Žádná z politických stran, které
v nadcházejících volbách kandidují do parlamentu, nehájí racionální pojetí
státu. Žádná z nich nepřijímá fakt, že jedinou morální funkcí státu je
ochrana individuálních práv. Není to překvapující, vždyť politické myšlení
drtivé většiny voličů, jejichž názory politika v koncentrované formě vyjadřuje,
žádá kolektivistický stát. Stát,
který člověka nutí, aby nežil svůj život pro sebe a své vlastní štěstí, nýbrž
primárně pro druhé, a který s člověkem nakládá jako s nepodstatnou buňkou
organismu. Lidé chtějí (nebo jsou alespoň připraveni tolerovat) stát, jenž
člověka násilím nutí dělat to, co žádá altruistická morálka sebezapření a
sebeobětování. Dobrovolně se jí většinou neřídí a vědí, že ji nelze důsledně
uplatňovat, protože je proti životu, proti radosti a štěstí na tomto světě.
Díky staletím náboženské nadvlády ve sféře morálky a filozofickému podkopání
rozumu však nejsou s to ji explicitně zpochybnit jako iracionální ideový
princip a s plnou morální jistotou ji odmítnout. Odmítnout tuto nelidskou
morálku neznamená nepomoci člověku v nouzi, znamená to odmítnout systematické
obětování svých hodnot a majetku jiným lidem, znamená to žít svůj život
prostřednictvím svého rozumu, svých schopností, své odpovědnosti za vlastní
život. Žít (a sledovat lásku, přátelství, obchod – i pomoc ostatním
v nouzi) pro svůj prospěch, ne pro druhé a bez ohledu na sebe.

S altruismem je nerozlučně
spjata kolektivistická společnost a zločinný, nelidský stát. Klíčové pojmy jako
pravda, spravedlnost, právo, egoismus či kapitalismus
byly ale již dávno zcela zničeny, a přesvědčit někoho, že jediný správný stát
je ten, který chrání svobodu, je nemožné. Lidé chtějí „lidskost proti
sobectví“.

I když ideové zaměření žádné z relevantních
stran neodpovídá správné, racionální vizi státu a svobodné společnosti,
existují mezi pravicí (ODS) a levicí (zbytek politického spektra) přece jen
významné rozdíly v přístupu k mnoha dílčím oblastem a tématům.

Je evidentní, že ODS má potenciál
alespoň citelně přibrzdit naše směřování k totální státní regulaci všech
sfér lidské činnosti, jehož tempo se za uplynulé volební období výrazně
zrychlilo.

Při rozhodování, koho volit, pro mě není významné, že
pravice podpírá své záměry často falešnými či nepodstatnými argumenty. Důležité
je, že jejich dosažení znamená – ve srovnání se záměry socialistů – více
svobody. Dnešní pravice většinu socialistických cílů svých oponentů a jejich
základních filozofických premis bohužel nezpochybňuje, stačí však, že
socialistické ideály považuje za prakticky nedosažitelné, a prostředky,
které k nim mají vést, za škodlivé, a proto proti socialistickým
projektům bojuje.

Bez explicitních a zásadních morálních argumentů je
pravice v dlouhém období bezmocná a neschopná zvrátit trend
k socialistické diktatuře, v krátkém období je však alespoň schopna
hájit zbytky svobody, což, mimo jiné, umožňuje šířit racionální filozofické
ideje, které mají sílu zastavit a zvrátit naše pomalé směřování k novému
středověku.

Volit pravici dnes znamená volit menší zlo. Alespoň to.
Důležité je si stále uvědomovat, že za dobro či zlo v politice nesou
primární odpovědnost intelektuálové, protože ti v konečné instanci
určují trendy myšlení veřejnosti, která politiky volí.