Smrt Marilyn Monroe šokovala lidi více než úmrtí jakékoli jiné filmové hvězdy či známé osobnosti. Její smrt se osobně dotkla lidí na celém světě, jako kdyby najednou zazněl všeobecný univerzální výkřik: „Ach, ne!“

Cítili, že
její smrt měla zvláštní význam, téměř jako nějaké záhadné varování, kterému
nemohli porozumět – cítili nevyslovitelnou obavu, pocit, že se stalo něco
nesmírně špatného.

A cítili ho naprosto oprávněně.

Marilyn
Monroe představovala na plátně obraz čisté, nevinné, skoro dětské radosti ze
života. Představovala pocit člověka zrozeného v sluncem zalitém světě,
nedotčeného utrpením, neschopného pochopit špatnost a zlo, stavícího se
k životu se sebejistotou, laskavostí, s radostí a hrdostí dítěte nebo
koťátka, které šťastně dává na obdiv vlastní přitažlivost jako nejlepší dar,
který může světu nabídnout a očekává, že za to bude obdivováno, ne zraňováno.

Ve
skutečnosti, její pravděpodobná sebevražda – nebo hůře: smrt, která možná byla nehodou, s poznámkami,
že pro ní to stejně už nehraje roli – byly i prohlášením, že žijeme ve světě, ve kterém je přežití takové mysli a věcí, které reprezentovala, nemožné.

Jestli kdy
byl někdy někdo
obětí společnosti, pak jí byla Marilyn Monroe – a to společnosti, která se hlásí
k podpoře trpících a ničí ty šťastné.

Žádný z mladistvých delikventů, o něž tak starostlivě pečují humanitární aktivisté, nemohl mít tak hrozné dětství jako Marilyn Monroe.

Přežít ho
a zachovat si tu mysl, kterou ukazovala na plátně – tak oslnivě laskavý přistup
k životu, který se nedá předstírat – je téměř neuvěřitelným psychologickým
úspěchem, který a jistě vyžadoval veliké
hrdinství. Ať už na ní minulost zanechala jakékoli šrámy, bylo to
v porovnání s tím nepodstatné.

Přes
všechny nesnáze si zachovala svou představu života a probojovávala si svou
cestu na vrchol. Zlomil jí až objev, že na vrcholu se setkala se stejnou špínou
a zlem, jaké nechala za sebou – a možná horším, protože zde ho nedokázala
pochopit. Očekávala, že se dostane na výslunní a
místo toho se ocitla v bezbřehém bahně zlomyslnosti.

Byl to
zvláštní druh zášti. Pokud chcete vidět její tápání a snahu pochopit, přečtěte
si pozoruhodný článek, který vyšel 17.října 1962 v Life. Není to pouhý
článek, je to přesný zápis jejich vlastních slov – nejtragičtější dokument,
jaký byl v posledních letech publikován. Je to volání o pomoc, které
přišlo příliš pozdě na to, aby jej někdo
vyslyšel.

„Sláva rozdmýchává závist. Lidi, se kterými se setkáváte, si myslí: „Kdo je? Kdo si myslí, že je, ta Marilyn Monroe?“ Cítí, že sláva jim dává jakési privilegium jít a říct vám všechno,
víte, jakýmkoli způsobem – a nezraní to vaše city, jako kdyby to říkali vašim
šatům… Nechápu, proč k sobě nejsou lidé alespoň trochu šlechetní. Nerada to
říkám, ale obávám se, že v této profesi je až příliš závisti.“

„Závist“
je jediné pojmenování, které dokázala nalézt pro ty hrozné věci, kterým musela
čelit, ale bylo to horší než závist: byla to hluboká nenávist k životu,
k úspěchu, ke všem lidským hodnotám. Byl to ten druh potěšení, který
někteří cítí, když slyší o cizím neštěstí. Byla to nenávist k dobru za to,
že je dobrem – nenávist ke schopnostem, kráse, poctivosti, vážnosti, úspěchu a
především lidské radosti.

Přečtěte si ten článek v Life a uvidíte, jak to funguje a co to s ní udělalo:

Dychtivé
dítě, kárané za svou dychtivost – „Někdy se na mě pěstounské rodiny zlobily,
protože jsem se smála příliš nahlas a příliš vesele; Myslím, že to považovaly
za hysterické.“

Velice úspěšná hvězda, které zaměstnavatelé neustále opakovali: “pamatuj si, nejsi žádná hvězda“, a zjevně se snažili, aby nikdy neobjevila vlastní důležitost.

Vyjímečně nadaná herečka, které domnělé autority, Hollywood a tisk říkaly, že neumí hrát.

Herečka
vášnivě oddaná své profesi – „Když mi bylo pět – myslím, že to bylo tehdy, kdy
jsem začala chtít být herečkou – milovala jsem hraní. Neměla jsem ráda ten
příšerný svět, který mě obklopoval – ale milovala jsem hrát divadlo a bylo to
jako bych si mohla vytvořit své vlastní hranice.“- která prošla peklem, aby si
vytvořila své vlastní hranice a nabídla lidem svou vizi sluncem zalitého světa.
– „Je to jako mít určitý druh tajemství sám pro sebe, které odhalíte světu jen
na malou chvíli, když hrajete.“ – ale oni se jen vysmívali její touze hrát
vážné scény.

Jediná žena, která byla schopná vyjádřit, žhavou,
nevinnou sexualitu, jako kdyby pocházela z jiné planety, nezkažené pocitem
viny – která byla označována za vulgární symbol obscénnosti – a která přesto
našla odvahu prohlásit: „Všichni jsme se narodili jako sexuální bytosti, zaplať
pánbůh, ale je škoda, že tak mnoho lidí tímto darem pohrdá a ničí ho.“

Šťastné
dítě, které nabízelo své úspěchy světu s hrdostí, jako kočička, která
přináší svůj úlovek k vašim nohám –
která nalezla jako odpověď soustředěné úsilí popřít, degradovat, vysmát
se, urazit,
zničit její úspěch – která nebyla schopná pochopit, že to nebylo to nejhorší,
ale to nejlepší v ní, za co byla trestána – která mohla jen
v bezmocné hrůze sledovat, že čelí nějakému nepopsatelnému zlu.

Jako
dlouho myslíte, že to může člověk vydržet?

Nenávist
k hodnotám vždy mezi lidmi existovala, v jakékoli éře a kultuře. Ale
před sto lety by se jí lidé snažili skrýt. Dnes je všude kolem nás. Je stylem a
módou našeho století. Kde
najde tonoucí mysl úlevu od toho všeho?

Zlo
v kulturním prostředí vytváří všichni, kteří ho sdílejí. Kdokoli kdykoli cítil zášť
vůči dobru za to, že je dobrem, a přidal svůj hlas k ostatním, je
skutečným vrahem Marilyn Monroe.

Z anglického originálu „Through your most grievous fault“ přeložil Martin Sedláček
Leden 2004