Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se v Paříži na konferenci nazvané "Nový svět, nový kapitalismus" vyjádřil, že je třeba hledat nový model kapitalismu. Tento zbrusu nový kapitalismus má být podle Sarkozyho morální, a má být založen na návratu silné ruky státu do hry. Sarkozy se vyjádřil, že kapitalismus je třeba zreformovat, jinak jej čeká zkáza.

Německá kancléřka Merkelová vyzvala k založení světové instituce, podobné dnešní Radě bezpečnosti, která by řešila globální ekonomické problémy. Mělo by jít o jakousi světovou ekonomickou radu, jež navrhne "program ekonomické udržitelnosti, který by vytyčil pravidla pro fungování trhů." Podle Sarkozyho "čistý kapitalismus obrátil logiku kapitalismu…, tržní logika omlouvá všechno."

Horečná činnost, jakou světové politické elity předvádějí tváří v tvář právě probíhající ekonomické recesi, napovídá, že nás nejspíš skutečně čeká konec "kapitalismu jak ho známe." To hlavní, co naprostá většina lidí, včetně věhlasných ekonomů a politiků, není dnes schopna pochopit, je skutečnost, že tento "kapitalismus" má se skutečným kapitalismem jen málo společného. Jen mizivá menšina je v dnešní době schopna správně definovat pojem kapitalismus, na jakých základech spočívá, a co jej umožňuje. Za těchto podmínek není divu, že tito lidé, kteří se snaží zaujmout nějaké stanovisko k probíhajícím ekonomickým problémům, nemohou dospět ke správným závěrům, a v nevědomosti navrhují řešení a postupy, které ve skutečnosti nebudou znamenat záchranu kapitalismu, ale spíše povedou k jeho úplnému zničení.

Kapitalismus není pouhým ekonomickým systémem trhu. I když se mnozí snaží tento pojem smrsknout pouze na takto omezený význam, ve skutečnosti kapitalismus znamená systém, ve kterém jsou absolutně respektována práva jednotlivce na svobodu a majetek. Všechno ostatní je už jen následkem toho, že jsou ve společnosti práva jednotlivce správně definována a pokládána za nepřekročitelná. Podnikání, svoboda projevu, zakládání firem, svobodné obchodování, rozvoj finančního sektoru, růst investic – to vše je umožněno tím, že není žádnému jednotlivci zabráněno hledat pro sebe tu nejlepší cestu, jak zabezpečit svůj život a co na trhu nabídnout. Respekt k právům však také znamená, že nikdo není násilím připraven o výsledky své práce, ani na něj není kladena odpovědnost za to, že někdo druhý je méně úspěšný. Ve skutečném kapitalismu je jednotlivec jediným příjemcem užitku ze své produktivní činnosti a v žádném případě není práce a podnikání předmětem uspokojování potřeb celku, kolektivu, národa, rasy, nebo jakékoliv nátlakové skupiny.

Pojem kapitalismus je, ať už z nevědomosti a ignorance, nebo ze zlé vůle, děsivě překrucován a diskreditován. Často, a nejen nevzdělanci a laiky, je například Čína nesmyslně pokládána za kapitalistický stát – jen proto, že tamní pracovní trh není svázán řadou omezení a regulací. Přitom Čína pošlapává všemožná práva svých občanů, a účelem tamního ekonomického zázraku rozhodně není prospěch jednotlivce, ale pouze mezinárodní prestiž, moc a síla čínské vlády. Podobně se často, při obhajobě neregulovaného tržního systému, můžeme setkat s legračním argumentem, že státní regulace je přece potřeba – protože se stačí podívat do Somálska, jak vypadá země, kde se trh nereguluje!

Skutečný kapitalismus je dnes téměř zapomenutý, a to, co je všeobecně za kapitalismus pokládáno, je pouze smíšenou ekonomikou, s větším nebo menším podílem podnikání, a s větším nebo menším vměšováním vlády. Všechny vlády světa v současnosti pošlapávají svobodu svých občanů, přestože by měly být tou hlavní institucí, která má svobodu chránit. V žádném státě na světě nefunguje skutečný kapitalismus, a nikdy ani neexistoval. Nejvíce se tomuto ideálu přiblížily USA v průběhu 19. století, ale i tam nakonec převládly a stále se upevňují kolektivistické tendence směřující k totální nesvobodě.

Prezident Sarkozy má pravdu v tom, že dnešní "kapitalismus" potřebuje morální reformu. Jestliže jsme správně definovali kapitalismus, je dále nutné poznat, na jaké morálce je kapitalismus postavený.

Kapitalismus, jako systém, který znamená absolutní respekt k právům jednotlivce, musí stát na morálce sebezájmu – na sobecké morálce. Není pravdou, že by existovalo několik nebo mnoho etických konceptů, které by byly pro lidský život správné a vhodné. Morálka, kterou by měl člověk sledovat, je jen jedna. Vyplývá z přirozenosti člověka – z toho, čím člověk je a jakým způsobem zajišťuje své přežití, tedy rozumem.

Morálka racionálního sobectví říká, že jestliže si člověk zvolí žít, musí být život jeho nejvyšší hodnotou. Člověk musí sledovat hodnoty, které k zajištění jeho života vedou (přičemž zde nejde o pouhé biologické přežití, ale znamená život v souladu s identitou lidské bytosti, svobodný život, ve kterém je člověku umožněno sledování a dosahování štěstí – a tedy hodnot, které k jeho štěstí vedou, ať už jde o úspěch, majetek, nebo třeba romantickou lásku.

V žádném případě sobectví neznamená bezskrupulózní zneužívání lidí kolem sebe. Egoista je nezávislý člověk – což se vylučuje s jakýmkoliv projevem parazitismu. Parazit, který využívá hodnoty druhých lidí a žije z jejich úspěchu, aniž by nabídl jakoukoliv protihodnotu, ztrácí vlastní individualitu – je závislý na těch, na nichž parazituje. Takové jednání je se sobeckým přístupem k životu v přímém rozporu.

Jestliže má člověk mít možnost sledovat své hodnoty a mít z nich prospěch, nesmí být vystaven žádnému násilí, ať už by mělo jít o násilí ze strany zločinců a podvodníků, nebo o státem legalizované násilí v podobě zdanění, antidiskriminačních nebo antimonopolních zákonů, nařizované normalizace a standardizace, a jakýchkoliv dalších intervencí. Úlohou státu v kapitalismu je jednotlivce před násilím ochraňovat, a nikoliv násilí způsobovat.

Jestliže má být Sarkozyho nový, "morální model kapitalismu" založen na silné ruce státu, a jestliže chce Merkelová ustanovovat nadnárodní komise, které mají dávat podněty k regulacím a intervencím, znamená to, že morálka, na které by měl tento nový "kapitalismus" založen, nebude mít se sobectvím a egoismem mnoho společného.

Dnešní společenský a ekonomický systém je založen na morálce sebeobětování. Politické a kulturní autority neustále vyzdvihují sebeobětování jako ideál dobra. Všude můžeme najít stovky a tisíce příkladů – například Barrack Obama v jednom ze svých předvolebních projevů obvinil republikánského kandidáta, že "činí ze sobectví ctnost" – jakmile je někdo označen za sobce, dostane okamžitě pro společnost nálepku zlosyna. Papež Benedikt XVI. nedávno varoval, že současná ekonomická krize nesmí prohloubit sobectví mezi lidmi. Tomáš Halík, jenž je v naší zemi pokládán za morální autoritu, v jednom svém rozhovoru uvedl: "je blaženější je dávat než brát, proti egománii a sobectví je třeba postavit lásku, což není romantický cit, nýbrž solidarita s druhými a ochota k oběti." (server iDnes, 13. 5. 2007)
 
Neustále jsou lidé, kteří se obětovali pro svoje bližní, dáváni za příklad hodný následování. Neustálý apel na sebeobětování, kterému takřka není možné uniknout, má v lidech probudit pocit viny v každé chvíli, kdy se odmítnou obětovat a sledují nějakou svou hodnotu.
Lidé jsou stále nuceni obětovávat svoje hodnoty ve prospěch chudých, trpících, neúspěšných, ukřivděných, nebo v zájmu obecného blaha, veřejného zájmu, sociální spravedlnosti, a dalších podobných pojmů, kterými se kolektivisté ohánějí. Úlohou státu je dnes násilím nutit občany k sebeobětování. To je v přímém rozporu s přirozenou funkcí státu, s principy práv, i s pojmem kapitalismus. Není třeba dodávat, že Sarkozyho "nový, morální kapitalismus" bude založen na ještě daleko silnějším důrazu na altruistickou morálku, než jak je tomu dnes. Jestliže dnes, tváří v tvář ekonomickým problémům, mnozí volají po větší solidaritě bohatých s chudými, úspěšných s neúspěšnými, a jestliže hlásají, že prosperita firem, finančních institucí, velkých společností má být prostředkem nikoliv k dosahování zisku, nýbrž k zabezpečování potřeb a údajných nároků nejrůznějších skupin občanů, je jisté, že stát, který nastolí tento "nový, morální kapitalismus", bude jednotlivce nutit k sebeobětování v daleko vyšší míře, než jsme zvyklí – což bude znamenat ještě citelnější oklešťování svobody a podkopávání práv. 

Údajná Sarkozyho reforma kapitalismu, založená na morálce sebeobětování, tak bude ve skutečnosti znamenat jeho další ničení.

Je samozřejmé, že jestliže je recesí postižená ekonomika regulovaná tak, jak je tomu dnes, je vládní politika jedním z klíčových faktorů, který ovlivní, jak bude recese probíhat a zda nebude znamenat základ pro další problémy v budoucnu. To, čeho se v dnešní době politikům nedostává, je hluboká sebereflexe a znalost ekonomických principů. Nejsou schopni ani ochotni uznat, že ekonomické problémy nejsou způsobeny divokým, neregulovaným trhem, lačností a hamižností bank, nedostatkem "společenské odpovědnosti" podnikatelů, nebo přílišným důrazem na sobectví. Nevidí, že problém není v nedostatečné regulaci trhu, ale právě v samotné myšlence, že trh je žádoucí regulovat. Jen mizivé procento lidí chápe, že ekonomickou recesi způsobila vládou prováděná měnová expanze, podpora špatných hypoték, udržování neefektivních firem pomocí finančních injekcí, regulace pracovního trhu, atd. Současnou krizi nezpůsobil trh, ale právě naopak: nedostatek svobodného trhu. Problém není v tom, že by trh nefungoval, ale že vlády normálnímu tržnímu fungování všemožně brání. O krizi kapitalismu může jít jen v tom smyslu, že poslouží politikům jako důvod zarazit do rakve kapitalismu několik dalších hřebíků. Další a další regulace snad mohou pomoci zamést problémy pod koberec, ale není možné uniknout dlouhodobým následkům, které se dříve nebo později projeví jako další a další vážnější krize v budoucnu.

Mnoho politiků je všeobecně pokládáno za zastánce trhu a odpůrce regulací. Například Sarkozyho zvolení francouzským prezidentem bylo komentováno jako vítězství pravice. Velká část údajných obhájců pravicových myšlenek však dnes, kdy musí čelit hospodářské recesi, odhalila své skutečné já, a volají po státních regulacích a intervencích, schvalují vládní finanční injekce do krachujících podniků, aktivní programy na podporu zaměstnanosti, nebo dokonce vládní převzetí bankrotujících finančních ústavů. A socialisté si spokojeně mnou ruce, když vítězoslavně argumentují: "Podívejte se, všichni pravičáci dnes museli uznat, že trh nefunguje a neregulovaná ekonomika nevyhnutelně vede ke krizím – a vy stále obhajujete laissez-faire kapitalismus? Ale jděte!"

V době krize bychom více než kdy jindy potřebovali rozumné politiky, kteří chápou, co znamená trh a svoboda. Místo toho se zdá, že krize probouzí v politicích ty nejhorší tendence, nejhorší projevy kolektivismu a ekonomické ignorance, které byly hluboko ukryté nebo dovedně skrývané. Jestliže vlády chtějí něco napravovat, měly by odstranit především příčinu krizí – tedy státní regulace a intervence. Toto mohou udělat pouze politici, za použití racionální legislativy a politiky založené na respektu jak k právům jednotlivce, tak k ekonomickým zákonitostem. Nejprve však musí takovou politiku vyžadovat sami voliči. Než může nastat jakákoliv náprava v politice, musí nejprve nastat zásadní změna v morálním povědomí nejširší veřejnosti a v jejím nahlížení na správnou funkci státu.

Sarkozyho představy o "morálním kapitalismu" přímo vycházejí z etického povědomí občanů, kteří jsou ovládáni morálkou altruismu. "Morální kapitalismus" založený na altruistické morálce, morálce sebeobětování, bude stát na základech, které jsou neslučitelné s lidskou přirozeností, se svobodou, s respektem k individualitě, s právem na dosahování štěstí. Sarkozyho "morální kapitalismus", jestliže nezůstane jen na papíře, bude pouze další z mnoha forem socialismu, který už měl mnoho příležitostí ukázat, kudy se ubírá systém založený na morálce sebeobětování: k nepředstavitelnému pošlapávání práv jednotlivce, ničení lidských životů, k diktatuře státního aparátu, k ekonomické stagnaci a všeobecnému úpadku. 

Ano, "kapitalismus, jak ho známe", by měl být nahrazen jiným systémem. Co takhle tentokrát místo dalších a dalších státních intervencí, které nic dobrého nepřinášejí, zkusit opravdový kapitalismus?