V Pamětní den holocaustu si máme vzpomenout na milióny těch, kteří
trpěli a zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Cílem
není jen vzdát hold obětem. Je také nutné poučit se z toho,
co umožnilo zlo takových rozměrů, a vyvarovat se toho, aby se něco
podobného stalo znovu.
Jaké poučení si máme vzít, jsme však nepochopili. Vzestup nacismu se
obvykle přičítá nepodstatným faktorům jako je nespokojenost s výsledky
Versailleské dohody či zoufalství vzniklé z Velké hodpodářské
krize. A pokud se někdo přece jen snaží nabídnout fundamentální,
ideologické vysvětlení, dospívá zpravidla k závěru, že Němci uplatnili
příliš mnoho kapitalismu a individualismu.
Skutečná příčina nacismu byla ideologická, ale pramenila ze zcela opačné
ideologie. Nacismus rozkvétal, protože jeho etikou bylo sebezapření
a sebeobětování. Sám Hitler morální základy nacismu vyjádřil:
„Proto je důležité, aby jedinec konečně uznal, že jeho vlastní ego není
důležité… Stav mysli, který podřizuje zájmy ega zachování společenství,
je skutečně prvním předpokladem každé opravdu humánní kultury… Základní
postoj, z něhož takováto činnost vyvěrá, nazýváme – abychom
ho odlišili od egoismu a sobectví – idealismem. Tím rozumíme pouze
schopnost jednotlivce se obětovat pro společnost, pro své bližní.“
Historikové obvykle přehlížejí takováto tvrzení. Myšlenka, že sebeobětování
je synonymem ctnosti, je pro ně natolik nekontroverzní, že je ani
nenapadne spojovat ji s nacismem. Proto jsou takováto tvrzení
obvykle pokládána jen za pouhé mlžení, které mělo za úkol zahalit
pravou tvář nacistických plánů.
Co když je ale tato myšlenka chybná? Co když jsou to právě ony ctnostně
znějící nacistické slogany, které na světě rozpoutaly takové zlo
právě tím, že byly uplatněny?
Zamyslete se nad úplným, logickým významem altruistického sebeobětování. Jeho
obsahem není laskavost vůči ostatním, ale otroctví. Jestliže je
obětování se ostatním ctností, jak pak může být komukoliv dovoleno,
aby sledoval své vlastní cíle a štěstí? Jestliže společnost potřebuje
peníze, je povinností jedince, aby obětoval své výdělky. Jestliže
se společnost rozhodne, že některé myšlenky jsou nebezpečné, je
povinností jedince obětovat své přesvědčení. A jestliže společnost
prohlásí, že někteří jedinci jsou nebezpeční, pak musí být obětováni.
Potřeby kolektivu, ne zájmy a práva jednotlivce, se pak stávají
měřítkem dobra a zla.
V rámci takové filozofie nemůže nikdo nic namítat, když nacisté zmrazí dělnické
mzdy – národ přece potřebuje levnější tanky. Nikdo nemůže protestovat,
když Hitler zatýká své politické odpůrce – národ přece potřebuje
větší jednotu. A nikdo nemůže klást odpor, když jsou zabíjeni a
mučeni Židé – národ přece potřebuje árijskou čistotu. Leonard Peikoff
ve své knize The Ominous Parallels (Hrozivé paralely –
pozn. překl.), která pojednává o filozofických podobnostech mezi
současnou Amerikou a přednacistickým Německem, píše: „Odpůrci nacismu
byli bezbranní; jelikož altruismus ztotožňovali s ctností,
byli nuceni připustit, že nacismus, jakkoliv pomýlený, byl formou
morálního idealismu.“
Většina lidí se vyhýbá takto přímočarým vyvozením a uchyluje se k jisté
formě kompromisu mezi sebeobětováním a sebezájmem. Říkají, že apel
na sebeobětování je správný, ale neměl by se dovádět do „extrému“.
Fašisté zavrhnuli tento přístup jako pokrytectví. Dovedli morálku
sebeobětování k jejímu logickému vyústění. Dle slov italského
fašisty Alfreda Rocca trvali na: „nutnosti obětování, pro kterou
měly staré doktríny málo pochopení, a to až po totální obětování
jednotlivců.“
Nacisté zcela jistě uplatnili to, co Rocco hlásal. Ústředním cílem koncentračních
táborů, podle Bruna Bettelheima, který je přežil, bylo „zlomit vězně
coby jednotlivce a přeměnit je v poslušnou masu.“ „Již nebudou
žádní soukromí Němci,“ napsal jeden nacistický autor, „každý bude
získávat svůj význam jen prostřednictvím své služby státu.“ Cílem
nacionálního socialismu bylo, aby se jednotlivec neúprosně obětoval:
obětoval svou mysl, svou nezávislost, a nakonec svou osobnost.
Svobodná země je založena na přesně opačných principech. Otcové americké revoluce,
na ochranu před tím, co nazývali „tyranií většiny“, vyzdvihovali
právo jedince na „život, svobodu a sledování štěstí.“ Implicitním
základem amerického politického uspořádání byla etika individualismu
– pojetí, že jedinec není podřízen kolektivu, že má morální
právo sledovat své vlastní zájmy a že všichni racionální lidé v
takovémto systému prosperují.
V současnosti je však sebeobětování považováno za samozřejmé dobro. Je pravdou,
že většina lidí nechce čistý, důsledný systém obětování, jak jej
uplatnili nacisté. Jakmile je však jednou princip akceptován, žádné
množství jím vyzdvihované „ctnosti“ nelze považovat za „přílišné.“
Nikdy se nepoučíme z holocaustu, pokud zcela neodmítneme uctívání
obětování a neobjevíme znovu morálku individualismu.
Z anglického originálu „Why It Can Happen Again“
přeložili Michael Hynšt a Jiří Kinkor, Galtův institut
duben 2005
A přesto nás zachránilo právě sebeobětování tisíců spojeneckých vojáků, kteří dobrovolně dali v sázku své životy, aby osvobodili obsazené země. Sebeobětování lidí, jako byl sir Nicolas Winton, zachraňující rasově nevhodné děti odsouzené k likvidaci.
Článek je absurdní v tom, že nerozlišuje "obětovat se" a "být obětován". Na tezi "potřeby většiny převažují nad potřebami menšiny" není v principu nic špatného, jestliže jde o stanovisko dobrovolně přijaté onou menšinou. Pokud totéž stanovisko prosazuje většina, pak už jde o zločin.
Mel bych poznamku k (Siru – on sam si na toto oznaceni nepotrpi) Nicholasu Wintonovi. Nemyslim si, ze v jeho pripade slo o nejake obetovani v pravem slova smyslu, tedy o podrizeni sveho zajmu a potreb ostatnim a zitim pro ne. Winton je opravdovy hrdina, ale to co udelal neimplikuje altruismus. To, že zachránil desítky židovských dětí ze spárů nacistů je čin hodný úcty. Myslím si, že právě Winton byl tím, kdo k lidskému životu měl úctu a nebyl nevnímavý k bezpráví, která se ve jménu obětování – doktrina nacismus dělala. Sám Winton si az do svého stari zil relativne pokojnym zivotem a az jeho manzelka nasla "na stara kolena" na pude jejich domu fotografie a dokumenty, ktere potvrzovaly to, ze Winton zachranil desitky lidi.
Winton se ani neobetoval ani nebyl obetovam. Ani ze sebe neudelal otroka a ani otrokare. Vykonal hrdinsky cin.
Pokud je motivem vojaka nebo kohokoli jineho obetovat se, je takovy cin iracionalni a nemoralni. Cilem racionalniho vojaka a armady obecne je zvitezit nad nepritelem (zlem) a branit tak (tedy potazmo i americkou) svobodu a prava obcanu sve zeme vcetne sebe, nikoli obetovat se pro utlacovane lidi kdekoli na zemekouli. O skutecnych motivech jednotlivych spojeneckych vojaku muzeme jen spekulovat, ale nepochybuji, ze mezi nimi byli i racionalni vojaci, jejichz cilem bylo prostrednictvim invaze v Evrope branit Ameriku (a jeji racionalni zajmy v Evrope) pred nemeckou hrozbou.
Neni treba rozlisovat mezi "obětovat se" a "být obětován", protoze oboji je proti lidskemu zivotu a je tudiz zlem. Potiz je spise v tom, ze neobjektiviste a siroka verejnost zpravidla interpretuji pojem (sebe)obetovani nesmyslne, takze pak i objektivisty nesmyslne kritizuji. O obetovani je toho v literature i zde na webu dost a dost.
Je zcela lhostejne, zda jde o potreby vetsiny mebo mensiny, a zda je mensina prijima dobrovolne. Kdyz se nekdo obetuje dobrovolne, nijak tim nemeni iracionalni povahu obetovani se.
Hledejme někoho ve svém okolí kdo se chce rád a s chutí sebeobětovat. Přesto nastávají takové situace a naprosto nechtěné dění , kdy člověk tuto volbu přijímá. Přijímá jí s takovou samozřejmostí, až se to zdá nenormální, nelidské, fanatické. Každá sebeoběť je jedinečná, protože zaniká v tu chvíli právě jen to jedno individum. Pro tuto individuální jedinečnost chvíle , okamžiku sebeobětování to je těžké posuzovat. Lze jen tiše stát a vnímat, sám za sebe, za to své dosud žijící individum. Já vnímám ty miliony mrtvých, ty nerealizované životy vyslané zpět do vesmíru. Mohu to tu prožít za ně ? Mohu to tu prožít jen za sebe. To je individualismus. Někdy se modlím, za ty ostatní. To je asi slabost křesťanství.
Na počátku čtyřicátých let nebyl nikdo koho by se naciznus netýkal. Evropa byla ovládána a systematicky vyvražďována fašitickým německem. Severní Afrika byla obsazena. Amerika byla napadena Japonskem atd. I když někdo náhodou nežil v okupované zemi např. Švýcarsku, měl 100% jistotu že i tyto země budou brzy napadeny.
Druhá světová válka byla rozpoutána právě díky mentalitě – mě se to netýká. Francouzy a Angličané i Američané kteří tento postoj dlouho zastávali ho museli draze vykoupit vlastní krví.
Lidé v té době čelili alternativě buť bojovat proti nacizmu nebo čekat až na ně dojde řada v plynové komoře nebo u popravčí čety. Naštěstí mysleli na sebe, byli dostatečně sobečtí a včas si to uvědomili.
Doufám že si to uvědomí i dnes a zašlapou arabské diktátorské režimy do země. To je jedinné řešení – nelétat letadlem a nestavět mrakodrapy tím řešením není.
"Odpůrci nacismu byli bezbranní; jelikož altruismus ztotožňovali s ctností, byli nuceni připustit, že nacismus, jakkoliv pomýlený, byl formou morálního idealismu".
Fajn. Ale co kdyby si řekli, že za nacismus může morálka sebeobětování, každý se má starat sám o sebe a ne se nechat zastřelit kvůli něčemu, co se ho netýká?