějaký rozumný smysl jejich existence, nemohou mít žádné
právo zasahovat do jakýchkoli rozhodovacích procesů a žádné právo, aby
s nimi kdokoli vyjednával. Mohou o to usilovat, nikoli však zákonem (tj.
fyzickým donucením druhé strany) a samozřejmě pouze respektováním platných
pracovních smluv.
Zrušme zákoník práce
Zákoník práce pošlapává práva všech občanů. Je založen na falešných a
nemorálních předpokladech a na diskriminaci skupiny občanů. Zákoník práce není
potřeba novelizovat, ale zrušit. K tomu, aby se tak stalo, je zapotřebí,
aby si zaměstnavatelé i zaměstnanci byli vědomi svých práv a aby obě skupiny
začali vůči zásahům do svých práv aktivně vystupovat.
[1] Vládní návrh zákoníku práce, http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=1153&CT1=0
Přidej komentář jako první k "Potřebujeme zákoník práce?"