Nedávno byla v Mf DNES (12.12.2001) publikována recenze Dany Malé na knihu Zdroj, od americké autorky Ayn Randové. Nepochopení knihy, ironizující nádech i faktické chyby textu D. Malé jsou spíše smutnou recenzí jejího pojetí umění než dotyčného románu. Nicméně Zdroj byl takto pošlapán a bylo by obrovskou škodou, kdyby díky tomu byli lidé od tohoto literárního pokladu odrazeni. Proto bych chtěl uvést věci na pravou míru.
Hlavním tématem knihy je oslava člověka. Takového, jaký by měl a mohl být. Ostatně již Aristoteles říkal, že umění by nemělo zobrazovat to co je, ale to co by mělo a mohlo být. Ayn Randová se touto Aristotelovou tezí ve Zdroji striktně řídila. Nezávislé lidské myšlení je oním zdrojem, které v knize stojí v opozici proti parazitování a zrazení vlastního já. Recenzentka toto buď vůbec nepochopila nebo na parazitování nespatřuje vůbec nic špatného, když kritizuje věty ze Zdroje: “Všechno, co pochází z nezávislého lidského ega, je dobré. Všechno, co pochází z lidské závislosti na druhých je špatné.” Člověk, který žije pro druhé nebo chce, aby druzí žili pro něj je špatný. Architekt Howard Roark, hlavní hrdina knihy, říká v knize svému příteli: “Mohu pro tebe zemřít, ale nemohu pro tebe žít.” Recenzentka nepochopila etiku filozofie Ayn Randové – Objektivismu, která se prolíná dějem Zdroje. Žití pro jiné – sebeobětování a zapření vlastního já je hlavním hrdinou Zdroje odsouzeno stejně tak jako žití na úkor jiného – parazitování. Zcela lživé je tvrzení recenzentky, že ideální člověk Ayn Randové, o kterém Malá posměšně píše jako o bytosti, “žije v nevyhnutelné samotě, neboť všechny vztahy s lidmi jsou pro ni vedlejší”. Kdyby tomu tak bylo, Howard Roark by neměl přátel ani by se nezamiloval, protože postavy Ayn Randové jednají v souladu se svým přesvědčením. Rozdíl je však v tom, že Howard Roark miluje jen takového svého bližního, který je pro něj hodnotou, který je blízký jeho srdci. Architekt Howard Roark není ani Nietzcheovským nadčlověkem ani egocentrickým workholikem. Je postavou veskrze lidskou, která ve své plné kráse spatřila světlo světa až s dílem Ayn Randové.
Dana Malá se ve své recenzi uchyluje k mnoha falešným tvrzením. Jedním z nich je např. tvrzení, že prý postavy, které přirovnává k šachovým figurkám, nesvádějí vnitřní boj. Hrdinové Ayn Randové nejsou deterministicky pojatí lidé. Mají určité názory a přesvědčení a podle nich také jednají. Randová nepíše nelogicky. Její postavy nejednají nesmyslně a bez příčin, tedy jen tak pro nic za nic. A že nesvádějí vnitřní boj?! Zdá se mi, že recenzentka knihu snad ani pořádně nečetla. Nesvádí snad Howard Roark vnitřní boj, když na pokraji bídy odmítá zakázky, protože odmítá dělat nesmyslné kompromisy? A co dělá Dominika Franconová, když se vdá za muže, kterým opovrhuje, když si slíbí, že zničí muže, kterého miluje? Nesvádí snad vnitřní boj jiná postava, když vidí, že pro své ideály ničí vše, na co byla dříve pyšná, vše co vybudovala?! Psychologie postav ve Zdroji by se mohla srovnávat s Dostojevským.
Recenzentce se na Zdroji převážně nelíbí to, že je o ideálech. Nikde to výslovně nepíše, ale z textu je zřejmé, že tomu tak je. Ayn Randová chtěla ve Zdroji portrétovat ideálního člověka. Zdroj je kniha o ideálech, není to statistická ročenka. Bohužel toto D. Malá kritizuje. Podle ní by nejspíš umělecká tvorba měla být “věrným zobrazením reality”. Chce, aby umění (včetně literatury) zobrazovalo svět jaký je, aby nikdo nebyl dokonalý, aby pokud možno vše bylo šedé, aby člověk nenacházel inspiraci k tomu, jak by se měl chovat, ale aby si rezignovaně povzdechl: “No jo, svět už je takový a já už také jiný nebudu.” nebo “Je to silnější než já.” Ayn Randová měla svou vizi, kterou podala úžasným způsobem. Člověk bez vize je člověk, jehož duše zhasla. Ayn Randová nechtěla psát o tom, jak hlavní hrdina drží příbor ani o tom jaké příčiny k tomu vedly. To pro ni není podstatné. Pro ni je podstatná její vize, její ideály, její nejhlubší hodnoty. O tom je umění. Není jen pouhým nazíráním, je vyjádřením nejniternějších hodnot umělce. Recenzentka dále píše, že “Zdroj je … papírem šustící konstrukt, svého druhu červená knihovna; s ní má společný její nejpodstatnější rys – odmítá ukázat svět v některých z jeho reálných podob.” Když řeknete, že ideály jsou pro umělce špatné, že by se měl zaměřit na “reálné” problémy, na jejich zobrazení, ne na tvorbu, tak tím vyjadřujete, že opovrhujete uměním. Zobrazovat “reálné společenské jevy”, nehledat to nejlepší, ale průměrnost, netvořit, ale obkreslovat realitu – to je pravá tvář kolektivismu (potažmo komunismu) – upřít nejlepším právo na to nejlepšími být. Když však D. Malá popře důležitost psaní o ideálech, když řekne, že by na oslavu člověka stačil několikastránkový esej, neznamená to, že by přestala snít, naopak. Ani nikdo jiný, kdo s jejím názorem sympatizuje, nepřestane snít. Rozdíl mezi Ayn Randovou a spisovateli, kteří by nejspíš byli favority D. Malé, je v tom, že Randová pouze nesnila. Zdroj je toho důkazem.
Michael Hynšt
Leden 2002