Ekologistická organizace Děti země nedávno už po osmnácté udělovala výsměšné a potupné ocenění Ropák roku. Tedy, potupné a výsměšné snad pro toho, kdo věří, že příroda je hodnotou sama o sobě, že produktivita a snaha zlepšovat a zdokonalovat lidský život je automaticky poškozováním přírody, že lidé nemají uspokojovat své potřeby, a že lidský druh je nejhorší skvrnou na tváři planety Země.

Letos se tedy tím, na koho se snesl největší díl environmentalistického hněvu, stal primátor Pavel Bém. Ocenění si vysloužil za podporu výstavby mrakodrapů na Pankráci, severozápadní části pražského obchvatu, a snahu o rozšíření přistávací plochy na Ruzyni.

Je příznačné, že Děti země "oceněním" odsuzují produktivní snahy, které v mnohém budou znamenat hodnotu pro tisíce lidí. Mrakodrapy  na Pankráci přinesou zisk investorům a nesporný užitek mnoha dalším lidem – ať už těm, kteří v nich najdou zaměstnání nebo možnost pronájmu kancelářských prostor. Oživí poněkud ospalou a neatraktivní čtvrť Pankrác. A navíc jsou i hezké.

Odpor ekologických organizací proti mrakodrapům na Pankráci je odůvodňován především skutečností, že změní celé panorama Prahy. Z určitých úhlů bude historický horizont hlavního města zakryt moderními budovami. Pohled, který se po celá desetiletí prakticky nezměnil, bude najednou vypadat jinak. Není však jediný důvod, aby pohled, na který jsme léta zvyklí, zůstal už navždy stejný. Naši předci před desítkami a stovkami let přetvářeli místa, kde žili, ke svému obrazu, přizpůsobovali města potřebám své doby, rozšiřovali městskou zástavbu, a hlavní myšlenkou byly potřeby lidí. Podnikatelé, kteří stavěli nové pražské čtvrti, se snažili dosahovat bohatství naplňováním poptávky budoucích nájemníků. Stejně tak dnes by jedinou motivací pro stavby nových budov měla být snaha o zisk prostřednictvím uspokojení poptávky.

Není jediný rozumný důvod, proč by investoři měli při vypracovávání svých stavebních plánů zohledňovat námitky ekologistických nátlakových skupin, které míní, že existuje nějaké právo vidět ze svého okna po celý život stejný výhled. Žádné takové právo neexistuje.

Mimochodem, ekologisté nejsou příliš stálí ve svém spravedlivém hněvu vůči projektům, které znamenají změnu rázu krajiny nebo městských scenérií. Na jedné straně se zlobí, že prý pankrácké mrakodrapy zhyzdí panorama Prahy, zároveň však podporují zaplevelení krajiny obřími větrníky na výrobu elektřiny (o které není v podstatě žádný tržní zájem a jsou stavěny jen a pouze se silnou podporou státu, potažmo zelené lobby).

Panorama Prahy je pro ekologisty, kteří si rádi plivnou na produktivní snahy lidí, pouze zástupným argumentem. Mrakodrapy jsou pro ně vhodným terčem, stejně jako i výstavba dálničního obchvatu a zejména rozšíření ruzyňského letiště, které by znamenalo vyšší kapacitu letiště a tedy hodnotu pro investory i pasažéry. Vůbec nejde o to, kudy obchvat vede, nebo kam až bude delší přistávací plocha zasahovat – ať by se tyto projekty naplánovaly jakýmkoliv způsobem, vždy bude pro ekologické aktivisty prostor pro nekonečné litanie námitek.

Na druhém místě Ropáka skončil bývalý ministr dopravy Milan Šimonovský za svůj návrh zákona, podle něhož by se žádné občanské sdružení nemohlo již nadále účastnit stavebních řízení a tedy zasahovat do staveb, které by, podle nich, mohly mít negativní vliv na životní prostředí. Zákon, který nakonec nebyl přijat, mohl zabránit ekologistickým spolkům v blokování staveb, projektů dálnic, silnic nebo průmyslových zón.

Je to opět další příklad toho, co vlastně ekologistům vadí: produkce vedoucí ke zlepšení a zkvalitnění lidského života. Stačí si představit, jak se organizace ochránců přírody snaží blokovat a zdržovat stavby kilometrů dálnic, které by měly vést skrz dosud nedotčenou přírodu. Nezajímá je, že dálnice usnadní dopravu statisícům lidí. Nezajímá je, že bude znamenat ulehčení pro tisíce obyvatel vesnic, kterými dnes projíždějí denně stovky a tisíce aut a kamionů. Na názor lidí, jimž kamiony projíždějí přímo za domem, se však ekologisté zeptat nepřijdou.

Ekologistická mentalita se vyznačuje bohorovnou povýšeností, s níž si ekologičtí aktivisté dovolují doporučovat, jaká je ta správná kvalita lidského života, a životní hodnoty, o které by se mělo usilovat. Jestliže věří, že produktivní využívání přírody je zlem, snaží se tento pohled vnucovat všem ostatním, ať už za pomoci všudypřítomné zelené propagandy (které dnes nejsou ušetřeni ani malí školáci, kteří rozhodně nemají jak se environmentalistickým trikům bránit), nebo prostřednictvím státních zásahů. Chtějí všem upírat sledování takových hodnot, které se neslučují s jejich pohledem na svět. Ať už jde o investory, kteří chtějí postavit mrakodrapy na Pankráci, nebo o obyvatele vesnic, kterým se nelíbí, že jim za okny projíždějí kolony kamionů. Zájmy těchto lidí musejí být podle environmentalistů podřízeny vyšším cílům – sto let starému horizontu Prahy, nebo loukám a borovým hájům, přes něž by měly vést nové kilometry dálnic.

V širším měřítku jsou "vznešené cíle" ekologistů ještě hanebnější, a nepoškozují "jen" finanční cíle zdejších investorů nebo klidný spánek v českých vesnicích. V zájmu údajné ochrany klimatu a boje proti globálnímu oteplování se pomocí mezinárodních institucí snaží omezovat produkci v chudých částech světa, přestože právě pro obyvatele těchto chudých států je intenzivní průmyslová produkce, zahájená zahraničními investory, jejich jedinou šancí na růst blahobytu v budoucnu. Podobné je to s podporou výroby biopaliv – environmentalisté nesou vinu za to, že kvůli jejich propagandě a podněcování státních dotací na biopaliva, roste rozloha zemědělské půdy, na níž jsou pěstovány plodiny na výrobu bioethanolu – což vytváří nepřirozenou situaci na trhu se zemědělskými plodinami a nepřímo se tak podílí na vzniku hladomorů v chudých zemích.

Environmentalistům však samozřejmě hladovějící Afričané na srdci neleží. Jejich blahobyt je nutné obětovat "vyšším hodnotám". Ekologisté věří, že je naše planeta přelidněna a počet obyvatel je potřeba radikálně snížit. Tváří v tvář současné hrozbě pandemie prasečí chřipky je vhodné připomenout si, že jsou to právě environmentalisté, kteří by smrtící pandemii s radostí vítali jako nejlepší způsob, jak Zemi před člověkem zachránit. Například princ Phillip, vévoda z Edinburghu, významná osobnost světového environmentalistického hnutí, prohlásil, že jestliže by měl možnost znovu se narodit, přál by si vrátit se na Zemi jako smrtící virus, který by zredukoval lidskou populaci. Lamont Cole, další věhlasná osobnost environmentalismu, vyjádřil názor, že nakrmit hladovějící dítě je takřka zločinem, který jen zhoršuje světový populační problém. Nositel Nobelovy ceny ekolog Eric Pianka věří, že aby lidské pokolení neznamenalo pro planetu Zemi hrozbu, bylo by potřeba odstranit 90 % světové populace – vhodným nástrojem, podle Erica Pianky, by mohl být virus Ebola. (Další podobné citáty apoštolů environmentalistického hnutí lze nalézt například zde:  ).

Je možné si pouze domýšlet, jak zvráceně musí uvažovat člověk, který si toužebně přeje celosvětovou smrtící epidemii, která by zabila většinu lidí na této planetě – včetně jeho vlastních dětí, příbuzných, nebo přátel. Jak perverzní musí být člověk, který by při pohledu na dítě umírající na krvácivou horečku způsobenou virem Ebola ucítil pouze uspokojení nad efektivním prostředkem kontroly lidské populace. Takové postoje nejsou pouze výstřelky několika fanatiků, ale jsou pevným základem ekologistické mentality – i když se možná někteří umírnění příznivci ekologismu od těchto názorů s odporem odvrátí, nemohou uniknout tomu, že jde o samotnou podstatu jejich myšlenkového systému, kterou pouze sami před sebou skrývají a snaží se před ní uniknout.

Environmentalistům ve skutečnosti nikdy nejde o kvalitu a hodnotu lidského života – i když právě toto slovní spojení se například v programu Strany zelených vyskytuje velmi hojně. Patrné je to například při diskuzi o problematice jaderné energie (za podporu jaderné energie obdržel Ropáka roku 2006 bývalý ministr průmyslu a obchodu Martin Říman). Je velmi snadné ekologistu v diskuzi udolat jeho vlastními zbraněmi a vysvětlit mu, že jaderná energie je přece v naprostém souladu s tím, co ekologické hnutí navenek chce: je bezpečná, čistá, neohrožuje lidi emisemi, neznamená žádná zdravotní rizika, je vysoce efektivní, relativně levná a je jí dostatek. V tom případě, jak jsem se přesvědčil osobně, však má příznivec ekologického aktivismu v záloze trumf: začne přesvědčovat, že rozvoj jaderné energie (například rozvoj termojaderné fúze) by byl naprostou katastrofou, protože levná a dostupná energie by znamenala jen zvyšování produkce a spotřeby, další roztáčení kol konzumerismu, zahlcování planety odpadem, a to vše na úkor přírody. Dostal-li by člověk do ruky levnou a nevyčerpatelnou energii, znamenalo by to pro přírodu nesmírnou hrozbu. Takový postoj není ojedinělý, vzhledem k tomu, co prohlásil kdysi Paul Ehrlich – že dát lidské civilizaci nekonečnou zásobu energie by bylo nejhorší věcí, jaká by se naší planetě mohla stát a znamenalo by to stejné šílenství jako dát imbecilnímu dítěti do ruky samopal.

Jestliže chceme posuzovat, kdo nebo co škodí životnímu prostředí, je třeba nejprve definovat, co toto slovní spojení vlastně znamená. Životní prostředí neexistuje samo o sobě. Má smysl pouze ve vztahu k člověku, který prostředí kolem sebe hodnotí, a to v kontextu svých vlastních potřeb. Pokud se pokusíme hodnotit kvalitu životního prostředí a pominout přitom člověka jako jediného možného arbitra takového hodnocení, ztrácí tento pojem jakýkoliv smysl. Protože hodnota bez člověka, tedy bez hodnotícího subjektu, neexistuje.

I přesto, že představa planety Země bez člověka je pro přesvědčeného ekologistu příjemnou představou, šlo by o planetu bez jediného živočišného druhu, který je schopný vyjadřovat a sledovat nějaké hodnoty. Neexistoval by zde žádný tvor, který by měl schopnost hodnotit kvalitu svého životního prostředí.

Každý tvor se chová podle své přirozenosti a přizpůsobuje si své okolí svým potřebám. Oproti zvířatům, která se chovají jen instinktivně, jsme schopni své potřeby racionálně pojmenovat a cílevědomě podle nich jednat (nebo cílevědomě jednat proti nim, jak by si přáli ekologisté). Člověk si své okolí, své životní prostředí, musí přizpůsobovat, v souladu se svými potřebami a cíli, v souladu s jeho přáními a touhou po šťastném, spokojeném a co možná pohodlném životě. Bez této hnací síly by člověk nebyl schopný pozvednout sám sebe z hlubin divošství až k rozvinuté civilizaci.

Příroda je zde pro nás, a máme povinnost vůči nám samým brát si z ní vše, co potřebujeme. Ať už je touto potřebou produkce zboží, stavba dálnic, mrakodrapů nebo golfových hřišť, nebo odpočinek v lese, vždy jde o vyjádření a sledování lidských hodnot. Environmentalisté si přejí, aby člověk své hodnoty popíral a soustavně je obětoval. Svými postoji pošlapávají automaticky nejen lidské snahy o využívání přírodních zdrojů v ekonomickém slova smyslu, ale i jakékoliv hodnocení přírody jako hodnoty – včetně zdroje potěšení, radosti a odpočinku. Ekologistům totiž nejde o životní prostředí v zájmu člověka. Jestliže ekologisté volají po návratu k přírodě, nepřejí si, aby se člověk z přírody těšil a měl z ní jakýkoliv prospěch. Jejich ideálem je panenská příroda s člověkem jako divokým zvířetem, bojujícím o holý život. Neuvědomují si, že důvod, proč se dnes může člověk z přírody těšit, je ten, že se povznesl nad primitivní divošství, a příroda pro něj tedy není soupeřem a nepřítelem, ale zdrojem nejrozmanitějších hodnot.

Jestliže přirozené životní prostředí člověka znamená takové prostředí, kde se lidé mohou racionálně rozhodovat, definovat si své hodnoty a snažit se je získávat nebo uchovat, potom bránit lidem v takovém jednání znamená lidské životní prostředí poškozovat. Snahy ekologistů, jejich zelená propaganda, podněcování vládních regulací, i rozdávání posměšných cen, lidskou snahu o sledování hodnot všemožně očerňují. V konečném důsledku jsou to právě oni, kdo je pro životní prostředí člověka hrozbou.