Alex Epstein je redaktorem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut
šíří filozofii Ayn Randové, autorky bestsellerů Atlas Shrugged a The Fountainhead
(Zdroj) a zakladatelky filozofie
Objektivismu.

Před čtyřmi lety vyhlásila bankrot firma Enron – společnost, která byla sedmá
na žebříčku Fortune 500 – a dokončila tak pád, který šokoval Ameriku.

Obecně se má za to, že Enron zkrachoval
kvůli svým manažerům, kteří byli lační po penězích a naplánovali ošizení
investorů. Říká se, že tento případ by měl být pro podnikatele morálním
poučením – měli by (dobrovolně nebo donucením) omezovat své sobecké,
ziskuchtivé „pudy“ dříve než se dopustí kriminálního činu.

Ale to vše je omyl.

Enron se nezhroutil díky podvodu. Ačkoli
se ho společnost nakonec dopustila, její podvod byl především pokusem o účetní
zakrytí již vzniklé ztráty desítek miliard dolarů, které firma prodělala
na iracionálních podnikatelských rozhodnutích. Nešlo tudíž o zpronevěru.
Většina lidí z vedení Enronu se domnívala, že Enron je v základu produktivní
firmou, která se nakonec zotaví. To bylo důvodem, proč její ředitel Ken Lay
neutekl s bohatstvím na Kajmanské ostrovy, ale vytrval až do konce.

Co tedy způsobilo tento nebývalý
podnikatelský úpadek? Zastavme se nad několika výmluvnými událostmi
kolem vzestupu a pádu Enronu.

Enron se dostal na výsluní nejprve jako
úspěšný dodavatel zemního plynu a poté jako tvůrce trhů pro obchodování zemního
plynu coby komodity. Společnost dosahovala zisku skutečně produktivní činností:
propojováním kupujících a prodávajících, které dovolovalo oběma stranám
kontrolovat svá rizika.

Bohužel, manažeři společnosti nebyli
schopni upřímně zhodnotit, co bylo podstatou jejich dosavadního úspěchu. Chtěli
být génii „nové ekonomiky“, kteří by mohli úspěšně vstupovat na jakýkoliv trh.
Důsledkem bylo, že se Enron pouštěl do projektů daleko za hranicemi svého
oboru. Účast na těchto projektech spočívala více na nedomyšlených představách
než na hlubokých znalostech trhu. Enron například nalil miliardy dolarů do
širokopásmové sítě pro interaktivní přenos filmové zábavy, aniž by se předem
ujistil, zda budou filmová studia ochotna poskytnout vysílací práva na známé, úspěšné
filmy (ukázalo se, že nikoli). Enron investoval 3 miliardy dolarů do elektrárny
na zemní plyn v Indii, zemi s nulovými přírodními zásobami zemního
plynu, a to na základě směšného ujištění nestabilní indické vlády, že bude
Enronu po neomezenou dobu platit značně přemrštěnou cenu elektřiny.

O mentalitě šéfů Enronu, v jejichž
hlavách se zrodily takovéto k nezdaru odsouzené projekty, výmluvně
vypovídá výměna názorů mezi tehdy budoucím generálním ředitelem Jeffem
Skillingem a jeho podřízeným Rayem Bowenem, jak ji ve svém sloupku „Sága
Enronu“ v listu New York Times popsal novinář Kurt Eichenwald. Článek se
týkal Skillingovy (nakonec neuskutečněné) myšlenky, že by měl Enron prodávat
elektřinu maloobchodním zákazníkům.

Analýza čísel, jak zjistil Bowen, „naznačovala
hrozný scénář… Ziskové marže byly tenké jako břitva; projekt by vyžadoval
obrovské kapitálové investice.“ Jaká byla Skillingova reakce? „Jsem z Vás
opravdu nervózní… Fakt, že se soustředíte na čísla a ne na základní podstatu
tohoto podnikání, mě znepokojuje…Nechci to slyšet.“

Když Bowen odpověděl, že „čísla musí
dávat smysl… Musíme být poctiví [když uvažujeme] … zda skutečně máme šanci
dosáhnout zisku,“ vypráví dále Eichenwald, „Skilling se naježil. ‘V tom případě
vy analytici asi nejste natolik chytří, abyste přicházeli s dobrými
nápady, protože my v tomhle podnikání budeme vydělávat peníze’…
[Bowen] zíral údivem. Jistě, myšlenky jsou důležité, ale musejí přece stavět na
číslech. Podnik nemůže uspět jen proto, že se Jeff Skilling domníval, že by
uspět měl.“

Jenže Skilling a ostatní šéfové Enronu
nechtěli jasně rozlišovat mezi pocitem, že by firma měla uspět, a tím, co o
úspěšnosti naznačovala fakta – tj. mezi realitou jaká je a jakou si přáli.

Lidé z vedení Enronu opakovaně
nadřazovali svá přání nad fakta. Na cestě od jednoho neúspěchu k druhému sami
sobě nalhávali, že jakákoli současná ztráta bude nějak překonána masivními
zisky v budoucnu. Tento přístup je vedl k nadšenému přijetí
absurdních tvrzení finančního ředitele Andyho Fastowa, že firemní ztráty budou
magickým způsobem smazány z jejich účetních knih pomocí tzv. Special
Purpose Entities (SPE či SPV ^[1]).
Měli pocit, že cena akcií Enronu by koneckonců přece měla být vysoká.

Malé lži vedly k velkým lžím – dokud
se Enron nestal největším podnikatelským neúspěchem a podvodem v americké
historii.

Povšimněte si, že problémem Enronu nebylo
to, že se „příliš soustředil“ na zisk, ale víra, že peníze se nemusejí vydělat,
ale lze je jednoduše získat na základě něčích vrtochů. Předejít dalším Enronům
neznamená učit (nebo nutit) ředitele podniků, aby krotili své sledování
zisku; touha produkovat a směňovat hodnotné produkty je základem podnikání a úspěšného života.

Namísto toho musíme podnikatele naučit
zásadním ctnostem, které vydělávání peněz vyžaduje. Především je musíme naučit,
že nelze profitovat přehlížením faktů. Velmi úspěšní podnikatelé, jako jsou
např. Bill Gates a Jack Welch, přijímají realitu – fakta trhu, svých financí,
svých schopností a omezení – jako absolutní dannost. „Čelte realitě jaká
je“, radí Jack Welch, „ne takové, jaká byla nebo jakou si ji přejete… Musíte se
dívat na svět nezkresleným a nejčistším možným způsobem, jinak nemůžete dělat
rozhodnutí na racionálním základě.“

To je to, co šéfové Enronu nepochopili, a
to je pravé ponaučení, které bychom si všichni měli vzít z jejich osudu.

Z anglického originálu The Unlearned Lesson of Enron – 4 Years Later přeložili
Michael Hynšt a Jiří Kinkor

---

^[1] Pozn.
překl.: SPV – Special Purpose Vehicle. Je ekvivalentní SPE. Je to podnikatelská
entita založená za určitým účelem. Její existence a poslání končí splněním
daného účelu.