Úryvek z knihy Petera Schwartze „In Defense of Selfishness: Why the Code of Self-Sacrifice Is Unjust and Destructive“ vydané letos na jaře.

Pro názornou ilustraci skutečné povahy imperativu altruistické etiky se podívejme na případ Zella Kravinskyho, někdejšího multimilionáře, který vzal altruistická přikázání skutečně vážně.

Poté, co obchodováním s nemovitostmi získal bohatství ve výši 45 milionů dolarů, jej Kravinsky téměř celé odevzdal charitě. Jeho přítel to vysvětlil slovy: „Rozhodl se sledovat v životě jediný cíl – všeho se vzdát.“ Kravinsky však stále nebyl spokojený a hledal další příležitosti k sebeobětování. Brzy jednu nalezl – rozhodl se věnovat svoji ledvinu úplně cizímu člověku. Na vysvětlení svého úmyslu uvedl: „Jestliže máte důvod dát málo, je to stejný důvod dát hodně. A důvod dát hodně je zároveň důvod dát ještě víc.“

Jeho žena s úmyslem ostře nesouhlasila a argumentovala nejenom chabým zdravím svého manžela, ale i tím, že by jeho vlastní děti někdy v budoucnu mohly jeho ledvinu potřebovat. Stejně jako biblický Abrahám se však ani Kravinsky nezdráhal obětovat své vlastní děti. „Miluji své děti,“ řekl. „Skutečně je miluji. Ale nemohu prostě říci, že jejich životy jsou cennější než životy kohokoliv jiného.“

Zde vidíme v praxi naprosto zvrhlý koncept lásky. Kravinsky mluví o svých dětech, ale protože by pro něj bylo sobecké cenit si jich více než cizích lidí, bude raději nahlížet na všechny úplně stejně. Protože každá skutečná láska, jako jakýkoliv jiný druh ohodnocení, jsou ve své podstatě věcí výlučného výběru, altruismus ji zakazuje. Stejně jako altruismus zakazuje volit v roli zaměstnavatele při výběru zaměstnance mezi zločincem a bezúhonným člověkem, zakazuje otci rozlišovat mezi vlastním dítětem a kýmkoliv jiným. Jestliže si otec necení svého dítěte mnohem více než jiných lidí, pak jej samozřejmě ve skutečnosti nemiluje. „Milovat“ každého stejně znamená  ve skutečností být ke všem stejně lhostený. Právě takovou lhostejnost si Kravinsky vybral za své krédo.

Kravinsky podstoupil náročnou operaci a jako akt sebeobětování se vzdal jedné své ledviny. Poslušně si nechal vzít kus svého vlastního těla, protože se domníval, že někdo jiný na něj má větší právo, než on sám.

Nezáleží na tom, zda byl Kravinsky motivován nějakým druhem neurotického nutkání nebo zda jednal za zdravého uvažování. (V den své operace vydal prohlášení médiím: „Nečekal jsem takovou publicitu, ale nemohu popřít, že takový zájem konejší mou ješitnost.“) Klíčové je, že ať už jeho okamžité pohnutky byly jakékoliv, jednal přesně tak, jak by měl jednat vzor vší altruistické ctnosti. Jeho jednání bylo naprosto v souladu s tím, co nás naše kultura učí o sebeobětování.

Tedy, vlastně ještě ne zcela…

Po operaci Kravinsky vyjádřil touhu obětovat se ještě víc: vzdát se i druhé své ledviny a nejenom jí. „Moje tělesné orgány by mohly posloužit několika lidem, kdybych mohl rozdat celé své tělo,“ prohlásil Kravinsky. „Vím, že je to něco, co bych měl udělat; životy ostatních lidí jsou stejně hodnotné jako můj, a já bych tak mohl zachránit tři nebo čtyři.“

Chtěl se stát potravou pro humanitu. Kdyby někdo potřeboval ledvinu, plíce, oční rohovku, srce, Kravinsky by mu nabídl svoji, protože věřil, že morální povinnost lidské bytosti je sloužit druhým. „Měl bych rozdat vše, co mám, ve prospěch těch, kteří mě potřebují, bez ohledu na to, zda by to měly být moje peníze nebo moje tělo,“ prohlásil Kravinsky.

Zatímco civilizovaná společnost se otřese hrůzou při pomyšlení na příběhy o kmenech lidojedů, kteří zabijí svou oběť, aby ji mohli sníst, na podobnou, moderní verzi stejné hrůzy se díváme naprosto odlišně. Je tady někdo, kdo nám připomíná, že je správné vzdát se částí svého těla ve prospěch druhých lidí – a nikdo nevyjádří veřejně ani známku morálního odporu. Naopak, Kravinsky získal ocenění Pennsylvania General Assembly jako „zářný příklad humanity.“*

Ano, Kravinsky nabídl své orgány dobrovolně – ale jaký je v tom rozdíl? Ať už je akt kanibalismu iniciován tím, kdo je kanibal, nebo tím, kdo má být sněden, není to stále nic jiného než kanibalismus. A právě to je podstatou altruismu. Mají ostatní chuť vás sníst? A nebo si žádají jen vaši ledvinu nebo zaplacení potravinových poukázek? Vaše morální povinnost je jasná: jestliže máte něco, co ostatní postrádají, musíte být ochotni se toho vzdát v aktu sebeobětování.

V altruistickém světě, kde se lidé navzájem pojídají, mají hladoví, chudí, nespokojení, strádající a nešťastní nárok na všechno, co vám patří. Jak to výstižně shrnul Kravinsky: „Nikdo by neměl jen tak doma sedět a odpočívat, dokud každý nemá vlastní domov. Nikdo by neměl mít druhý automobil, dokud každý nemá alespoň jeden. A nikdo by neměl mít dvě ledviny, pokud ostatní mají jen jednu.“

Potřeba, altruistický bianko šek na váš život, má přednost před vším.

 

Peter Schwartz je spisovatel a významný člen Ayn Rand Institute. Jeho aktuální texty lze sledovat na webu http://peterschwartz.com/.
* Jako projev uznání Zellu Kravinskemu bylo dokonce zamýšleno natočit celovečerní film o jeho životě, s Ralphem Fiennesem v hlavní roli.

Z anglického originálu přeložil Luboš Zálom