Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Co je objektivita?
Vydáno dne 01. 09. 2006 (čteno 5874×)

Jiří Kinkor

Krudol fe patone robah kalasup a tuz lekimun. My, skupina S, požadujeme sociální spravedlnost, hájíme lidskost proti sobectví, veřejný prospěch a udržitelný rozvoj. Foukal vítr  a jablko spadlo ze stromu.

Po přečtení první věty jste si jistě řekli, že obsahuje zcela nesrozumitelná slova, která jsou buď nějakou neznámou cizí řečí anebo vznikla technickou chybou při publikaci tohoto článku. Uvedl jsem ji záměrně, stejně jako celý první odstavec. Druhou větu již možná považujete za poměrně srozumitelnou, ale přesto dost vágní a nejasnou. Když se podrobněji zamyslíte nad požadavky skupiny S, asi si nejste jisti, co vlastně přesně znamenají, víceméně tápete a nevíte, co konkrétně skupina S prosazuje. S třetí větou, o větru a jablku, nemáte žádné problémy, víte zcela přesně, co sděluje, o čem informuje, k čemu se vztahuje.

Důvodem vašeho rozdílného hodnocení jasnosti a srozumitelnosti uvedených jednotlivých vět je jejich vztah k realitě. Soulad pojmů a obecně našeho myšlení s realitou je podstatou objektivity. Epochální zvrat, který přináší filozofie objektivismu, spočívá v identifikaci způsobu, jakým se naše pojmy vztahují k realitě. Proč bychom se ale měli nějakým vztahem pojmů k realitě vůbec zabývat? Proč je důležité, aby se pojmy k realitě vztahovaly? A co vlastně míním „realitou“? Objektivní pojem, slovo či věta nás informují o realitě, umožňují nám v realitě jednat a rozhodovat se, což činíme a potřebujeme činit v každém okamžiku a neustále. Čím jsou pojmy vágnější a nesrozumitelnější, tím méně lze na jejich základě úspěšně jednat, protože nás zavádějí mimo realitu, nejsou objektivní. Člověk se ale musí přizpůsobovat přírodní realitě a potřebuje ji proto poznávat. Závisí na tom jeho život. Jak jsem uvedl ve svém nedávném eseji V souladu s realitou, „tápat v abstraktních morálních pojmech znamená nevědět, ignorovat nebo neumět obhájit, co je dobrem a co zlem, co život podporuje a co ho ničí.“ A nejde zdaleka jen o pojmy ve sféře morálky. Ve svém důsledku je ničivý každý neobjektivní pojem, protože deformuje naše poznání reality, a podlamuje tudíž naší schopnost v ní jednat, tj. jednat v souladu s přírodními zákonitostmi. Pojmem realita jsem se více zabýval ve výše zmíněném textu V souladu s realitou , jehož pochopení je pro diskusi objektivity nezbytné a zcela klíčové. Doporučuji dotyčný článek přečíst než budete pokračovat dále.

Vágní a nesmyslné pojmy poznání znemožňují, jsou proto škodlivé a nebezpečné a neměli bychom je do svého slovníku připouštět. Například pojem „veřejný prospěch“. Když zkoumáme, čím je charakteristická ona skupina jevů, jež má tento pojem označovat, a čím se tento typ jevů liší od ostatních, nutně se dostáváme do slepé uličky. Například se často tvrdí, že státní poskytování zdravotní péče nebo školního vzdělání je „veřejným prospěchem“, prý proto, že jde o službu veřejnosti. A pečení rohlíků nebo vedení bankovních účtů není službou veřejnosti? Anebo se říkává, že „veřejně prospěšné“ je to, co se neprovozuje za účelem zisku. Ale o co méně prospěšná je pro pacienta úspěšně provedená operace na soukromé ziskové klinice než stejně úspěšná operace v neziskové státní nemocnici? V prvním případě ji zaplatí pacient a/nebo jeho soukromá pojišťovna, v druhém případě daňoví poplatníci, kteří jinému prospěch financují a sami o něj přicházejí.  Kde je jaký „veřejný prospěch“? Koho prospěch? Prospěch mohou mít pouze jednotliví živí lidé, nikoli “veřejnost”. Pseudopojem “veřejný prospěch” není o nic méně nesmyslný než termíny „krudol“ či „robah“, a stejně nesmyslnou se stává i každá věta, v níž je tento pojem použit. Jde o nesmírně ničivý pseudopojem, který má být kontrastem k sobeckému individuálnímu prospěchu, jenž je neoprávněně zavrhován. Tento pseudopojem je nositelem nesobecké morálky, nelidské morálky obětování sebe sama ostatním, společnosti.

Čím je pojem abstraktnější (tj. obecnější), tím větší část reality zahrnuje, a tím větší a vážnější problém vznikne, když se takový pojem mylně vykládá a/nebo používá. Nejabstraktnější pojmy používáme ve sféře společenských otázek, ve sféře morálky, politiky a lidského poznání. Lidé používají a vykládají pojmy jako spravedlnost, právo, sobectví a mnohé jiné víceméně libovolně a za samozřejmost považují, že rozdílné výklady jsou normálním jevem. Spory v klíčových oblastech a ve světonázorech lidí chápou jako nějakou nevyhnutelnou danost, s níž nelze nic dělat.

Pojmový chaos, který je nejzřetelnější a nejnebezpečnější právě v těchto oblastech, v posledku pramení z toho, že filozofie dosud nebyla schopna objasnit, jak pojmy vznikají, jaký je jejich vztah ke smyslově vnímané realitě.

 V historii filozofie se tato otázka označovala jako tzv. problém univerzálií, přičemž univerzálie je jen jiný termín pro abstrakci, pojem. Například abstrakcí či pojmem strom označujeme jistý typ rostliny. Všechny jednotlivé rostliny tohoto typu mají řadu společných znaků, díky nimž je zahrnujeme pod jeden pojem, pojem strom. Nicméně, jakkoli se ony jednotlivé rostliny jedna druhé podobají, každá je zároveň jedinečná. Žádné dva stromy nejsou zcela totožné. Vyvstává otázka, jak poznáme, že ta či ona charakteristika (např. kmen) je společným znakem stromu, když se i v tomto znaku jednotlivé stromy liší. Není to tedy tak, že bychom kromě všech jednotlivých odlišností nakonec u každého stromu našli něco, v čem se stromy neliší a co je zcela totožné u každého stromu. Co nás tedy opravňuje nazvat některý znak společným, když i v něm se jednotlivé věci v rámci pojmem zahrnuté skupiny liší? Otázku, kde se nachází ono „jedno v mnohém“ (one in the many) si kladli již staří Řekové a nebyli schopni na ni racionálně a přesvědčivě odpovědět. Výsledkem je, že tvorba, používání a výklad pojmů se dodnes považují za věc dohody, a ne za něco absolutního, jednoznačného a odvoditelného z pozorování a smyslového vnímaní. A to je kořen pojmové katastrofy, která vede k ničivým frázím typu „nikdo není majitelem pravdy“ a „nic není černobílé“, frázím které spolehlivě podrývají schopnost vylučovat nesprávné názory, jednoznačně morálně hodnotit chování lidí a přesvědčovat oponenty o jejich omylu.

Ayn Randová pozorovala, co lidské vědomí se smyslovými vjemy dělá, a na otázku vztahu pojmů k realitě přesvědčivě odpověděla. Není mým cílem zde její teorii vyložit. To kromě ní  vynikajícím způsobem provedli objektivističtí filozofové Leonard Peikoff v knize Objektivismus: Filozofie Ayn Randové nebo Harry Binswanger ve své přednášce Vědomí jako identifikace (Consciousness as Identification). V rámci tohoto článku postačí, že jako prokázaný fakt vezmeme to, že pojmy - jako základní jednotky poznání - nejsou věcí dohody, protože realita, k níž se vztahují, také není věcí dohody. Zákonitosti přírody a povaha našeho vědomí diktují metodu, jakou je třeba pojmy tvořit a používat, mají-li plnit svou poznávací funkci. Tuto metodu však musíme zvolit, není nám dána automaticky, třeba tak jako je nám dáno smyslové vnímání. Touto metodou je objektivita. Objektivita je volní soulad s realitou prostřednictvím jisté metody, metody, která vychází z reality a respektuje povahu lidského vědomí.

Kdyby naše vědomí nebylo volní (tj. kdybychom nemohli postupy svého myšlení volit), neměl by princip objektivity žádný smysl. Pojmy a jejich obsahy by vznikaly automaticky a nemohli bychom v nich tedy dělat chyby. Ale naše vědomí volní je, a svou volbou tak rozhodujeme, jak pojem vytvoříme, jak ho použijeme a jaký význam mu dáme. Můžeme vytvořit třeba pojem „obloukovec“ a říci, že označuje všechny věci a jevy, které mají symetrické oblouky, například čtyřlístek, kotvu nebo číslici 3. A zkuste takový pojem používat (viz můj text o nesmyslném pojmu „veřejný statek“). Nebo bychom mohli vytvořit ještě absurdnější pojem, třeba „krudol“ a označili bychom jím všechny červené batohy, nízké betonové komíny a dřevěné vrtule. Proč takový nesmysl neuděláme? Proč nestačí, abychom se na takovém pojmu všichni dohodli? Prostě proto, že by takový pseudopojem neplnil funkci, kterou pojmy plní. Nic by nám nesděloval o reálném světě, zcela by znemožnil cokoli dalšího na tomto pojmu stavět, jakkoli smysluplně s ním pracovat - ani kdybychom se na jeho obsahu všichni dohodli. 

Pojmy jsou tedy výsledkem naší volby, ale mají-li plnit svou poznávací funkci, nemůžeme je volit (tvořit a používat) libovolně. Musíme zvolit takový postup, který zajistí, že pojmy budou v souladu s realitou a zároveň s povahou a fungováním našeho vědomí. Pokud správný postup nedodržíme, vznikají takové pseudopojmy jako „veřejný prospěch“, „veřejný statek“, „sociální spravedlnost“ a řada jiných pojmových paskvilů. Anebo se překrucují významy správných pojmů a naplňují se nesmyslnými obsahy. Nejhorším případem tohoto typu, například ve sféře politiky, je zcela zničený pojem právo.

Základem objektivity je aristotelovská logika. Podmínkou logického odvozování však není jen absence rozporů mezi jednotlivými pojmy a tvrzeními navzájem. Protože objektivita má zajistit soulad s realitou, musíme u každého pojmu, každého tvrzení a i každé teorie být schopni zpětně prokázat jejich odvození ze smyslově vnímaných faktů. U nich začíná naše poznání a s nimi musí být veškeré další poznání v souladu. Protože poznání je postupné, musíme veškeré své nové poznatky neustále integrovat do sumy již poznaného. Nemůžeme je považovat za objektivní, aniž bychom prověřili jejich vztah ke všemu relevantnímu a podstatnému, co již známe. Objektivita tedy nespočívá jen v logické indukci a dedukci, nýbrž i v integraci. Příkladem neobjektivní teorie je třeba libertariánství. Jeho podstatou je to, že se pojem svoboda odřízne od celého zbytku poznání,  neoprávněně se mu přizná status axiomu, jehož správnost je daná a evidentní, a pak se případně vymýšlejí všechny možné způsoby, jak by bylo možné k pojmu svoboda dospět z různých stran a smířit jej s čímkoli. Třeba s vírou, křesťanstvím, s morálkou altruismu, a anarchismem (absencí státu), hédonismem, s agnosticismem atd. Typický libertarián však o hledání a nalezení filozofického základu svobody ani neusiluje. Filozofii prostě ignoruje.

Objektivismus spatřuje v objektivitě ústřední princip pojmotvorby a celého lidského poznání. Význam objektivity ještě lépe vynikne v kontrastu se dvěma nesprávnými, neobjektivními pohledy na pojmotvorbu a poznání, intrinsicismem a subjektivismem. Těžko je lze nazvat metodami, protože nevyžadují žádný systematický postup. V krátkosti je představím.

Historicky starším názorem na to, jak poznáváme, je přístup žádající pasivní vystavení vlastního vědomí (mysli) vůči vnějšímu světu, z něhož se pojmy a myšlenky jakýmsi nevysvětlitelným způsobem do našeho vědomí dostanou. Pasivita vědomí netkví v tom, že by se vědomí nesnažilo o poznání, o získání idejí. Pasivita spočívá v tom, že pojmy, podle tohoto pojetí, již mimo vědomí existují, lidské vědomí se nijak neúčastní jejich vzniku, pouze je vstřebává. Ayn Randová nazvala tento přístup jako intrinsicismus. Platón, nejvýznamnější představitel tohoto přístupu, tvrdí, že pojmy nepřicházejí z našeho světa, v němž žijeme, ale z jakéhosi nadpřirozeného, mystického světa idejí (tzv. forem), kde podle něj tyto ideje přebývají. Podobný přístup hájí i různá náboženství. Platónův mystický svět idejí pouze nahrazují mystickou autoritou, bohem, jenž nám tajemným nepochopitelným způsobem, zjevením, komunikuje své myšlenky a normy jednání. Lepší (protože nemystickou) variantou tohoto přístupu je představa, že pojmy jsou obsaženy přímo ve věcech kolem nás, v našem reálném světě, který smyslově vnímáme. Kde přesně v oněch věcech pojmy jsou a jak je odhalujeme, abychom je identifikovali a mohli používat? Na to Aristoteles, hlavní představitel tohoto pojetí, nepodal přesvědčivou odpověď.

Reakcí na nepřesvědčivý přístup intrinsicismu je subjektivismus. Kritici Aristotela oprávněně namítali: „Snažíme se soustředěně a pečlivě pozorovat a srovnávat konkrétní objekty. I ty vzájemně si nejpodobnější objekty jsou ale přesto v každém znaku trochu jiné. Ať děláme co děláme, žádné společné, identické znaky ve věcech nevidíme. Když pozorujeme a studujeme třeba stromy, nenalézáme v nich žádný identický znak, žádnou 'stromovitost' která by nás opravňovala shrnovat je všechny pod jedem pojem strom. To samé platí o ptácích, kočkách, knihách, lidech a o všem ostatním. Pojmy prostě nejsou z reality odvozeny.“
Subjektivismus, odmítající se smířit s mystickými výmysly i s marnou snahou nalézt pojmy ve věcech samých, dospívá k závěru, že pojmy se nedostávají do našeho vědomí zvnějšku, jsou to prostě jen víceméně libovolné výtvory našeho vědomí a nejsou nijak odvozeny z reality. Nic v realitě nevylučuje, abychom vytvořili pojem „krudol“ a označili jím všechny červené batohy, nízké betonové komíny a dřevěné vrtule. Nebylo by to nesprávné. Neučiníme to jen proto, že by to nebylo výhodné. Ale kdybychom se na tom dohodli, mohli bychom to udělat. Subjektivismus má katastrofální  důsledky, neboť o žádném pojmu, definici ani o celém tvrzení či teorii pak nelze vynést žádný pravdivostní soud. Od pojmů nelze očekávat, že budou poznáním reality, protože se k realitě nevztahují. Lidé se na jejich významu a používání víceméně jen dohodnou. Vše záleží na nich, nikoli na realitě. Nic neplatí absolutně, protože pojmy nemají s realitou nic společného. Realitu nelze poznat. Na konci této slepé uličky subjektivismu je pak Kant a celá postkantovská filozofie. Kant problém poznání „vyřešil“ tak, že realitu, kterou máme poznat, si údajně sami vytváříme, neexistuje nezávisle na nás. Realita je v tomto pojetí diktována vědomím. Zákon gravitace neexistuje jako fakt nezávislý na člověku, podle Kanta ho způsobuje struktura našeho vědomí. To, čemu říkáme přírodní zákony (kauzalita), dává okolnímu světu teprve naše vědomí. Jestliže si vědomí každého člověka svou realitu vytváří, žádná otázka souladu s realitou – jak ji pokládá objektivismus – u Kanta vůbec nevyvstává. 
A co když se ale v kantovském světě jednotlivá individuální vědomí neshodnou v tom, co je realitou? To, na čem se neshodnou, je podle Kanta subjektivní. Většina lidí se ale na mnoha věcech shodne. A to je pak „objektivní“. Kantovo pojetí objektivity je tudíž zcela bizarní. Když bude většina lidí toho názoru, že existuje „právo na vzdělání“ (ve smyslu nároku člověka, aby mu někdo poskytl či financoval vzdělání), tak to bude objektivně platný pojem a názor. Když však ten samý názor bude jen ojedinělý, objektivní nebude. To, co Kant nazývá „objektivitou“, je ve skutečnosti společenskou subjektivitou. Subjektivita, ať je individuální nebo společenská, zůstává subjektivitou, tedy arbitrárním výmyslem vědomí bez jakéhokoli prvotního ukotvení v realitě, ve smyslově vnímaném světě. Měřítkem skutečné objektivity, ať pojmu, názoru či teorie, je na nás nezávislá realita, nikoli počet lidí, kteří je zastávají.

Zdaleka nejen u Kanta je pojem objektivita zcela překroucen. Historii filozofie je plná různých, často falešných interpretací tohoto pojmu. Velmi rozšířeno je též spojení „objektivní realita“. Je nesprávné, protože realita prostě existuje, a to nezávisle na našem vědomí a poznání. Objektivní může být pouze náš vztah k ní, tj. naše poznání. Objektivita je vždy vztahem volního vědomí a reality. Objektivita není věcí konsenzu skupiny, není ničím neosobním, co se nějak kolektivně „spontánně vytváří“ mimo individuální lidské vědomí, není opakem ani doplňkem osobního názoru jednotlivce. Objektivní neznamená neosobní, stejně tak jako subjektivní neznamená osobní. Být subjektivní neznamená být názorem jednotlivce. Jakýkoli názor samozřejmě je vždy atributem vědomí jednotlivce, je osobním názorem, a tudíž pojmy subjektivita vs. objektivita neoznačují rozdíl osobní vs. neosobní. Žádný takový rozdíl není. Subjektivní je to, co je výsledkem libovůle, co není systematicky odvozeno a tudíž není v souladu s realitou. Jenže, jak už jsme mnohokrát zmínili, realita se nepodřizuje naší libovůli. My se musíme podřizovat realitě, a proto potřebujeme být s ní v souladu, být objektivní.

Jak lze ale vysvětlit, že lidstvo dosáhlo ve své historii na poli vědy a poznání takových úspěchů, když princip objektivity plně objasnila až Ayn Randová ve 20. století? Vysvětlení spočívá v tom, že objektivitou, jako metodou pojmotvorby a poznání, se můžeme běžně v našem myšlení řídit, aniž bychom si to uvědomovali. Objektivitu používáme, aniž bychom ji jako metodu explicitně identifikovali. A přesně tak se mnoho lidí (alespoň v rámci Západní aristotelovské civilizace) bezděky chovalo a chová. Každý člověk, snad kromě iracionálních profesorů na filozofických fakultách, se totiž většinou řídí aristotelovskou logikou. Právě tu mají lidé bezděky na mysli, když říkají, že používají „selský rozum“. Díky ní jsme vyspělou vědeckou civilizací a nezůstali jsme primitivními divošskými kmeny. Implicitní objektivita však nestačí. Potřebujeme ji používat a sledovat vědomě. Potřebujeme znát důvod, proč máme objektivitu systematicky sledovat, proč je správné ji vždy a všude používat. Je to nesmírně důležité. K dlouhodobě udržitelné poznávací sebejistotě totiž nestačí, když iracionálnímu (Kantem zničenému) modernímu intelektuálovi, blábolícímu cosi o pluralitě a toleranci, odpovíme, že se řídíme selským rozumem. Explicitní filozofická identifikace metody objektivity znamená schopnost ji obhájit, používat ji sebevědomě a být intelektuálně vyzbrojen vůči všem mystikům a skeptikům, kteří mají na intelektuální vývoj lidstva a tím i na směřování dějin obrovský vliv. Odsuzují člověka do role pasivního bezmocného příjemce náboženských zjevení či výsledků společenského konsenzu. Výsledkem je kolektivistická tyranie soudobých demokracií, obludná doktrína multikulturalismu a rostoucí nebezpečí invaze islámského barbarství do Západní kultury, mám-li jen namátkou jmenovat některé z hrozivých trendů dneška.

Objektivismus je výstižným názvem filozofie Ayn Randové, protože jádrem její filozofické revoluce je teorie pojmů, z níž přímo pramení princip objektivity.

 



[Akt. známka: 3,68] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 36 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.