Alex Epstein je redaktorem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut
šíří filozofii Ayn Randové, autorky bestsellerů Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj) a zakladatelky filozofie
Objektivismu.

Představte si, že
otevíráte zítřejší noviny a čtete v nich: „S poukazem na velmi časté
zneužívání a dětí a zanedbávání jejich výchovy předkládá Kongres návrh zákona o
reformě rodičovské péče. Podle navrhovaného zákona musejí rodiče podepsat
místopřísežné prohlášení, že „svým dětem nepřivodili fyzickou újmu a
nebezpečí“. Chování rodičů v souladu se zákonem se bude prověřovat tak, že
budou své děti každý měsíc povinně předávat k celkové tělesné prohlídce
Radě pro dozor nad rodiči a podávat vysvětlení jakékoli odřeniny, modřiny a
říznutí, které inspektoři na dítěti najdou. Nebude-li rodič schopen Radě
uspokojivě prokázat „rozumnost“ takového zranění, bude mu hrozit ztráta opatrovnictví
a 20 let vězení.

„Má-li dítě modřinu
na noze“, uvedl jeden zastánce návrhu, „musíme se o tom dozvědět a musíme
vědět, jak se to stalo. Pokud se to přihodilo při fotbalovém zápase, musejí nám
to písemně vysvětlit a svými podpisy potvrdit trenér a rozhodčí. Jak si jinak
můžeme být jisti, že se otec dítěte prostě jen neopil a nezbil je? A pokud si
dítě při fotbale často přivodí řadu modřin, musíme obdržet vysvětlení, proč ho
rodiče vystavují takovému nebezpečí“.

Takovým návrhem
zákona bychom byli pobouřeni. Řekli bychom, že to bude nespravedlivé a bude to
mít katastrofální následky, neboť se tím státu umožní libovolně vznášet
nepodložená a smyšlená obvinění ze zneužití a nedbalosti, provádět bezdůvodná
vyšetřování a nakonec nutit nevinné rodiče, aby se snažili je vyvrátit.

Totéž bychom měli
říci o existujícím zákonu, který již takové horory páchá, ne na amerických
rodičích ale na amerických podnikových manažerech: zákon Sarbanes-Oxley.

Sarbanes-Oxley byl
schválen před třema lety, v atmosféře protipodnikové hysterie vyvolané
účetními podvody Enronu a Worldcomu – zločinů, které nebyly pojímány jako dílo
hrstky podvodníků, nýbrž jako černá skvrna na všech podnikatelích a manažerech.
Místo aby byly normálně shromážděny důkazy a stíháni jednotliví pachatelé,
vytvořili naši politici zákon, jenž nutí všechny manažery prokazovat státu, že
nezmanipulovali účetní knihy.

Zákon
Sarbanes-Oxley dává státu volnou ruku k tomu, aby bez sebemenšího náznaku
možného podvodu slídil ve firemních účetních knihách a zjišťoval, zda „poctivě“
zobrazují finanční hospodaření firmy a „neobsahují žádná nepravdivá sdělení o
důležitých skutečnostech nebo že takové skutečnosti neopomíjejí uvést.“

Co znamená
„poctivě“? Co znamená „důležité“? Protože tyto pojmy nejsou v zákoně
definovány, mohou jim státní byrokraté dát libovolný obsah. Tak jako by stát
v případě zmíněného zákona o reformě rodičovské péče mohl rodiče nařknout
ze zanedbání péče o dítě, protože ho přihlásili na fotbal, může v rámci
Sarbanes-Oxley zákona obvinit finančního ředitele firmy z podvodu za jeho
rozhodnutí, že se příslušný výdaj bude kapitalizovat do majetku, místo toho aby
by se již v daném období účtoval jako náklad (v účetnictví je řada
takových oblastí, kdy musí firma sama posoudit, jak daný konkrétní případ správně
zaúčtovat).

Navíc, jak může
stát učinit manažera trestně odpovědným za jakoukoli chybu ve finančních
výkazech, když ty jsou výsledkem práce stovek lidí činících tisíce jednotlivých
posouzení a rozhodnutí? Sarbanes-Oxley říká, že taková chyba nastala „vědomě“,
pokud vnitřní kontrolní systémy zavedené firmou za účelem prevence chyb a
podvodů, nebyly „přiměřené“. Protože však stát nedefinuje, co je „přiměřené“,
může být management přesto vinen, kdykoli se regulátor rozhodne, že „měla být“
zavedena ještě jedna kontrola, která by bývala chybě zabránila. A to i takové
chybě, o níž ani ten nejpečlivější a nejprozíravější člověk předem netušil, že
by k ní mohlo dojít.

Kdyby rodiče
věděli, že je stát může uvrhnout do vězení za jakékoli rozhodnutí učiněné dle
vlastního uvážení či za nevinnou chybu, jejímž důsledkem by bylo odřené koleno,
vyhýbali by se „rizikovým“ situacím jako třeba výletům do parku a trávili by
svůj čas sledováním každého svého kroku a každého pohybu svých dětí, aby se
později byli schopni ubránit případným arbitrárním obviněním ze strany státu.
Totéž platí pro podnikání pod hrozbou gilotiny Sarbanes-Oxley, konkrétně
paragrafu 302 zákona, který nutí management k podobnému chování dle
paragrafu 404. V praxi to znamená, že firmy se věnují rozsáhlému testování a
dokumentaci různých interních kontrolních systémů, aby se tak vyhnuly
jakémukoli jednání, které by se případně mohlo znelíbit státu, a utrácejí
nekonečný čas a energii na zaznamenávání čehokoli, co by vládní inspektor mohl
eventuálně považovat za relevantní pro finanční vykazování.

Takové chování dnes bují v celém
sektoru amerických akciových společností. Jedna studie ukazuje, jak se
v některých firmách „vyžaduje, aby se jednání zúčastnil auditor, který by
pak mohl potvrdit, že se jednání konalo“ nebo jak firma činí opatření, aby
„prokázala, že správně zaúčtovala všechny fyzické klíče od své kanceláře
v Evropě od okamžiku otevření kanceláře v roce 1995“! „I zcela
bezvýznamná chyba, která nikoho nezajímá“, říká právník, který se specializuje
na otázky dodržování zákona Sarbanes-Oxley, „zabere stovky a stovky hodin
auditorů, výkonných ředitelů, finančních ředitelů a auditorských výborů.“

Je obludnou
nespravedlností, že poctiví a produktivní američtí manažeři plýtvají svým časem
a penězi akcionářů na to, aby „prokázali“, že nejsou zločinci – když by
promarněné hodiny a dolary mohli vynaložit na výzkum a vývoj, zavádění nových
produktů, na fůze a akvizice. Lze se divit, že stále množí zprávy o znechucení
vrcholových amerických manažerů, o rekordních počtech jejich odchodů a že
taková regulace „sráží firmy do kolen“? Překvapí někoho, že přímé a nepřímé náklady, které tím vyvstávají
akcionářům, odhadl jeden ekonom z University of Rochester na 1,400 miliard dolarů?

Sarbanes-Oxley je morální a ekonomické zvěrstvo. Již dávno měl být tento obludný zákon zrušen,
aby se s manažery opět začalo zacházet jako s americkými občany: jako
s nevinnými lidmi, dokud nejsou podány přesvědčivé důkazy o opaku.

Přeložil Jiří Kinkor, Galtův institut
září 2005