Co je objektivita?

Krudol fe patone robah kalasup a tuz lekimun. My, skupina S, požadujeme sociální spravedlnost, hájíme lidskost proti sobectví, veřejný prospěch a udržitelný rozvoj. Foukal vítr  a jablko spadlo ze stromu.


Po přečtení první věty jste si jistě řekli, že obsahuje zcela nesrozumitelná slova, která jsou buď nějakou neznámou cizí řečí anebo vznikla technickou chybou při publikaci tohoto článku. Uvedl jsem ji záměrně, stejně jako celý první odstavec. Druhou větu již možná považujete za poměrně srozumitelnou, ale přesto dost vágní a nejasnou. Když se podrobněji zamyslíte nad požadavky skupiny S, asi si nejste jisti, co vlastně přesně znamenají, víceméně tápete a nevíte, co konkrétně skupina S prosazuje. S třetí větou, o větru a jablku, nemáte žádné problémy, víte zcela přesně, co sděluje, o čem informuje, k čemu se vztahuje.


Důvodem vašeho rozdílného hodnocení jasnosti a srozumitelnosti uvedených jednotlivých vět je jejich vztah k realitě. Soulad pojmů a obecně našeho myšlení s realitou je podstatou objektivity. Epochální zvrat, který přináší filozofie objektivismu, spočívá v identifikaci způsobu, jakým se naše pojmy vztahují k realitě. Proč bychom se ale měli nějakým vztahem pojmů k realitě vůbec zabývat? Proč je důležité, aby se pojmy k realitě vztahovaly? A co vlastně míním „realitou“? Objektivní pojem, slovo či věta nás informují o realitě, umožňují nám v realitě jednat a rozhodovat se, což činíme a potřebujeme činit v každém okamžiku a neustále. Čím jsou pojmy vágnější a nesrozumitelnější, tím méně lze na jejich základě úspěšně jednat, protože nás zavádějí mimo realitu, nejsou objektivní. Člověk se ale musí přizpůsobovat přírodní realitě a potřebuje ji proto poznávat. Závisí na tom jeho život. Jak jsem uvedl ve svém nedávném eseji V souladu s realitou, „tápat v abstraktních morálních pojmech znamená nevědět, ignorovat nebo neumět obhájit, co je dobrem a co zlem, co život podporuje a co ho ničí.“ A nejde zdaleka jen o pojmy ve sféře morálky. Ve svém důsledku je ničivý každý neobjektivní pojem, protože deformuje naše poznání reality, a podlamuje tudíž naší schopnost v ní jednat, tj. jednat v souladu s přírodními zákonitostmi. Pojmem realita jsem se více zabýval ve výše zmíněném textu V souladu s realitou , jehož pochopení je pro diskusi objektivity nezbytné a zcela klíčové. Doporučuji dotyčný článek přečíst než budete pokračovat dále.


Vágní a nesmyslné pojmy poznání znemožňují, jsou proto škodlivé a nebezpečné a neměli bychom je do svého slovníku připouštět. Například pojem „veřejný prospěch“. Když zkoumáme, čím je charakteristická ona skupina jevů, jež má tento pojem označovat, a čím se tento typ jevů liší od ostatních, nutně se dostáváme do slepé uličky. Například se často tvrdí, že státní poskytování zdravotní péče nebo školního vzdělání je „veřejným prospěchem“, prý proto, že jde o službu veřejnosti. A pečení rohlíků nebo vedení bankovních účtů není službou veřejnosti? Anebo se říkává, že „veřejně prospěšné“ je to, co se neprovozuje za účelem zisku. Ale o co méně prospěšná je pro pacienta úspěšně provedená operace na soukromé ziskové klinice než stejně úspěšná operace v neziskové státní nemocnici? V prvním případě ji zaplatí pacient a/nebo jeho soukromá pojišťovna, v druhém případě daňoví poplatníci, kteří jinému prospěch financují a sami o něj přicházejí.  Kde je jaký „veřejný prospěch“? Koho prospěch? Prospěch mohou mít pouze jednotliví živí lidé, nikoli “veřejnost”. Pseudopojem “veřejný prospěch” není o nic méně nesmyslný než termíny „krudol“ či „robah“, a stejně nesmyslnou se stává i každá věta, v níž je tento pojem použit. Jde o nesmírně ničivý pseudopojem, který má být kontrastem k sobeckému individuálnímu prospěchu, jenž je neoprávněně zavrhován. Tento pseudopojem je nositelem nesobecké morálky, nelidské morálky obětování sebe sama ostatním, společnosti.


Čím je pojem abstraktnější (tj. obecnější), tím větší část reality zahrnuje, a tím větší a vážnější problém vznikne, když se takový pojem mylně vykládá a/nebo používá. Nejabstraktnější pojmy používáme ve sféře společenských otázek, ve sféře morálky, politiky a lidského poznání. Lidé používají a vykládají pojmy jako spravedlnost, právo, sobectví a mnohé jiné víceméně libovolně a za samozřejmost považují, že rozdílné výklady jsou normálním jevem. Spory v klíčových oblastech a ve světonázorech lidí chápou jako nějakou nevyhnutelnou danost, s níž nelze nic dělat.


Pojmový chaos, který je nejzřetelnější a nejnebezpečnější právě v těchto oblastech, v posledku pramení z toho, že filozofie dosud nebyla schopna objasnit, jak pojmy vznikají, jaký je jejich vztah ke smyslově vnímané realitě.


 V historii filozofie se tato otázka označovala jako tzv. problém univerzálií, přičemž univerzálie je jen jiný termín pro abstrakci, pojem. Například abstrakcí či pojmem strom označujeme jistý typ rostliny. Všechny jednotlivé rostliny tohoto typu mají řadu společných znaků, díky nimž je zahrnujeme pod jeden pojem, pojem strom. Nicméně, jakkoli se ony jednotlivé rostliny jedna druhé podobají, každá je zároveň jedinečná. Žádné dva stromy nejsou zcela totožné. Vyvstává otázka, jak poznáme, že ta či ona charakteristika (např. kmen) je společným znakem stromu, když se i v tomto znaku jednotlivé stromy liší. Není to tedy tak, že bychom kromě všech jednotlivých odlišností nakonec u každého stromu našli něco, v čem se stromy neliší a co je zcela totožné u každého stromu. Co nás tedy opravňuje nazvat některý znak společným, když i v něm se jednotlivé věci v rámci pojmem zahrnuté skupiny liší? Otázku, kde se nachází ono „jedno v mnohém“ (one in the many) si kladli již staří Řekové a nebyli schopni na ni racionálně a přesvědčivě odpovědět. Výsledkem je, že tvorba, používání a výklad pojmů se dodnes považují za věc dohody, a ne za něco absolutního, jednoznačného a odvoditelného z pozorování a smyslového vnímaní. A to je kořen pojmové katastrofy, která vede k ničivým frázím typu „nikdo není majitelem pravdy“ a „nic není černobílé“, frázím které spolehlivě podrývají schopnost vylučovat nesprávné názory, jednoznačně morálně hodnotit chování lidí a přesvědčovat oponenty o jejich omylu.


Ayn Randová pozorovala, co lidské vědomí se smyslovými vjemy dělá, a na otázku vztahu pojmů k realitě přesvědčivě odpověděla. Není mým cílem zde její teorii vyložit. To kromě ní  vynikajícím způsobem provedli objektivističtí filozofové Leonard Peikoff v knize Objektivismus: Filozofie Ayn Randové nebo Harry Binswanger ve své přednášce Vědomí jako identifikace (Consciousness as Identification). V rámci tohoto článku postačí, že jako prokázaný fakt vezmeme to, že pojmy – jako základní jednotky poznání – nejsou věcí dohody, protože realita, k níž se vztahují, také není věcí dohody. Zákonitosti přírody a povaha našeho vědomí diktují metodu, jakou je třeba pojmy tvořit a používat, mají-li plnit svou poznávací funkci. Tuto metodu však musíme zvolit, není nám dána automaticky, třeba tak jako je nám dáno smyslové vnímání. Touto metodou je objektivita. Objektivita je volní soulad s realitou prostřednictvím jisté metody, metody, která vychází z reality a respektuje povahu lidského vědomí.


Kdyby naše vědomí nebylo volní (tj. kdybychom nemohli postupy svého myšlení volit), neměl by princip objektivity žádný smysl. Pojmy a jejich obsahy by vznikaly automaticky a nemohli bychom v nich tedy dělat chyby. Ale naše vědomí volní je, a svou volbou tak rozhodujeme, jak pojem vytvoříme, jak ho použijeme a jaký význam mu dáme. Můžeme vytvořit třeba pojem „obloukovec“ a říci, že označuje všechny věci a jevy, které mají symetrické oblouky, například čtyřlístek, kotvu nebo číslici 3. A zkuste takový pojem používat (viz můj text o nesmyslném pojmu „veřejný statek“). Nebo bychom mohli vytvořit ještě absurdnější pojem, třeba „krudol“ a označili bychom jím všechny červené batohy, nízké betonové komíny a dřevěné vrtule. Proč takový nesmysl neuděláme? Proč nestačí, abychom se na takovém pojmu všichni dohodli? Prostě proto, že by takový pseudopojem neplnil funkci, kterou pojmy plní. Nic by nám nesděloval o reálném světě, zcela by znemožnil cokoli dalšího na tomto pojmu stavět, jakkoli smysluplně s ním pracovat – ani kdybychom se na jeho obsahu všichni dohodli. 


Pojmy jsou tedy výsledkem naší volby, ale mají-li plnit svou poznávací funkci, nemůžeme je volit (tvořit a používat) libovolně. Musíme zvolit takový postup, který zajistí, že pojmy budou v souladu s realitou a zároveň s povahou a fungováním našeho vědomí. Pokud správný postup nedodržíme, vznikají takové pseudopojmy jako „veřejný prospěch“, „veřejný statek“, „sociální spravedlnost“ a řada jiných pojmových paskvilů. Anebo se překrucují významy správných pojmů a naplňují se nesmyslnými obsahy. Nejhorším případem tohoto typu, například ve sféře politiky, je zcela zničený pojem právo.


Základem objektivity je aristotelovská logika. Podmínkou logického odvozování však není jen absence rozporů mezi jednotlivými pojmy a tvrzeními navzájem. Protože objektivita má zajistit soulad s realitou, musíme u každého pojmu, každého tvrzení a i každé teorie být schopni zpětně prokázat jejich odvození ze smyslově vnímaných faktů. U nich začíná naše poznání a s nimi musí být veškeré další poznání v souladu. Protože poznání je postupné, musíme veškeré své nové poznatky neustále integrovat do sumy již poznaného. Nemůžeme je považovat za objektivní, aniž bychom prověřili jejich vztah ke všemu relevantnímu a podstatnému, co již známe. Objektivita tedy nespočívá jen v logické indukci a dedukci, nýbrž i v integraci. Příkladem neobjektivní teorie je třeba libertariánství. Jeho podstatou je to, že se pojem svoboda odřízne od celého zbytku poznání,  neoprávněně se mu přizná status axiomu, jehož správnost je daná a evidentní, a pak se případně vymýšlejí všechny možné způsoby, jak by bylo možné k pojmu svoboda dospět z různých stran a smířit jej s čímkoli. Třeba s vírou, křesťanstvím, s morálkou altruismu, a anarchismem (absencí státu), hédonismem, s agnosticismem atd. Typický libertarián však o hledání a nalezení filozofického základu svobody ani neusiluje. Filozofii prostě ignoruje.


Objektivismus spatřuje v objektivitě ústřední princip pojmotvorby a celého lidského poznání. Význam objektivity ještě lépe vynikne v kontrastu se dvěma nesprávnými, neobjektivními pohledy na pojmotvorbu a poznání, intrinsicismem a subjektivismem. Těžko je lze nazvat metodami, protože nevyžadují žádný systematický postup. V krátkosti je představím.


Historicky starším názorem na to, jak poznáváme, je přístup žádající pasivní vystavení vlastního vědomí (mysli) vůči vnějšímu světu, z něhož se pojmy a myšlenky jakýmsi nevysvětlitelným způsobem do našeho vědomí dostanou. Pasivita vědomí netkví v tom, že by se vědomí nesnažilo o poznání, o získání idejí. Pasivita spočívá v tom, že pojmy, podle tohoto pojetí, již mimo vědomí existují, lidské vědomí se nijak neúčastní jejich vzniku, pouze je vstřebává. Ayn Randová nazvala tento přístup jako intrinsicismus. Platón, nejvýznamnější představitel tohoto přístupu, tvrdí, že pojmy nepřicházejí z našeho světa, v němž žijeme, ale z jakéhosi nadpřirozeného, mystického světa idejí (tzv. forem), kde podle něj tyto ideje přebývají. Podobný přístup hájí i různá náboženství. Platónův mystický svět idejí pouze nahrazují mystickou autoritou, bohem, jenž nám tajemným nepochopitelným způsobem, zjevením, komunikuje své myšlenky a normy jednání. Lepší (protože nemystickou) variantou tohoto přístupu je představa, že pojmy jsou obsaženy přímo ve věcech kolem nás, v našem reálném světě, který smyslově vnímáme. Kde přesně v oněch věcech pojmy jsou a jak je odhalujeme, abychom je identifikovali a mohli používat? Na to Aristoteles, hlavní představitel tohoto pojetí, nepodal přesvědčivou odpověď.


Reakcí na nepřesvědčivý přístup intrinsicismu je subjektivismus. Kritici Aristotela oprávněně namítali: „Snažíme se soustředěně a pečlivě pozorovat a srovnávat konkrétní objekty. I ty vzájemně si nejpodobnější objekty jsou ale přesto v každém znaku trochu jiné. Ať děláme co děláme, žádné společné, identické znaky ve věcech nevidíme. Když pozorujeme a studujeme třeba stromy, nenalézáme v nich žádný identický znak, žádnou ‘stromovitost’ která by nás opravňovala shrnovat je všechny pod jedem pojem strom. To samé platí o ptácích, kočkách, knihách, lidech a o všem ostatním. Pojmy prostě nejsou z reality odvozeny.“
Subjektivismus, odmítající se smířit s mystickými výmysly i s marnou snahou nalézt pojmy ve věcech samých, dospívá k závěru, že pojmy se nedostávají do našeho vědomí zvnějšku, jsou to prostě jen víceméně libovolné výtvory našeho vědomí a nejsou nijak odvozeny z reality. Nic v realitě nevylučuje, abychom vytvořili pojem „krudol“ a označili jím všechny červené batohy, nízké betonové komíny a dřevěné vrtule. Nebylo by to nesprávné. Neučiníme to jen proto, že by to nebylo výhodné. Ale kdybychom se na tom dohodli, mohli bychom to udělat. Subjektivismus má katastrofální  důsledky, neboť o žádném pojmu, definici ani o celém tvrzení či teorii pak nelze vynést žádný pravdivostní soud. Od pojmů nelze očekávat, že budou poznáním reality, protože se k realitě nevztahují. Lidé se na jejich významu a používání víceméně jen dohodnou. Vše záleží na nich, nikoli na realitě. Nic neplatí absolutně, protože pojmy nemají s realitou nic společného. Realitu nelze poznat. Na konci této slepé uličky subjektivismu je pak Kant a celá postkantovská filozofie. Kant problém poznání „vyřešil“ tak, že realitu, kterou máme poznat, si údajně sami vytváříme, neexistuje nezávisle na nás. Realita je v tomto pojetí diktována vědomím. Zákon gravitace neexistuje jako fakt nezávislý na člověku, podle Kanta ho způsobuje struktura našeho vědomí. To, čemu říkáme přírodní zákony (kauzalita), dává okolnímu světu teprve naše vědomí. Jestliže si vědomí každého člověka svou realitu vytváří, žádná otázka souladu s realitou – jak ji pokládá objektivismus – u Kanta vůbec nevyvstává. 
A co když se ale v kantovském světě jednotlivá individuální vědomí neshodnou v tom, co je realitou? To, na čem se neshodnou, je podle Kanta subjektivní. Většina lidí se ale na mnoha věcech shodne. A to je pak „objektivní“. Kantovo pojetí objektivity je tudíž zcela bizarní. Když bude většina lidí toho názoru, že existuje „právo na vzdělání“ (ve smyslu nároku člověka, aby mu někdo poskytl či financoval vzdělání), tak to bude objektivně platný pojem a názor. Když však ten samý názor bude jen ojedinělý, objektivní nebude. To, co Kant nazývá „objektivitou“, je ve skutečnosti společenskou subjektivitou. Subjektivita, ať je individuální nebo společenská, zůstává subjektivitou, tedy arbitrárním výmyslem vědomí bez jakéhokoli prvotního ukotvení v realitě, ve smyslově vnímaném světě. Měřítkem skutečné objektivity, ať pojmu, názoru či teorie, je na nás nezávislá realita, nikoli počet lidí, kteří je zastávají.


Zdaleka nejen u Kanta je pojem objektivita zcela překroucen. Historii filozofie je plná různých, často falešných interpretací tohoto pojmu. Velmi rozšířeno je též spojení „objektivní realita“. Je nesprávné, protože realita prostě existuje, a to nezávisle na našem vědomí a poznání. Objektivní může být pouze náš vztah k ní, tj. naše poznání. Objektivita je vždy vztahem volního vědomí a reality. Objektivita není věcí konsenzu skupiny, není ničím neosobním, co se nějak kolektivně „spontánně vytváří“ mimo individuální lidské vědomí, není opakem ani doplňkem osobního názoru jednotlivce. Objektivní neznamená neosobní, stejně tak jako subjektivní neznamená osobní. Být subjektivní neznamená být názorem jednotlivce. Jakýkoli názor samozřejmě je vždy atributem vědomí jednotlivce, je osobním názorem, a tudíž pojmy subjektivita vs. objektivita neoznačují rozdíl osobní vs. neosobní. Žádný takový rozdíl není. Subjektivní je to, co je výsledkem libovůle, co není systematicky odvozeno a tudíž není v souladu s realitou. Jenže, jak už jsme mnohokrát zmínili, realita se nepodřizuje naší libovůli. My se musíme podřizovat realitě, a proto potřebujeme být s ní v souladu, být objektivní.


Jak lze ale vysvětlit, že lidstvo dosáhlo ve své historii na poli vědy a poznání takových úspěchů, když princip objektivity plně objasnila až Ayn Randová ve 20. století? Vysvětlení spočívá v tom, že objektivitou, jako metodou pojmotvorby a poznání, se můžeme běžně v našem myšlení řídit, aniž bychom si to uvědomovali. Objektivitu používáme, aniž bychom ji jako metodu explicitně identifikovali. A přesně tak se mnoho lidí (alespoň v rámci Západní aristotelovské civilizace) bezděky chovalo a chová. Každý člověk, snad kromě iracionálních profesorů na filozofických fakultách, se totiž většinou řídí aristotelovskou logikou. Právě tu mají lidé bezděky na mysli, když říkají, že používají „selský rozum“. Díky ní jsme vyspělou vědeckou civilizací a nezůstali jsme primitivními divošskými kmeny. Implicitní objektivita však nestačí. Potřebujeme ji používat a sledovat vědomě. Potřebujeme znát důvod, proč máme objektivitu systematicky sledovat, proč je správné ji vždy a všude používat. Je to nesmírně důležité. K dlouhodobě udržitelné poznávací sebejistotě totiž nestačí, když iracionálnímu (Kantem zničenému) modernímu intelektuálovi, blábolícímu cosi o pluralitě a toleranci, odpovíme, že se řídíme selským rozumem. Explicitní filozofická identifikace metody objektivity znamená schopnost ji obhájit, používat ji sebevědomě a být intelektuálně vyzbrojen vůči všem mystikům a skeptikům, kteří mají na intelektuální vývoj lidstva a tím i na směřování dějin obrovský vliv. Odsuzují člověka do role pasivního bezmocného příjemce náboženských zjevení či výsledků společenského konsenzu. Výsledkem je kolektivistická tyranie soudobých demokracií, obludná doktrína multikulturalismu a rostoucí nebezpečí invaze islámského barbarství do Západní kultury, mám-li jen namátkou jmenovat některé z hrozivých trendů dneška.


Objektivismus je výstižným názvem filozofie Ayn Randové, protože jádrem její filozofické revoluce je teorie pojmů, z níž přímo pramení princip objektivity.


 

Sdílejte...

36 Komentářů k "Co je objektivita?"

  1. – Vojto – pekný komentár – vo väčšine s Vami súhlasím..

    – ale: mám pár otázok na pána Kinkora, alebo niekoho iného, kto mi je to schopný vysvetliť:

    1.) presné hranice pojmu….tomu nerozumiem. Dosť sa tu odvoláva na antiku – určite poznáte porblém "hormady zrna" – kedy je to už hromada, kedy nie? Vo Wittgensteinovej verzii – koľko domov potrebujete mať, aby to už bolo mesto? kde sú tioe vaše presné hranice? je pojem presne ohraničiteľný?

    2.) Platón…odkiaľ čerpáte podklady pre tvrdenie o Platónovom "mysticizme"? Z marxisticko-leninskej príručky, ktorá ho radí pri svojom binárnom (však hegel, že áno?) delení histórie filozofie medzi idealistov? Odkiaľ máte, že Platónov svet ideí je nejakým "nadprirodzeným" svetom? To tak chápete napr. aj Popperove 3 svety?

    3.) Kant…kde ste zobrali, že podľa neho je objektívne to "na čom sa dohodne väčšina ľudí"? Čítali ste ho vôbec niekedy?Možno v jednoduchom objektivizme také niečo vyplýva z Kantovho agnosticizmu v otázke poznateľnosti "Ding an Sich", ale máte nejaké konkrétne dôkazy pre záver, ktorý ste ohľadom Kanta vyvodili?

  2. Proč je objektivismus infantilní? Náboženství, filozofie a věda a jejich vztah.

    A ) Proč je objektivismus infantilní?

    1. Právě flexibilní používání jazyka jakožto něčeho živého a proměnlivého, něčeho trvajícího, přesto spontánně se inovujícího, kde SLOVO není pojmem, ale sledem znaků (tj. proměnnou), umožňuje svobodné myšlení a řeč. Jakmile je význam slov jednou pro vždy dogmaticky ukotven, vzniká NEWSPEAK (Orwell). To je konec svobody myšlení. Konec svobody myšlení, konec filozofie – a začátek totality, víry, dogmatismu.

    2. Lidé, kteří se děsí představou chaosu (že svět vždy přesahuje naše konečné chápání), potřebují NEWSPEAK (dogmaticky ukotvený jazykový systém) jako ujištění, že svět je přece racionálně popsatelný a pojmově jednoznačně vyložitelný. Podobně jako se malé dítě bojí usnout ve tmě a potřebuje jistotu v podobě rozsvícené lampičky.

    3. Tento druh myšlení (objektivismus), je schematickou redukcí osvícenského myšlení 18. století. Osvícenství umožnilo: A) rozvoj vědy, avšak B) podnítilo strach z iracionality (který je sám iracionání), tudíž spolu s babskými pověrami zametla pod koberec i živé duchovní hodnoty křesťanství, což vedlo později k Nietzschovu prohlášení "Bůh je mrtev."

    4. Významní průkopníci vědy (Newton, Einstein), kteří světu svým géneiem přinesli značný pokrok na poli poznání, nepotřebovali popírat iracionální ("zaklínat počítadlem duchy"), aby dospěli ke geniálním vědeckým odhalením. naopak jejich mysl se širokým záběrem jim dovolovala věnovat se naplno vědě a současně otázkám, tzv. iracionálním nebo ezoterickým. Tj. jen velice jednoduchá mysl potřebuje bojovat proti iracionalitě a pojmové nejednoznačnosti. Proč? Protože se jich děsí.
    Je-li naše mysl pohybovat se jako ryba ve vodě ve světě racionality, tak, že ji považujeme za něco samozřejmého, za něco, z čeho vycházíme; nemusíme se strachovat z iracionality, můžeme volně myšlením procházet svět logiky i svět iracionality; zapojujeme levou i pravou mozkovou hemisféru. Nejsme nuceni vidět rozpor mezi světem integrálů a Tibetskou knihou mrtvých.
    Einstein si mohl dovolit hráti na housle, Newton býti svobodným zednářem.

    5. Pojmová jednoznačnost je nutností ve světě vědy, to ví každý, ve světě výkladu světa (filozofie), nutností není; stačí prolistovat dějiny filozofie. Už od antiky probíhají dějinami západního myšlení v podstatě 2 linie : Aristotelská a Platónská. Objektivismus je skromnou reminiscencní skvělého Aristotelova myšlení, jež se vyznačuje logičnosí a jasností. Aristoteles byl Platónovým žákem a jeho dílo je svým způsobem opozicí vůči Platónovi, tj. vymezuje se vůči němu jako syn vůči otci. A každý člověk bude sympatizovat tu s jedním tu s druhým, ale ani jeden z nich nemá patent na jednu "dokonalou" a úplnou pravdu. Filozofie je diskurz různých druhů myšlení a náhledů a v tomto střetu teprv vzniká jakési "odhalování" a odkrývání a v tomto duchu se nese vývoj myšlení už tisíce let.

    6. Objektivismus je poněkud infantilním návratem k Aristotelově tradici. Proč infantilním? Protože se v podstatě o Aristotela opírá, vyjímá z něho určitou část a o tomto pak tvrdí, že je to jediná možná cesta a náhled, čímž velice vyhovuje lidem, jejichž myšlení je jednoduché a nemajíí potuchy o tradici filozofie, která je tu tisíce let. Ayn Randová se má k Aristotelovi jako Vitana z prášku k poctivé bramboračce. Aristoteles byl logik, vědec a velký duch; přesto implicitně reagoval na Platóna a sám byl tisíckrát citován, prověřován; jeho dílo je jakoby vagónem, který už je za něco zapřažen, a něco za ním následuje. Sledovat tento diskurz dál a dál je fascinující – nebo nudné – jak pro koho, avšak "dát se na objektivismus" může jedině dítě (člověk, který zvládl první kapitolu lidského myšlení a prohlásil ji za poslední; člověk, který se naučil malou násobilku a jásá, ale netuší ještě nic o iracionálních číslech nebo integrálu; sedlák, jenž si ustlal ve stodole a myslí si, že usnul na Akropoli). Proto infantilní.

    B) Může za světové problémy "pojmová neurčitost"?
    Začnu otázkou: Přispěla pojmová určitost marxisticko-leninovské ideologie k lepšímu životu jednotlivců v komunistické společnosti? Jsou radikální islámští fundamentalisté pojmově nejednoznační? Naopak: jsou velice jednoznační, protože jednoznačnost je lákavá svou jednoduchostí. Islám, stejně jako bible, jsou naopak plné paradoxů a symbolů. Jejich hloubka je paradoxní. Hluboké pochopení těchto textů (které uvádím jen jako příklad, mohl bych uvést např. Tao-te king, ale to už tolik lidí nezná, vede k míru a toleranci. Jejich povrchní interpretace vyhovuje lidem, kteří nechtějí přemýšlet a spíše vede k fanatismu – boji za tu "jedinou správnou víru. " – Tedy k agresi, násilím a konfliktům. Dalajláma a Papež si podali ruce a objali se, prostí (infantilní) radikálové by si nejradši uřízli hlavy.

    C) Nyní se dostáváme do 2.části tohoto eseje: Vztah náboženství, filozofie a vědy.

    1. Věda se vyznačuje logikou, racionalitou a pojmovou jednoznačností. Přesto čímdál více sama dospívá k paradoxním závěrům (které vyžadují hlubší studium a pochopení, na základních školách se neučí) – např. světlo je sice tokem elektrických částic – ale současně je i vlněním. Nebo: elektron prochází překážkou na několika místech současně. atd.

    2. Náboženství se nesoustředí na pojmy, ale na symboly. (Tak je tomu hlavně v křesťanství.) Pojem je přesně definovatelný význam slova; symbol se naopak definici vymyká, apriori je nedefinovatelný. Přesto mají symboly (jakožto projekce a znázornění archetypů) obrovskou účinnost: V umění, v propagandě i reklamě. Lidé symbolům snadno propadají – a to je zřejmě to, co objektivismu (oprávněně) vadí. Zajímavé je však to, co nám k tomu říká Jung: Lidé symbolům používaných v reklamě a propagandě snadno propadají tehdy, když nemají spojení se svým niterným světem. K němu odedávna člověka přibližovala víra. Člověk, jemuž náboženství poskytuje jakýsi klíč v podoě symbolů, legend, dogmat a vyprávění, je daleko více zakotven (koncentrován v nitru) a je méně náchylný k vnější (kolektivní) manipulaci.
    V dnešní době jsou lidé více náchylní ke kolektivní manipulaci proto, že náboženská tradice se vyprádznila (přestaĺa být živoucí), a nic dosud nenastoupilo na její uvolněné místo. Člověk se uzavřel iracionalitě vnitřní – a tím propadl iracionalitě vnější, kolektivní. Vyhodil kočku dveřmi – a ona přilezla oknem! Proč? Protože racionální a iracionální jsou základní komponenty lidské psýché a není možné vytěsnit jedno na úkor druhého, aniž by hrozilo narušení rovnováhy – a vznik neurózy. V dnešní době jsou údajně 2/3 lidí neurotičtí (samozřejmě ve snesitelné míře, takže nepřestávají jaksi společensky fungovat, takže je považujeme za "normální" – normální je však pojem sociologický nikoli psychologický – co je normální je dáno konvencemi). Tolik k Jungovu přínosu na toto téma.
    Objektivismus je zřejma jakási reakce na tento iracionální pohyb, jenž dříve (za dob osvícenství) člověka napadal "zevnitř" – v podobě pověr, bludů a dnes směšných představ. (Připomeňme, že těmito bludy není možné žádné skutečné náboženství jaksi vysvětlit a "odbýt", jak se o to pokoušeli komunisté). Osvícenství se jaksi snažilo toto tmářství "svítilnou rozumu" zažehnat. Tmářství se však vrátilo jinými cestami: Namísto v Boha, věříme v bohy: celebrity, fotbalové bohy a božské týmy, politiky, super star atd. jež nám nahradili starořecký pantheon. Posvítili jsme lucernou do jiného kouta, ale zapomněli jsme, že my sami vrháme stín. Nemůžeme stín nevrhat! Proto iracionalitu nelze zadupat do země. Vždy je součástí naší psychiky, jen si ji můžeme připustit a tím máme možnost ji vědomě zpracovávat a ovlivňovat, v opačném případě ona ovládá nás!
    Ale zpět o objektivismu: Objektivismus je novodobý pohyb analogický osvícenství, jehož snahou je zaplašit nebezpečí vyplývající z IRACIONÁLNÍHO KOLEKTIVISMU! Tento protipohyb dostal charakter krajního individualismu (egoismu) a racionality.

    3. Zjednodušeně jsme svět vědy označili za logický a pojmově jasný, zatímco svět náboženství za symbolický a paradoxní. Jsou to dva rozdílné přístupy ke skutečnosti, a člověk může preferovat jeden z nich na úkor druhého, nebo oba v určité míře ve svém přístupu zahrnovat, což je obtížnější, protože to vyžaduje jít více do hloubky a do šířky, zkrátka neuváznout v mělkosti: v mělké loužice, jíž dogmaticky označíme za celý vesmír, netušíce nic o prostorách jezera nebo dokonce moře. (Naší snahou je pouze ukázat, že tyto rozdílné přístupy se nemusí vylučovat: zkrátka, že dobrý vědec může být i dejme tomu i dobrý křesťan, muslim, hinduista nebo buddhista. Tím samožřejmě neříkáme nic nového.)

    4. Filozofie je prostorem, na němž se může obojí, víra i věda, setkávat v dialogu. Může využívat jasného pojmového myšlení a logiky, stejně jako je schopna používat obrazů, analogií a metafor. Bez filozofie je dialog náboženství a věda téměř nemožný, neboť prvé i druhé hledí na opačnou stranu. Filozofie je schopná reflektovat onen střet, hru či tanec, kde se víra a náboženství setkávají. Je tomu tak možné proto, že filozofie jako taková je ve své podstě používání myšlení a řeči. Používání myšlení bez jednou pro vždy omezujících pravidel. Můžeme si samozřejmě jakákoli pravidla vytýčit a řídit se jimi, avšak musíme si být vědomi, že to my sami jsme položili limity, které respektujeme jakožto pravidla hry. Ve chvíli, kdy své limity myšlení pokládáme jakožto základní kameny hradeb pro myšlení lidí okolo sebe, ve chvíli, kdy vytyčujeme axiomy a dogmata jakožto pilíře "toho jediného správného způsobu myšlení a reflexe světa", tehdy jsme se sami vyloučili z diskurzu filozofie a začínáme se přibližovat ke světu iracionality; vychýlili jsme se ze svobodného středu filozofické reflexe. Filozofie je jako fotbalové hřiště, kde se může v přátelském utkání setkat tým věřících a vědců, avšak ani věřící, ani vědec nemá právo určovat pravidla fotbalu! Každá hra má svá pravidla a filozofie je v podstatě, jíž můžeme, ale nemusíme brát vážně. Bereme-li ji příliš vážně, jsme v pozici rozhodčího, jenž prohlásil svá pravidla hry za náboženství, a zapomněl, že může hřiště kdykoli opustit, neví, že existuje svět mimo fotbalové hřiště – svět mimo zorné pole jeho myšlení.
    Jednou z her myšlení, jež slove filozofie a jež se pozvolna chýlí ke svému závěru, je tato esej.

    5. Objektivismus je charakterově blízký Aristotelovi a osvícenství; sám se se však považuje za jedinou možnost a všelék. To se jeví jako jeho síla, ale je to jeho slabost. Síla toleruje (respektuje) své nepřátele (spoulhráče) – je schopna s nimi férově hrát hru; slabost je stírá a popírá ("zametá pod koberec", popravuje, osočuje). "Nepřáteli" objektivismu jsou iracionalita, kolektivismus, náboženství a altruismus. Objektivismus opodstatněně usiluje o vymanění se z proudu kolektivismu, protože individulita je vždy eticky a kulturně výš než může být masa. Zdrojem všeho v kultuře cenného je vždy individualita (ať už to byl Einstein, Heidegger, Mozart nebo Buddha!). Vývoj dějin a civilizací nevyplývá z pouhého součtu "vektorů", z nichž se skládá masa, ale naopak je tažen kupředu lidmi, jejich vektor je abnormálně silný, a na jejichž vektor se jako na magnet napojují vektory dalších a dalších (relativně slabších a slabších) lidí strhávajích se opět v masu. Sílu vektoru však neurčuje velikost sobectví, avšak síla vize a myšlenky. Čím větší síla vize a myšlenky, tím dělší působnost v čase. Tak se vůdčími postavami světových dějin, těmi, kdo v naší historické paměti přežívají, stávají lidé sobečtí i altruističtí, podle dosahu své vize, nikoli podle rozsahu svého individualismu: Ježíš Kristus, Sokratés, Aristoteles, Buddha, Mahátma Gándhí, Matka Tereza… Ano, i Adolf Hitler ovlivnil dějiny: a jsou lidé, kteří v něho snad i věří a kteří snad i věří jeho slovům v Main Kampf. Ale kolik jich bude na zemi za 2500 let, která uplynula od Buddhova působení?
    Objektivismus odsuzuje altruismus, jakožto překážku na cestě k seberealizaci, jíž jsme si nechali vnutit tradicí. Ano, pak jsme totiž jako ovce. Na vinně ovšem vůbec není altruismus jako takový, ale stádnost, naše zmanipulovatelnost, jejíž psychologické kořeny jsme nastínili výše. Na stejné rovině je naše ochota zmanipulovat se ve prospěch egoismu povýšeného na víru! A tato ochota může být o to větší, že odpovídá našemu přirozenému instinktu.

    6. Osvícenství vykořenilo člověka z jeho napojení na spirituální dimenzi života. Důsledkem je dnešní náchylnost ke kolektivním svodům, povrchnosti, rozptýlenosti v honbě za stimulanty slasti a také rubu této mince – nudě. A nyní nám Objektivismus nabízí recept na nešvary dnešní krize duševního života: Racionalitu a silné Ego, které nás má uchránit před iracionálním a kolektivním, před pokryteckou altruistickou morálkou; jinými slovy – přitakává našemu smyslu pro indivIdualismus. Ale miliony lidí na západě se stává individualisty, je to prostě trend dnešní doby. Důsledky: Partneří spíše žijí odděleně, čímdál později se žení, děti a rodina se odkládají na později, menší počet dětí, pokles populace…; ženy preferují kariéru nad rodinou atd. Miliony lidí se stávají individualisty, a nepotřebují k tomu filozofii objektivismu, nepotřebují k tomu vlastně žádnou filozofii, prostě se to tak děje, a to v masovém měřítku. V tomto klimatu se jeví filozofie Ayn Randové jako konstatování, "nechť stěrače stírají, máme pro to racionální důvody" a "blinkry blikají, máme pro to ty a ty filozofické argumenty". Ale blinkry blikají a stěrače stírají, a většina lidí k tomu nepotřebuje žádné ospravedlnění – jsou sobci od přírody.

    D. Závěr
    Objektivismus je sice filozofický směr, ale ve svém přístupu dosti zjednodušující. Je to diktatura selského rozumu. Cokoli jiného je označováno na jedné straně jako primitivní, náboženské a iracionální (zkrátka subjektivní) a na straně druhé jako intelektuální (přesahující selský rozum). Nepřiznaně slouží jako vodítko pro orientaci ve světě některým lidem: myslí si, že je to recept na život. Pak se ale už nejedná o filozofii, ale víru. Byť je to víra v rozum! Základní axiomy objektivismu jsou iracionální (apriorní, nevědecky předopkádané jakožto konstanty). Je to víra v realitu empirického světa spojená s vírou ve fixní pojmy. Tím se zdánlivě objektivismus jeví jažto vědecký (ono neurotické podtrhávání racionality, ke kterému racionálná člověk nemá žádné nutkání, protože je mu přirozené; iracionálno nenarušuje jeho ontologickou jistotu), avšak samotná jeho báze je nevědecká; ačkoli v dalším rozvoji své struktury se už chová vědecky.
    Na druhou stranu lidem (svým "filozofickým stoupencům") neslouží jako zdroj poznání a objevování skutečnosti, nýbrž jako metoda a cesta, jak přemýšlet a žít, čímž se objektivismus podobá náboženství, a to dokonce takřka ortodoxnímu, když trvá na tom, že je cestou jedinou správnou – což vyžaduje značnou dávku zapáleného iracionalismu.
    Proto tvrdím, že objektivismus je hybrid vědeckosti a víry spíše něžli filozofií. (Lidé, kteří se více zabývali filozofií, neuvidí v objektivismu nic, co už tu vlastně dříve nebylo, ale jaksi v přežvýkané, stravitelné verzi pro sedláky, kterým se jinak při slově filozofie orosí čelo. Jestli je tu milovník objektivismu, který vystudoval filozofii, bude to pro mne osvěžujícím překvapením.)

    Můj závěr zní: Objektivismus je Víra v selský rozum, ale pořád je to víra. Víra důsledně maskovaná pod záštitou vědeckosti. Kdo rozum používá, stejně přirozeně jako dýchá, nepotřebuje v rozum věřit, ani šířit evangelium rozumu. Prostě myslí. Myslí sám za sebe, nikoli podle kolektivu nebo nějakého -ismu nebo filozofie někoho jiného. Myslí racionálně, když chce myslet racionálně, myslí symbolicky, chce-li myslet symbolicky. Když nechce myslet, nemyslí – když nechce být na fotbalovém hřišti, jde prostě jinam. Ví, že neexistuje jednotný recept na život pro všechny lidi, kteří jsou tak rozdílní a přitom stejní, a krásní ve své jedinečnosti. Každý si na svůj recept totiž musí přijít sám; co člověk, to cesta.

    • Stalin, Hitler, Husajn… ti vsichni hlasili blaho. Pojem blaho je tedy evidentne nejasny a nejednoznacny. Libi se vam to? Vysledkem jejich usili byl evidentne opak blaha, cili paradoxni vysledek. Libi se vam to? A v zadnem pripade nesetrili symbolikou, ta jim naopak pomohla jeste vice rozostrit vyznam toho, co hlasali. Je to cool?

      Druha skupina vasich pratel ma tyto rysy – prosty zivot v chudobe, nejlepe v horach ve slamenych chysich. Zivot straveny v meditacich nebo motlitbach.

      Pak tu mame Aristotela, sira Newtona, Haydna, Gausse, Hughse, i pana Kinkora…

      Zavery si kazdy muze vyvodit sam..

      A s tou chvalou islamu jste uplne mimo. Vcera bylo 11. zari. Muslimove slavi.

      Vse ostatni je vlastne take pekne mimo!!!!! Plne souhlasim s panem Inquisitorem. I pres jeho neomalenost 🙂

      • jen k prvnímu odstavci: nevím, ale přirovnání k newspeaku mi připadá tak trochu mimo mísu. vždyť právě newspeak je používání slov tak, aby nemusela nutně odpovídat realitě. v newspeaku může válka znamenat mír a naopak. pravda může být lež a naopak. newspeak vytváří nesmyslná spojení slov, která jsou v naprostém protikladu… teď si nevzpomínám na konkrétní příklad z Orwella, ale zato v reálném životě jich máme spousty: například veřejné blaho.
        Nevím, co je infantilního na tom, vyjadřovat slovy to, co skutečně znamenají. Pokud třeba budu používat slovo solidarita jen jako pojem označující dobrovolnou pomoc někomu v nouzi, pak jsem dogmatický? Pokud začnu pod tenhle pojem zahrnovat i situaci, kdy stát krade peníze lidem a jako Jánošík je rozdává "potřebným", pak používám jazyk flexibilně?
        (je pravda, že takových flexibilních lidí je dneska většina, takže pokud bych se bavil s kolektivistou, a řekl mu, že nemám nic proti solidaritě, pak, abychom si rozuměli, mu musím vysvělit, co to vlastně solidarita je… ale to jen na okraj)

      • ad newspeak
        Možná jste se nazamyslel tak, tak by bylo potřeba. Newspead je především rigidní. To, že používá opačné pojmy je nedomyšlené, protože nejpozději po jedné generaci se veškerý emotivní náboj vytratí a zůstane jen pevná definice. (a nemýlím-li se, newspeak měl být i velmi chudý jazyk)

        ad protiklad
        Co je protikladného v pojmu "veřejné blaho"? Jsou-li pojmy "veřejný" a blaho neslučitelné, pak to znamená boď neexistenci jednoho z nich (nic nemůže být veřejné, neexistuje blaho), nebo vnitřní (obsahový) rozpor. Pokud uznám, že jde o obsahový rozpor, budu muset ukázat, že doopravdy neexistuje nic, co by se dalo nazvat "veřejným blahem". Zde je důkaz jednoduchý, stačí najít jeden objekt, jehož vlastností by bylo "veřejné blaho" a vaše námitka bude vyvrácena. Zde se ovšem neobejdu bez trochy subjektivního hodnocení pojmu blaho, protože jde o více či méně pojem subjektivní. Třeba mír (alespoň někdy) by mohl být veřejným blahem. Q.E.D.

      • Vysvětlit mu můžete jen to, co solidaritou myslíte vy. Flexibilní je chápat, že lidé nemusí myslet stejnými slovy totéž.

      • martink | 12. 9. 2006 z 13:43 |

        Skvělý komentář. Nejspíš se tady na něj objeví pár rozhořčených komentářů plných efektních přídavných jmen. Bez věcných argumentů, samozřejmě. A za nedlouho bude smazán, stejně jako jakákoli jiná nesouhlasná reakce. Škoda…

      • Inquisitor | 11. 9. 2006 z 22:16 |

        Mily Vojto. Nebudte na sebe ani trochu hrdy. Tohle vsechno jsem uz slysel stokrat, vy jste to jen trochu premichal a dal tomu nadech poezie. Pri tom vasem nadychanem eterickem rozletu do transcendentalna vam vsak uletl i posledni zbytek nejake konzistentni myslenky. Vam jsou pravda a rozum na hony vzdaleny. Mate pocit, ze jste napsal brilantni komentar s velkoduchym nadhledem. Ve skutecnosti nevite vubec nic. Jak o myslenkach Ayn Rand, tak o pojmech, vire, rozumu, nabozenstvi, filozofii, proste nic. Predpokladam, ze se pan Kinkor pokusi kratce "vase" omyly vysvetlit, ale na jeho miste bych to nedelal, jelikoz vysledkem bude jen dalsi vas komentar, ktery bude jeste tristnejsi a zavrzenihodnejsi. Je mi vas lito, tento zivotni postoj jsem zastaval v pozdni puberte a nebylo to prilis stastne obdobi. Proberte se! Proverte premisy, ze kterych vychazite, a zacnete skutecne myslet a žít. Nikdy neni pozde na to stat se clovekem.

  3. Jak je to ale tedy objektivistickou teorií pojmu?
    V Peikoffovi jsem četl o vytváření pojmu stůl a mám pocit, že popsaný postup by k správnému výsledku nevedl. Pojmy sobec a altruista tu byly popisovány pomocí stejně abstraktních pojmů, což asi nikam nevede.
    Takže bych chtěl vědět, jak je v ostatních případech.
    Co třeba pojem "člověk"?
    Nebo slavný Wittgensteinův příklad "hra"?

    • Pojmy egoista a altruista pomoci abstraktnich pojmu popisovany samozrejme jsou, ale jde o pojmy o nizsim radu abstrakce. Ty jsou opet vytvoreny z pojmu jeste nizsi abstrakce atd. Nebyt abstrakci, tak bychom misto slova "egoista" museli psat nekolikastrankove souveti. A tak dale a tak dale. Proc se ptate, kdyz jste si to sam v Peikoffovi precetl. Nehlede na to, ze se to probira i na stredni skole.

      Clovek je organismus se schopnosti rozumu.

      Hra je cinnost, jejimz jedinym ucelem je ona cinnost sama. Co je na tom tak slavneho?

      • "Hra je cinnost, jejimz jedinym ucelem je ona cinnost sama".
        Já myslím, že sex taky. Na druhou stranu, hazardní hra může mít za cíl i vydělávání peněz. Navíc podle objektivismu je jediný účel sám o sobě život, ne?
        U rozumu objektivismus uvádí, že rozum "integruje smyslově vnímaná data do pojmů". Podle všeho to zvířata dokáží taky.

        Nic z toho, co jste uvedl nedokazuje, že existuje třeba i jen jeden jediný pojem vytvořený od začátku do konce podle metody popsané Peikoffem a Randovou. Vy jste se o to ani nepokusil.
        Můžete si klidně vybrat i nějaký víc konkrétní pojem, třeba stůl, jako Peikoff. Jestliže tvrdí, že pojem stůl získáme tak, že vezmeme míry stolu a odmyslíme si jejich konkrétní velikosti, myslím, že se plete, protože lavice nebo postel by patřili do stejné kategorie.

      • kinkor | 15. 9. 2006 z 20:05 |

        1) Z ceho odvozujete, ze zvirata take integruji smyslove vnimani do pojmu? Predpokladam ze nemate na mysli schopnost ruznych zvirat naucit se papouskovat zvuky, ktere jim nekdo opakuje. To samozrejme nema s pojmy nic spolecneho. Mate-li na mysli nejake formy dorozumivani mezi zviraty, take to nema s pojmy, s integraci a abstrakci ze smysloveho vnimani nic spolecneho. V cem spatrujete podobnost?

        2) Lavice a postel nemohou patrit do stejne kategorie. Lisi se v podstatnych znacich. Postel, narozdil od lavice, je sirsi a obsahuje nejaky typ mekke podlozky, matrace nebo nejake calouneni, ktere ji uzpusobuje k normalnimu lezeni a spani. Lavice tyto znaky nema a neni urcena k lezeni. Takze zde ani neprichazi v uvahu ponechani konkretnich mer podstatnych znaku stranou, protoze v podstanych znacich se lavice as postel lisi.

      • 1) Zvířata od sebe dokáží rozeznat např. kočku a psa, takže nějakým způsobem integrovat smyslové vnímání musí.

        2) Podstatné znaky, pokud si to dobře pamatuji, jsou podle Peikoffa až sekundární.

        (Ostatně matrace součástí postele být nemusí a účel není fyzická vlastnost, takže téhle úrovni abstrakce podle Randové neodpovídá)

      • kinkor | 18. 9. 2006 z 21:26 |

        1) rozeznavani odlisnosti neni integrace, integraci musi predchazet abstrakce, vytvoreni mentalni jednotky na zaklade podstatneho znaku, atd ….

        2) ukazte mi, kde presne Peikoff rika, ze podstatne znaky jsou sekundarni

        Ucel neni fyzicka vlastnost, ale je dusledkem fyzicke vlastnosti. Prave proto, ze postel ma jiste vlastnosti, ktere jsem uvedl (samozrejme ze mekka podlozka napr. typu matrace mezi ne PATRI a muzete stokrat tvrdit ze ne), muze slouzit jistemu ucelu, kteremu lavice neslouzi, protoze tyto vlastnosti nema.

        Zkuste vice premyslet a cist, a ne vsechno odmitat, jakmile tomu neporozumite.

      • OPAR
        "Primárním měřítkem je v každém případě nějaký snadno vnímatelný objekt, fungující jako jednotka.
        Když tedy vytváříme pojem spočívá náš mentální proces v uchování charakteristik, jejichž rozměry však ponecháváme stranou". str. 92-93
        Všechny stoly mají plochou desku a nohy a vypadají – schematicky znázorněno – jako… (písmeno pí). str. 95
        "Pojmový společný jmenovatel je charakteristika redukovatelná na měrnou jednotku, jejímž prostřednictvím odlišujeme dva nebo více existentů od jiných existentů, které mají tutéž charakteristiku". (tohle tedy logicky moc nesedí)
        "stoly se odlišují specifickým typem tvaru, který představuje zvláštní kategorii nebo sadu geometrických rozměrů v rámci charakteristiky tvaru – na rozdíl například od postelí, jejichž tvary jsou vyjádřeny jinou sadou rozměrů". (Jakmile se specifikuje vhodná kategorie dokončí se proces tvorby pojmu "stůl" ponecháním rozměrů jednotlivých tvarů stolu stranou.)" str.98
        Pojem první úrovně jako například stůl nebo člověk se tvoří přímo ze smyslově vnímaných dat".str.102
        "Pojem není zaměnitelný se svou definicí." str 108

        Ty pojmy první úrovně se dělí na existenciální a vztahující se k vědomí.Ostatní se tvoří z nich, pokud dobře chápu.

        Na zbytek se podívám příští týden

        Mimochodem, nedávno jsem postel stěhoval a matrace její součástí nebyla. Měla desku, nohy a vypadala – schematicky řečeno – jako písmeno pí.

      • kinkor | 20. 9. 2006 z 21:24 |

        1) z niceho z toho, co citujete z OPAR, nevyplyva, ze "podstatné znaky, jsou podle Peikoffa až sekundární", jak jste v prechozim komentari napsal

        2) Pojmový společný jmenovatel pro postel a stul je ta charakteristika, ktera je spolecna pro celou skupinu veci, v ramci niz postel ci stul odlisujeme od ostatnich typu nabytku. Touto vyssi abstraktni skupinou je (pokojovy) nabytek, a v jeho ramci se jednotlive typy nabytku od sebe lisi ruznymi sadami rozmeru, napr. vazy, postele, komody, kresla, skrine, stoly maji ruzne sady rozmeru. Takze sada rozmeru (tj. jisty geometricky tvar v ramci urciteho omezeneho rozsahu) je pojmovym spolecnym jmenovatelem. Postel ma tedy jiny typ geometrickeho tvaru nez stul. Stejne tak lavice ma jiny typ geometrickeho tvaru nez postel. Lavice je uzsi, nekdy miva i operadlo. Potud tedy hovorime o geometrickem tvaru jako spolecne jednotce, spolecnem jmenovateli, v ramci nehoz se tyto veci shlukuji do pojmove skupiny vyssi abstrakce, tj. do nabytku.

        Pokud ale chceme odlisit napr. postel od lavice, nepoukazujeme jen na jiny typ geometrickeho tvaru, ale i na jine podstatne charakteristiky, v nichz ruzne typy nabytku nemaji zadneho spolecneho jmenovatele, a v nichz se tyto typy nabytku zasadne lisi. Postel se zasadne od lavice lisi nejen svym tvarem, ale take mekkou podlozkou/matraci.

      • japok | 25. 9. 2006 z 9:38 |

        V Peikoffovi jsem myslím o žádné podstatné charakteristice ani nečetl. Četl jsem o podstatném znaku, který používáme v definici, která ovšem přichází až po vytvoření pojmu. Problém je v tom, že Peikoff na jednom místě tvrdí, že pojem je vytvořen ještě před definicí a na druhém, že definice je finální fází tvorby pojmu.

        Nevím, co je podle vás postel, když se z ní matrace sundá. Možná že by se dalo uvažovat o posteli jako o stole s matrací, ale přeci jenom…

      • to je spíš instinktivní jednání, neříkal bych tomu integrace do pojmů.. zvíře je prostě tak "naprogramované", ale nepřemýšlí o tom. Pes například reaguje na kočku, která jde kolem, ale není schopný stejně reagovat, když by viděl stejnou kočku třeab nakreslenou nebo na fotografii…

      • 12345 | 8. 1. 2008 z 0:47 |

        v prípade ľudoopov, ako napr. šimpanzy, sú tieto v laboratórnych podmienkach schopné naučiť sa reč (vyjadrenú posunkami, alebo ukazovaním znakov), v ktorých sú dokonca schopní vyjadriť aj abstraktné pojmy, dokonca svoje pocity a nálady…tu nejde o jednoduché inštinkty a nejaké pavlovské reflexy..je to však nepodstatné – to len na doplnenie Vašej medzery

      • Já zas nepoznám kočku po čuchu. Ale když řeknu "kočka!", pes na to reaguje.

      • Anonym | 19. 9. 2006 z 9:36 |

        Jste skutecne natvrdly. Ptejte se nejdrive sam sebe, nejde o nic sloziteho.

      • Anonym | 18. 9. 2006 z 21:15 |

        reaguje – na zaklade vypestovaneho reflexu – jen na zvuk "kocka", stejne tak jako reaguje na zavolani sveho jmena, to nema s pojmy nic spolecneho

      • Má to s pojmy společného hodně, pokud dokáže poznat, že různé kočky patří do stejné kategorie. Něco takového by nemohla udělat, pokud by nedokázal "integrovat smyslové vjemy". Ono to zas tak složité není, složitější je systematicky si spojovat tyto kategorie s určitými signály, ale i to zvířata dokáží. Že v namalovaném obrázku nepozná kočku nemusí nic znamenat, zrak pro není tak důležitý, to je jako bychom zjišťovali, jestli mají číňané koncept kočka tím, že bychom jim to česky napsali.

        Víc o zvířecím myšlení je myslím tady:
        http://www.hedweb.com/bgcharlton/awconlang.html

      • hra je činnost, jejímž účelem je ona činnost sama, a zároveň potěšení z ní. to je přesnější – jinak by hrou bylo, když bych dejme tomu jako vězeň musel vykopávat jámu a zase ji donekonečna zahrabávat – což zrovna hra není 😉

      • 12345 | 8. 1. 2008 z 0:42 |

        naozaj? viete vôbec načo reagujete? Pokiaľ ide o Wittgensteina (v Traktátovom období sa dá chápať ako veľký zástanca reality ako "súhrnu faktov" a obrazu jazyka, nálepkujúceho pojmy), ide o "logiku" používania jazyka – čo súvisí s problémom "pojmov"…Vzhľadom na vágnosť pojmov zastáva názor, ktorý sa dá v skratke zhrnúť asi tak, že jazyk možno chápať ako systém pravidiel hry. Čo je samozrejme v rozpore s primitívnym objektivizmom A.Randovej.. odpoveď "odborníka" Kinkora tu však nevidím

      • Inquisitor | 9. 9. 2006 z 9:07 |

        Ale vezen to urcite nedela dobrovolne, z jeho pohledu ta cinnost nema jediny ucel. Pro nej to tedy opravdu hra neni, ale pro jeho dozorce muze byt – jen tak ho nechat kopat diru. K hram poteseni vzdy patri. Charakteristickym znakem her je take touha po vitezstvi. Nemuzu si vybavit jedinou hru, ve ktere by nebylo cilem dosahnout uspesneho konce. I kdyby jim mel byt jen jediny vyhrany mic v tenise nebo dokonceny level v akcni strilecce. Pokud ma byt podle objektivistu sex "potvrzenim vlastni hodnoty a zivota" nebo jak oni to rikaji, tak by hra mohla byt takova cinnost, jejimz jedinym ucelem je "potvrzeni vlastni schopnosti dosahovat cilu" 😉

      • V praxi může mít hra spoustu účelů.
        U Roarka bylo "potvrzení vlastní schopnosti dosahovat cílů" účelem skoro všeho.

      • Inquisitor | 14. 9. 2006 z 20:25 |

        To je pravda. Dneska jsem koukal na A Sense of Life (film o Ayn Rand) a prekvapillo me, ze Ayn s Frankem pestovali zeleninu, chovali pavy a byla tam taky fotka, kde sedi u stolu spolecne s kocickou. Proc si clovek hraje s kockama? Ja to taky delam, taky z toho mam poteseni, ale nevim proc. Nekomu staci i plysak. Nema tu nekdo lepsi definici hry?

      • kinkor | 15. 9. 2006 z 12:14 |

        definici jeste nemam, zamyslim se nad tim, ale v kazdem pripade je treba pojmove odlisit

        1) cinnost, kdy si clovek hraje se zviretem (nebo treba i dospely s ditetem)

        vs.

        2) cinnost, kdy hrajeme treba spolecenske ci sportovni hry ve smyslu soutezeni, pri kterych si cvicime/potvrzujeme sve schopnosti a mame radost z uspechu. To jsou jine jevy a i kdyz pro oba pouzivame stejne slovo, jde o jine pojmy.

  4. Objektivismus ma skutecne blahodarne ucinky na lidskou mysl. Staci si precist knizku a budes happy! Je to skoro jako budhismus. Personal experience.

  5. Par poznamok na okraj >

    Co je objektivizmus ?
    – Zlozita filozofia, ktora sa snazi vysvetlit poberatelom socialnych davok, ze je to pre nich nevyhodne,
    ktora sa snazi vysvetlit statnym uradnikom, ze je pre nich nevyhodne ovladanie obcanov ,
    ktora sa snazi vysvetlit liskam, ze je pre ne nevyhodne jest zajace.

    NEVERIM , ze obcan, ktoremu stat odoberie v daniach 65 % ceny prace, odovzdava tieto hodnoty vedome, dobrovolne, z pocitu svojho sucitu ku chudobnejsim. Tento obcan je proste hlupak, ktory nevidi do veci.

    Obcan, ktory nie je schopny si spocitat, kolko ho statni uradnici okradnu na daniach – ten urcite nepochopi filozofiu objektivizmu. Obcan, ktory si vie spocitat, kolko ho statni uradnici okradnu na daniach , ten uz objektivimus ani prilis nepotrebuje.

    Pan Kinkor robi zasluznu pracu, ale zostane este strasne dlho nepochopeny.

    • já myslím, že síla objektivismu není jen v tom, že by šlo o vyjádření, že pobírání sociáních dávek je parazitismus, a že lidé jsou prostřednictvím daní okrádáni.. Pokud středobodem objektivismu je důraz na rozum jako jediné vodítko chování a na individualismus, pak má tato filozofie přece dopad na život jednotlivce jako takový, ne jen na jeho vztah ke státu. Ale i na jeho vlastní chování, na jeho cíle, na prostředky k jejich dosažení, na vztahy se svými blízkými, atd…. Říká člověku, že žije pro sebe, a ne proto, aby naplňoval očekávání okolí, upřednostňuje sebevědomí a sebeúctu.. V tomhle je podle mě hlavní potenciál filozofie objektivismu – v tom, že je to filozofie pro lidský život, a politika je jen jednou z jejích součástí….
      Mluvím z vlastní zkušenosti. Co se týče znalosti,že jediný smysluplný společenský systém je laissez faire kapitalismus, nepřinesl mi objektivismus nic nového – tento názor jsem měl dlouho předtím, když jsem si utvářel názory z četby knih L.von Misese, a jiných… Hlavní obohacení pro sebe ale vidím v rozšíření obzorů o objektivistickou etiku, pohled na člověka, atd.

      • kinkor | 7. 9. 2006 z 9:57 |

        Ja bych k tomu jen doplnil, ze lidi, kteri se snazi individualismus a kapitalismus hajit, je mnoho, ale delaji to nekonzistentne a vetsinou beznadejne. Objektivismus – na rozdil od povrchnich ideologii – je integrovanym systemem a odvozuje vse od pocatku. Z obhajoby individualismu a kapitalismu nelze vynechat ani pojeti existence, ani teorii poznani, ani obhajobu smysloveho vnimani, ani moralku egoismu, ani pojeti objektivity, rozumu, ani pojeti cloveka, atd. atd – nelze vynechat proste nic. To vse objektivismus prinasi a nabizi ucelene fundamentalni filozoficke voditko pro lidsky život.

        Videt neustale jen hloupeho obcana, ktery si neuvedomuje jak ho stat danemi okrada, a hledat reseni zla tohoto sveta v teto otazce je presne onim povrchnim, zaslepenym a beznadejnym reptanim, ktere nikam nevede a vest nemuze. Problemy jsou mnohem hlubsi ale libertariani se jim snazi unikat a ignorovat je, protoze jsou prilis „abstraktni“. Tim je vsak nevyresi. Obhajoba rozumu, jistoty v poznani a sobecke moralky je nekonecne dulezitejsi nez tisickrat papouskovana zadost „my chceme svobodu“.

      • Inquisitor | 5. 9. 2006 z 19:10 |

        Nesmysl, je to ve skutecnosti velmi jednoduche. Jak forma, tak filozofie. Minimalne jeji hrube rysy. Kazdy si muze precist ROMANY Ayn Rand, coz je stravitelnejsi (a napinavejsi) nez louskani Rothbardovych Zasad ekonomie, pane Libertariane. Objektivismus take nerika co je vyhodne a nevyhodne, ale co je spravne a co spatne a proc.

        "Obcan, ktory si vie spocitat, kolko ho statni uradnici okradnu na daniach , ten uz objektivimus ani prilis nepotrebuje." – pokud si to vy spocitat umite, tak se ridte sve rady, o filozofii se nestarejte a nepiste sem hlouposti.

        Pan Kinkor opravdu robi zasluznu praci, ale kdo je nepochopeny je Ayn Rand. Ale je treba rict, ze jde hlavne o neznalost nez o pochopeni, jak svym prispevkem dokazujete. V CR neni znama, mne o ni rekla jedna Americanka, jinak bych nejspis ani o Zdroji nikdy nic neslysel. V USA jsou jeji knihy ve velke oblibe a prodavaji se i ve vesnicich mezi nejvetsimi klasikami! Vlastni zkusenost. A je to znat, lidi se zdravym rozumem jsem tam potkal mnohonasobne vic.

  6. A Goethe nenapsal ani jeden roman, alespon jsem teda nikdy ani jeden necetl.

  7. Jenomže objektivistickou teorii pojmů nepoužívají ani objektivisté, alespoň jsem nikdy neviděl jediný takto odvozený pojem.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*