Imigrace jako zbraň proti západní kultuře

Od doby krátkého rozkvětu západní kultury během kapitalismu 19. století, jenž znamenal jakési vyvrcholení vlivu humanistického sekularismu, se odpůrci svobody, poté co zkonsolidovali svoje síly, pokoušeli postupně získávat své ztracené pozice a nahlodávat vše, z čeho úspěch Západu vyrostl. Protože hodnoty jako svoboda, trh a kapitalismus nikdy neměly konzistentní morální obhajobu, byla to právě morálka, kterou odpůrci svobody použili jako zbraň. Všeobecně se sice uznává, že hodnoty, na nichž západní civilizace stojí, přinášejí blahobyt, technologický rozkvět a pokrok, ale je to vše vůbec morální? Nestali jsme se příliš sebestřednými? Nedosahujeme úspěchů na úkor někoho druhého? A má kultura, jež sobecky lpí na svém úspěchu, vůbec právo na existenci?


Neoddiskutovatelné materiální úspěchy západní kultury používají intelektuálně obratní odpůrci svobody jako jakýsi automatický dědičný hřích, jako něco, co již nejde vrátit zpět, ale měli bychom se za to stydět. Všechno, co Západ vybudoval, říkají, získal na úkor přírody nebo na úkor chudých a zaostalejších kultur třetího světa. Nejsou vlastně kultury, které se chovají vůči svému okolí šetrněji, nevyužívají přírodního bohatství a stojí na jiných hodnotách, než je prosperita a výkon, z určitého pohledu lepší a morálnější, než my, pro které je alfou a omegou šťastného života nové auto v garáži a pěkný dům? Vždyť, koneckonců, jaký pohled je tím skutečně správným. Nebuďme zahledění do sebe a pokládejme každou kulturu v podstatě za hodnotnou!


Jste-li nepřítelem svobody, jen velice těžko se můžete postavit před lidi a do očí jim povědět, že byste je rádi připravili o jejich pohodlí a blahobyt. Něco takového zafunguje jen v těch skutečně nejprimitivnějších kulturách – proto vlastně komunismus uspěl nikoliv v bohatých, průmyslových zemích, jak o tom snili jeho teoretici, ale naopak v těch chudých a zaostalých. Chcete-li skutečně zničit svobodu, musíte zaútočit na morálku: vzbuďte v lidech pochybnost a pocit viny za to, co je nevyhnutelným produktem svobody. Donuťte je stydět se za všechny vymoženosti, které dnes pokládáme za samozřejmost a nedokázali bychom si bez nich představit život. A jakmile pocit viny skutečně přijmou, nabídněte jim odpustky.


Těžkým kalibrem v rukou odpůrců svobody se stala ideologie multikulturalismu, podle níž naše západní kultura není tou nejvyspělejší, nadřazenou všem ostatním, objektivně nejhodnotnější a zatím jedinou skutečně funkční. Multikulturalisté tvrdí, že kritéria, kterými kvalitu kultury hodnotíme, jsou možná dobrá pro nás, ale nemusejí vyhovovat každé kultuře. Můžeme si vybrat jakákoliv kritéria, všechny mají stejnou váhu, a pokud si snad my, do sebe zahledění a nenasytní obyvatelé bohatého Západu, vybereme jako určující kritérium technologický pokrok, nemá to o nic větší platnost, než kritérium indiána z jihoamerického pralesa, pro něhož má největší hodnotu panenská příroda, stovky let neměnné tradice nebo primitivní náboženství. Pokud jsou stejně platná jakákoliv kritéria, potom jsou stejně platná i hodnocení. Východiskem multikulturalismu tedy je, že všechny kultury jsou stejně hodnotné, resp. že neexistuje žádné objektivní měřítko, jak je hodnotit, a musíme tedy na ně nahlížet stejně. A jednotlivé kultury tedy lze bez obtíží libovolně mísit. A dokonce je to žádoucí, protože nabubřelá představa těch, kteří snad ještě pošetile lpí na hodnotách západní civilizace, které, jak tvrdí její odpůrci, beztak způsobuje jen vykořisťování chudých a drancování přírody, bude alespoň trochu narušena jinými hodnotami, a rozdíly mezi kulturami budou setřeny.


Jenomže kultury ve skutečnosti nejsou stejně hodnotné. Hodnoty jsou objektivní, a stejně jako lze cokoliv v realitě objektivně hodnotit, tedy zaujmout k tomu nějaký vztah na základě poznání kontextu reality a přijatého vlastního hodnotového žebříčku, lze stejně dobře hodnotit i kultury. Jsme schopni dojít k platnému a pravdivému poznání, že západní kultura je nekonečně hodnotnější, než kultura divošských kanibalů z afrického pralesa. Člověk je však obdařen svobodnou vůlí a může si tedy zvolit nezahrnout do svého poznávacího procesu to, co se mu v daný okamžik nehodí a nelíbí, nebo dokonce nehodnotit vůbec, jinak řečeno, rezignovat na svou schopnost poznávat realitu kolem sebe. Což je přesně to, co po nás chtějí multikulturalisté.


Jak vlastně definovat hodnotu kultury či civilizace? Podle objektivistické filozofie je hodnota vztahem hodnotícího subjektu k hodnocenému objektu, na základě rozumového vyvození, posouzení celého kontextu reality, včetně vlastního, již přijatého hodnotového žebříčku. Hodnota není obsažena přímo ve ve věci (intrinsicismus), ani nezávisí na okamžitém rozmaru, přání nebo pocitu (subjektivismus). Pokud nám naše hodnoty mají sloužit k tomu, abychom mohli žít a úspěšně svůj život rozvíjet, musejí být racionálně definovány. Je-li člověk racionální (a touží-li tedy úspěšně rozvíjet svůj život – což by měla být jedna z prvních voleb racionální lidské bytosti), bude pozitivněji hodnotit to, co jeho životu prospívá v dlouhodobém měřítku a co má skutečně dalece kladný dopad na jeho život. A jen máloco má tak výrazný vliv na život člověka, jako kultura, v níž žije a jíž je vystaven.


Kulturu bychom tedy měli hodnotit podle toho, jak odpovídá přirozenosti lidské bytosti, a umožňuje jí žít a prospívat. Chce-li člověk hodnotit realitu kolem sebe racionálně a má-li racionální hodnotový žebříček, měl by na základě stejně racionálních kritérií hodnotit i kulturu: tedy, jak bylo výše uvedeno, podle toho, jak odpovídá přirozenosti člověka; jak mu umožňuje žít životem volní a racionální bytosti. Kladně bude hodnotit kulturu, která ve významné míře akcentuje svobodu, rozum, individualismus, právo člověka na hledání vlastní cesty ke štěstí – této charakteristice, i přes dlouhodobé a uvědomělé snahy altruistů, mystiků a kolektivistů, stále ještě vyhovuje západní kultura. Negativně by měl ohodnotit kulturu, která implikuje totalitářství, tmářský mysticismus, extrémní kolektivismus, slepé podřízení autoritě – a na naší planetě není názornější příklad takové kultury, která by byla naprosto v rozporu s přirozeností lidské bytosti, než jakou představuje kultura islámu.


A nakonec i ten, kdo se nezamýšlí nad vysoce abstraktními pojmy, nemůže nevidět praktické projevy jednotlivých kultur. Západ (a v první řadě Amerika, kterou lze právem považovat za jakési vyvrcholení západní kultury) díky své kultuře, stále ještě dostatečně silné, dlouhodobě prospívá. Cizí kultury, které její civilizační vzorce přijaly, jak je vidět zčásti v Číně, ale zejména v Japonsku nebo Jižní Koreji, se za několik desetiletí pozvedly na úroveň dříve pro ně nepředstavitelnou. Naopak islámská kultura, zvláště tam, kde je uplatňována skutečně principiálně, se zatvrzelou izolací a nepřátelstvím vůči všemu západnímu, uboze zaostává. Jenomže multikulturalisté nás nabádají: "obětujte své smysly, obětujte svůj racionální úsudek, rezignujte na nutnost hodnotit realitu kolem sebe a uznejte konečně, že naše kultura není o nic lepší, než kultury ostatní."


Občas se můžeme setkat se snahou přisoudit jiným kulturám určité pozitivní charakteristiky a postavit na nich určitou představu o jejich životaschopnosti nebo alespoň částečné morální nadřazenosti. Slýcháme, především od latentních nebo explicitních mystiků, z nichž mnozí se řadí do proudu konzervativní pravice, že islámská kultura zastává hodnoty jako jsou rodinná soudržnost, ctnost, a povědomí o něčem, co sahá dál za přízemní materiální požitky, zatímco naše, západní kultura se stala slepě hédonistickou, zahleděnou do sebe, nihilistickou, cynickou a ztratila tedy svůj civilizační raison d’être. Islám je sebevědomý, jeho nositelé jsou za svou „pravdu“ ochotni nasazovat životy, a jejich kultura je tedy tou, která má potenciál dále se rozvíjet a přetrvat – narozdíl od naší, která prý jakékoliv ideály, za něž bychom byli ochotni nasazovat své životy, již dávno ztratila. Chceme-li se tedy zachránit, měli bychom se prý vrátit k osvědčeným hodnotám křesťanské civilizace.


Tento postoj však není o nic méně zhoubný, než cesta, jakou se nám snaží vnutit multikulturalisté. Člověk má svobodnou vůli, a může si tedy zvolit jakákoliv hodnotová kritéria – třeba i naprosto mylná. Jestliže konzervativní mystikové volají po návratu k duchovním hodnotám křesťanství a snaží se v nich spatřovat jakýsi základ západní civilizace, zakládají svá stanoviska na neobjektivním úsudku. Ve skutečnosti je Západ tím, čím je, proto, že včas odvrhl principy křesťanství a vykázal jej na periferii kulturního prostředí. Od renesance vede západní vědu, hospodářství a politiku nikoliv ponížené vzhlížení k nadpřirozeným, smysly ani rozumem neuchopitelným jevům, jejichž původ je mimo naší realitu, někde v dokonalém, platónském světě forem, ale naopak pevné přimknutí k racionalitě.


Je sice pravdou, že islámská kultura byla po jistou dobu otevřenější a progresivnější, než evropské křesťanství. Přijala totiž mnohé z učení antických filozofů, zejména Aristotela, a islámští učenci tyto zdroje skutečně pečlivě studovali. Záhy si však uvědomili problém: neslučitelnost rozumu a náboženské víry. Tento problém nakonec „vyřešil“ islámský filozof Al-Ghazálí: podstatu pravdy nepoznáváme rozumem, ale osvícením od boha, dosáhnutím mystické kontemplace a odvržením našich smyslů a racionálního uvažování. Tím si nad sebou islám podepsal rozsudek smrti. Z kultury, která snad, jestliže by místo mystiky zvolila rozum, měla šanci dospět k podobné éře renesance, jaké se později dočkal křesťanský svět, když stejnou dichotomii mezi vírou a rozumem vyřešil správně, zůstalo jen to, čeho jsme svědky dnes: středověké primitivní barbarství.


Jenomže Západ dnes stojí na stejné křižovatce. Pod vlivem našich intelektuálních autorit pomalu opouštíme rozum a uchylujeme se k cynické představě o neexistenci objektivní pravdy a nemožnosti jejího poznání, nebo k nejrůznějším formám mysticismu – nejenom ke křesťanství, ale třeba i k novopohanským kultům, environmentalistickým náboženstvím, buddhismu – a ti nejhorší si nakonec mnohdy zvolí i islám.


Ti, kteří si přejí, aby se Západ vrátil ke křesťanským hodnotám, volí pouze jinou cestu do pekel – narozdíl od multikulturních a egalitářských nihilistů sice uznávají hierarchii hodnot, ale za jejich zdroj pokládají nikoliv racionální úsudek založený na automaticky platných datech získaných smyslovým vnímáním, ale nadpřirozená vnuknutí a slepé následování tradic. Konzervativní mystikové nás společně s multikulturalisty a egalitáři nabádají, abychom odvrhli svůj rozum.


Člověk si však nemůže dovolit rezignovat na svou schopnost poznávat realitu kolem sebe a na tomto poznání potom stavět své hodnotové soudy. Pokud by se takto člověk choval v každodenním životě, nebude schopný udržet se naživu – ani biologicky, ani ve smyslu toho, jak má vypadat život lidské bytosti. Jestliže je objektivně hodnotnější to, co v dlouhodobém měřítku prospívá lidskému životu, zatímco nulovou hodnotu představuje to, co lidský život ničí, potom rozhodneme-li se nehledat objektivně správný hodnotový a etický systém, kterým bychom řídili náš život, vystavujeme v každém okamžiku nesmírnému nebezpečí.


Motorem multikulturalismu je altruistická etika, morálka sebeobětování, která jako nejvyšší dobro vyzdvihuje soustavné obětování vyšších hodnot za hodnoty nižší nebo nulové. Altruismus pracuje nejen na úrovni materiálních hodnot, ale samozřejmě nejprve na úrovni myšlení. Domníváte se snad, že je naše, západní kultura hodnotnější, než kultura Křováků? Obětujte svůj úsudek, říkají multikulturalisté ve shodě s altruistickou etikou. Přijměte tezi, že hodnoty nelze rozpoznávat a vzájemně porovnávat! Obětujte nejen své vlastní hodnoty, ale i to, co je vůbec předpokladem pro to, abychom nějakých hodnot mohli dosahovat: vlastní nezávislý rozum.


Rozhodneme-li se nehodnotit charakteristiky jednotlivých kultur a jejich vzájemnou kompatibilitu, a připustíme bezmyšlenkovitě jejich vzájemné mísení, potom to v konečném důsledku nemůže znamenat nic jiného, než že všechny objektivně dobré charakteristiky hodnotnější a vyspělejší kultury budou soustavně narušovány a ničeny anti-hodnotami jiných kultur. Už tím, že jsme připustili, že takové mísení může přinést nějaká pozitiva (pro koho vlastně?), automaticky tím negujeme vše dobré, co obsahuje kultura, jež se má ve jménu multikulturalismu otevřít přijetí cizích, třeba i naprosto protichůdných civilizačních aspektů.


Protože primitivnější kultury jsou v podstatě neschopné se nad svou zaostalost povznést (byly-li by toho schopné, byl by u nich patrný nějaký civilizační posun k lepšímu), bude se nejspíše hodnotnější kultura přibližovat té méně hodnotné, než aby tomu bylo naopak. Hodnoty Západu tak budou postupně nahlodávány a rozrušovány, až do okamžiku, v němž se Západ ocitne na úrovni primitivního barbarismu. To je konečným, vrcholným cílem nepřátel západní civilizace. A současná invaze imigrantů, vesměs vyznávající kulturní rámce neslučitelné s naší západní kulturou, jim přichází velice vhod.


Proč se vlastně téma imigrace omezilo pouze na odpor vůči islámu, když ve skutečnosti proudí do Evropy imigranti ze všech možných koutů světa, různého vyznání i kultury? Jestliže se lidé obávají masové imigrace, automaticky vyjadřují obavu z islámu, zatímco imigranti z Ukrajiny, křesťanští uprchlíci před tyranií Islámského státu, nebo třeba sekulárně orientovaní Arabové stojí jaksi mimo debatu. Důvodem je, že imigrace je v tuto chvíli téma postavené výlučně na morálce altruismu. Jestliže by náš stát fungoval na racionálně morální bázi, tedy nikoliv na morálce sebeobětování, téma imigrace by se omezilo jen na jediný problém: chcete zde žít, pracovat, vychovávat své děti a přijmout kulturu, od níž čekáte radikální zlepšení svého života? Přicházíte do Evropy, abyste mohli žít jako racionální, nezávislí a svobodní lidé? Buďte vítáni. Šlo by vyjádření oboustranné prospěšnosti, nikdo by nebyl obětován, nikdo by nebyl nucen nést cizí životní náklady. S morálkou altruismu je však oboustranný prospěch neslučitelný.


Jestliže by stát prováděl přísnou selekci imigrantů na základě jakýchkoliv pozitivních kritérií (kulturní kompatibilita, vzdělání, apod.), znamenalo by to vybrat si, volit podle nějakého racionálního úsudku a preferencí a zahrnout do rozhodovacího procesu alespoň špetku egoismu. Přijmout však kohokoliv, zavrhnout vlastní úsudek, poslechnout rozkaz nadnárodních politických institucí nebo renomovaných intelektuálních autorit, a přehlédnout jaké to bude znamenat náklady, i kdyby mělo jít o naprosté sebezničení – to je čistý altruismus.


Proto ve chvíli, kdy se mluví o imigrantech, máme automaticky na mysli muslimy: protože jejich kultura je ta nejméně kompatibilní s naší, a pokojné soužití není dlouhodobě možné. Altruisté však budou spokojeni – naše kultura bude obětována ve prospěch barbarství. Po desetiletí prosazovali nekonečnou řadu regulací ekonomiky, zákazy, státní zásahy, vysoké zdanění práce i spotřeby, omezování produkce – to vše s cílem zasadit západní kultuře co nejcitelnější rány. Jejich cílem je destrukce Západu, nikoliv nastolení nějaké multikulturní harmonie. Ta mezi západní společností a islámem nemůže nikdy nastat a oni to velice dobře vědí.


Zdá se však, že ve světle toho, jak viditelné je barbarství islámu, znamená již příliš velkou intelektuální námahu rozhodnout se nebrat zřetel na to, co nám říkají naše smysly a rozum. Výrazná část lidí islám na základě svého poznání odsuzuje a odmítá, a pouze hrstka hlasitých, humanitně vzdělaných jedinců dokáže stále ještě vytrvale hájit multikulturalismus. Humanitní obory jsou totiž v současné době tím hlavním nástrojem, který lidi zbavuje schopnosti spoléhat se na své smysly a úsudek. Pouze člověk soustavně indoktrinován dnešními fakultami filozofie nebo sociologie dokáže tak přesvědčivě podvádět sám sebe, aby mohl být natolik principiálním altruistou, že sice nepůjde okamžitě spáchat sebevraždu (což je jediný akt skutečně stoprocentně konzistentní s morálkou altruismu), ale bude se snažit vždy a za všech okolností prosazovat zničení světa, v němž žije.


Zbytek veřejnosti sice může být přesvědčen, že altruistická etika je v zásadě správná, ale jejich ochota takovou etiku sledovat má své meze. Chovají se do určité míry sobecky, protože jinak by vůbec nemohli přežít a fungovat v realitě. Protože sobectví je však všeobecně pokládáno za zlo, zároveň mlčky přijímají rozšířenou tezi, že vlastně každý člověk je od přírody zlý a zkažený.


Pro multikuturalisty je takovéto implicitní přijetí automatické zkaženosti a nemorálnosti lidské podstaty další municí: podle nich způsobilo chudobu třetího světa západní nenasytné sobectví; a nyní tvrdí, že stejná naše sobeckost a neochota se obětovat brání ubohým lidem z třetího světa se z této chudoby vymanit.


Pocit viny, jenž v sobě velmi mnoho lidí chová, je neoddiskutovatelný. Od dětství je nám vštěpováno, že sobectví je špatné. A protože se sobecky chovat musíme, abychom mohli přežít, nezbývá nám, než se za toto přirozené jednání alespoň v hloubi duše stydět. Celý koncept altruistické etiky tak z lidí činí ponížené, shrbené loutky ochotné kupovat si za své sobectví odpustky od jakékoliv autority, která se altruistickou morálkou zaštítí. Nyní nám tyto autority nabízejí vykoupit přirozené a nutné lidské sobectví velice drahou cenou: zničením západní civilizace prostřednictvím invaze islámského barbarismu.


Jedinou smysluplnou obranou je zvolit diametrálně odlišný, racionální koncept morálky. Uznat, že na rozumu postavené sobectví, právě proto, že umožňuje lidem žít a prospívat, je dobrem. A na základě toho pak odmítnout jakoukoliv odpovědnost za bídu jiných zemí.


Altruisté se v nás soustavně pokoušejí vyvolávat pocit viny za to, že naše kultura je úspěšná, bohatá a rozvíjející se. Tvrdí, že právě bohatství západní civilizace je důvodem, proč je třetí svět chudý. Naše bohatství se prý zakládá na koloniálních výbojích evropských imperiálních mocností, které z Afriky, Asie nebo Střední a Jižní Ameriky odčerpaly veškeré tamní bohatství a odsoudily tak tamní obyvatele navždy k bídě. Bez bohatství ukradeného v koloniích by Západ nikdy nedosáhl takové úrovně, jaké se těšíme dnes a je tedy spravedlivé dnes za zločiny našich předků platit. Třeba tím, že se vzdáme našeho pohodlí, které se stejně zakládá na bezskrupulózní krádeži, otevřeme třetímu světu své hranice a podělíme se s ním o všechno, čeho jsme dosáhli. Nikdo z našich českých intelektuálních autorit tento postoj nevyjádřil pregnantněji než obskurní filozof, umělec a vysokoškolský učitel Milan Kohout, podle něhož by každá česká domácnost měla přijmout jednu imigrantskou rodinu. V kontextu celé ideologie multikulturalismu se zdá, že nešlo pouze o nadsázku.


Přijmout muslimské imigranty, živit je zde, pracovat na ně, vědět, že oni sami se naší kultuře nikdy nepřizpůsobí, a k tomu všemu se ještě neustále strachovat, zda náš způsob života neuráží jejich středověké náboženství, je totiž maximální oběť. Existuje však ještě jedna hypotetická možnost: zcela vylidnit Evropu i Ameriku a ponechat vše, co jsme zde za stovky let vybudovali, příslušníkům podřadnějších kultur napospas. Sami se můžeme přesunout do severní Afriky a na Střední východ a začít nový život tam. Jenomže ve skutečnosti by takové řešení altruistický ideál nesplňovalo, protože nechat se postupně strávit invazí nekompatibilní, barbarské kultury je skutečně tou nejvyšší, soustavnou, zoufalou a každodenní obětí, z níž není cesta ven. Jestliže bychom přenechali muslimským imigrantům celý západní svět, a sami se přesunuli do jejich domoviny, výsledek je nabíledni: za nějakých padesát let nebude mít muslimská Evropa a Amerika co jíst, zatímco bývalé muslimské státy budou oplývat hojností. Protože naše kultura hodnoty nekrade ani nečeká, až spadnou shůry, ale vytváří je.


Zatímco zaostalé kultury Afriky nebo Blízkého východu žily po staletí ve stagnaci, bez jakékoliv vůle pozvednout se někam výš, západní kultura se, jakmile se díky renesanci vymanila z okovů křesťanského tmářství, postavila svou budoucnost na racionalitě a vědomí o oprávněnosti individuální cesty ke štěstí. Bez ohledu na to, že se setkání západní kultury s divošskými kmeny neslo ve jménu krvavých válek a kolonie byly udržované za pomoci neustálé vojenské přítomnosti, nelze svalovat na imperiální výboje námořních mocností víc viny, než jaká jim skutečně náleží. Divošské kmeny, nomádské kmenové svazy nebo indiánské říše ve skutečnosti nebyly bohaté. Po staletí nebyly schopné na území, které jim náleželo, vytvářet nic, co by jen zavdalo důvodu si domýšlet, že by snad byly někdy schopné dosáhnout stejného technologického pokroku a materiálního bohatství, jakého dosáhla západní kultura.


A pokud by snad někomu nestačilo poukazování na evropské koloniální panství, mají altruisté v záloze připravenou jinou tezi: bohatý Západ využívá naprostou většinu světového surovinového bohatství, kumuluje všechen kapitál nutný k rozvoji blahobytu, zatímco třetímu světu nezbývá než živořit. Je to vlastně stejná argumentace, pouze přenáší přímou vinu z minulosti do současnosti a z našich předků na nás, čímž má vyšší potenciál ke vzbuzování pocitu viny. Sedíte si právě teď ve svém pohodlném bytě a čtete si noviny na svém novém tabletu? Styďte se, protože v Africe právě ve stejnou chvíli hladoví tisíce lidí, jež lze, za cenu, za kterou byl váš tablet vyroben, nasytit. Odčiňte tedy svou vinu. Příspěvek nadaci Člověk v tísni už dávno nestačí. Musíte souhlasit s invazí imigrantů.


Samozřejmě neexistuje nic jako předem daný, světový koláč blahobytu, z něhož se musejí všechny země nakrmit, a z něhož si Západ naprosto nespravedlivě ukousává mnohem větší díl, než jaký mu náleží. Blahobyt se musí vytvářet. A je to západní kultura, která má potenciál vytvářet blahobyt v množství nesrovnatelném se všemi ostatními kulturami. I kdybychom se pokusili zdanit veškeré bohatství Západu a "spravedlivě" jej rozdělit do celého světa, nestane se nic převratného. Afrika, setrvávající na své kultuře, zůstane nadále hladovějící.


Je to pouze příklad západní kultury, co může chudým a zaostalým zemím opravdu pomoci, mají-li se pozvednout nad svou současnou bídu. Příklad zemí jako je Jižní Korea, do konce 2. světové války chudé, takřka na úrovni feudalismu, s mizivým průmyslem, ale lpící na své vlastní kultuře, je dostatečně hmatatelný. Kultury, z nichž se nyní rekrutuje nejvíce imigrantů, však západní kulturu odmítají a nenávidí ji. Nepřicházejí do Evropy proto, aby přijali naši kulturu, ale aby Evropě vnutili svou. A pokud nám na naší kultuře a na našem způsobu života záleží, nezbývá nám, než se bránit.


Snaha bránit své hodnoty je vysoce sobeckým aktem. Altruistická etika nám naopak nakazuje se svých hodnot vzdávat. Jsme přece lidé! Musíme si pomáhat! Morálním principem altruismu však není pouze jednorázová pomoc někomu, kdo se v daný okamžit ocitl v nouzi a podle našeho uvážení naši pomoc potřebuje a zaslouží si ji, ale soustavné rozdávání všeho, co je pro vás důležité. Každý, kdo přijme altruismus jako svůj princip a chce pomocí něj morálně obhájit přijetí všech imigrantů, kteří požádají o vstup na území našeho státu, se tak ocitá v pasti, z níž není úniku. Souhlasí-li, že sám přijme pod svou střechu dva uprchlíky, altruistická etika říká, že je to málo – měl by přijmout minimálně čtyři. Zastydí se a přijme tedy čtyři – jenomže to je stále málo, měl by jich přijmout alespoň osm. A dokáže-li přijmout osm uprchlíků, měl by se pokusit přijmout jich alespoň šestnáct. A tak dále, až úplnému sebezničení. Kdykoliv by řekl "dost" a další pomoc odmítl, jedná v tu chvíli (konečně) sobecky – a sobectví je přece zlem.


Mnozí altruisté však takto skutečně uvažují. Volají po přijetí maximálního množství imigrantů z muslimských zemí, požadují, aby vláda připravila politiku pro jejich zabezpečení, a nazývají xenofoby a rasisty všechny ty, kteří varují, že kultura těchto imigrantů je naprosto neslučitelná se západní. Setkají-li se s hmatatelnými fakty o městech západní Evropy, kde již přistěhovalci muslimského vyznání dávno přestali být zvládnutelným problémem, uznají sice určitou míru nebezpečí, kterou by muslimská imigrace přinesla naší zemi i jim samotným, ale jsou ochotni takové nebezpečí podstoupit. Bude-li přijetí několika tisíc muslimů znamenat zvýšení pravděpodobnosti znásilnění, oloupení, či zavraždění, altruistická etika, která je samotné, jejich život a jejich majetek staví až do druhotné role za údajné nároky a potřeby imigrantů, jim velí podřídit se. Jsou dokonce občas ochotni uznat nepřehlédnutelný fakt naprosté kulturní nekompatibility Západu s islámem – a zároveň přiznávají, že jim jde o jediné: poškodit západní kulturu, kterou nenávidí tak hluboce, že jsou pro její zničení ochotni riskovat i zničení sebe sama. A nejen zničení sama sebe, ale zničení všech lidí okolo sebe. Pokud by sami osobně přijali odpovědnost za život muslimských uprchlíků, bylo by to samo o sobě tragické, ale jen vůči jim samotným – jenomže oni chtějí tuto odpovědnost vnutit všem ostatním.


Všichni ti povýšeně se tvářící, blazeovaní mladí lidé, kteří na sociálních sítích vystavují své fotografie s cedulí nesoucí nápis, že oni rozhodně patří mezi ty, kteří přijímají solidaritu s uprchlíky, s výrazem morální nadřazenosti v očích, pohrdající všemi a vším, co představuje západní kulturu, jsou ve skutečnosti první tragické oběti multikulturalismu – a k této své roli byli soustavně vychováváni.


V hloubi duše jim však musí být jasné, že měla-li by se západní kultura pokorně a poníženě sklonit před kulturou islámu, přijdou nejen o svou fair trade kávu ve své oblibené bio kavárně, ale o vše, v čem dosud spokojeně žili a co si zvykli pokládat za samozřejmé: o právo nesouhlasit, o právo žít si svůj vlastní život. Uvědomují si, že západ bude muslimy systematicky ničen. Přes to všechno přijímají toto riziko s pokorou ovcí jdoucí na porážku. Jestliže se slečna, ve věku kolem dvaceti let, očividně studentka nějakého humanitního oboru, vyjádří, že je výměnou za pomoc muslimským imigrantům ochotna podstoupit zvýšené riziko oloupení, znásilnění nebo zavraždění, je to ve světle principů altruistické etiky velice upřímné stanovisko – o to víc hrozivé. Samozřejmě, i ona, bude-li přepadena muslimskými přistěhovalci, se bude vší silou bránit, stejně jako by se bránil každý normální člověk. Svým stanoviskem však vyjadřuje morální ideál: sebeobětování, altruismus. A co horšího, vnucuje tento ideál všem kolem sebe.


Ačkoliv tito lidé mohou svými projevy a zejména svým na odiv vystavovaným vědomím mravní nadřazenosti vzbuzovat odpor, ve skutečnosti jsou to politováníhodné oběti. Těmi skutečnými zloduchy jsou ti, kteří je systematicky na jejich roli připravovali. Jsou to ubohé produkty svých intelektuálních autorit.


Autorit, jakou je třeba Tomáš Halík, podle něhož je přijímání imigrantů naší morální povinností.


Autorit, jakou je například filozof Martin Škabraha, podle něhož je právo šaría v určitém rozsahu akceptovatelné i pro západní společnost.


Autorit, jakou je kupříkladu socioložka Jiřina Šiklová, která se nás snaží uklidnit, že islám se od křesťanství příliš neliší, a neměli bychom se jej tedy obávat.


Nebo obskurních figurek, ale přesto pro své posluchače autorit, jakou je třeba performanční umělec Milan Kohout, který západní kulturu obviňuje z genocidy národů Afriky a přeje si, aby každá česká domácnost musela přijmout alespoň jednoho uprchlíka.


Toto jsou skutečné nestvůry, horší a nebezpečnější než divocí muslimové pořádající nájezdy na kamiony v Calais nebo se zuřivou nenávistí ničící italská přímořská městečka. A jsou i horší a nebezpečnější než jejich krysy v univerzitních posluchárnách, které poslušně čekají na zapískání svého krysaře za katedrou. Intelektuální autority multikulturalismu, altruismu a kolektivismu jsou těmi nejhoršími nepřáteli, jaké naše civilizace má. Jsou to nepřátelé přímo uvnitř našich hradeb, sebejistí a silní ve svých pozicích, protože vlastně nikdy nebyli konfrontováni s jakoukoliv racionální opozicí. A má-li naše kultura přežít jsou oni prvními nepřáteli, které musíme porazit – jejich vlastní zbraní.


Jak již bylo řečeno, jen málokdo dokáže i ve světle jasně viditelných projevů islámské kultury sledovat altruistickou etiku natolik principiálně, aby dobrovolně riskoval své vlastní zničení nebo zničení té hrstky lidí, na níž mu záleží. I když někdo pohrdá západní kulturou, a bude snad sledovat její soustavné ničení, není zpravidla tak principiální altruista, aby neměl vůbec žádné hodnoty – přinejnemením zničení sebe samého nebo zničení svých blízkých se bude chtít nakonec vyhnout. A většina dalších, třebaže automaticky zastává nějaké prvky altruistické etiky, aniž by snad o jejích principech uvažovala a dokázala dohlédnout jejich konců, nebude chtít obětovat své pohodlí, budoucnost svých dětí, svou bezpečnost. Na altruismu lze postavit jakoukoliv etatistickou politiku, obhájit jeho prostřednictvím jakékoliv zvýšení daní, zřízení dalších a dalších úřadů, konfiskace majetku, neustálý dohled – a lidé budou souhlasit, protože je přece správné obětovat se, a hlavně, bez ohledu na morální zdůvodnění etatistické politiky, nakonec je každá regulace a zvýšení moci státu stejně obhajováno nějakým praktickým prospěchem, třebaže je takový prospěch pouhou chimérou. Imigraci však žádným prospěchem obhájit nelze – je to pouze oběť.


Odpor vůči imigraci tak zdaleka není věcí neonacistů, fašistů nebo radikálů – ti tvoří jen malou, zanedbatelnou část těch, kteří s dnešní vlnou imigrace nesouhlasí. Protestů proti islámské imigraci v Itálii, Německu nebo třeba u nás se účastní běžní lidé, kteří pouze mají strach z toho, co je čeká, a snaha spojovat je s radikály a extremisty je jen průhlednou zastrašovací taktikou.


Stát má rázem obrovský problém. Každá jeho politika je postavena na etice sebeobětování, ale zároveň nelze lidem nabídnout pouze oběti – protože naprostá většina veřejnosti principiální altruisté nejsou; altruismus sice určuje jejich etiku, ale v praxi má určité meze. Politici tak na jednu stranu musejí uplatňovat praxi vytyčenou altruistickou etikou, na druhou stranu dobře vědí, že nemají v rukou žádný nástroj, jak takovou hroznou oběť lidem vnutit v přijatelné formě. Poprvé tak musejí jít v každém ohledu proti vůli těch, jejichž zájmy mají v popisu práce chránit. Jestliže by lidé začali být opravdu zoufalí, a od pokojných protestů by došlo na důraznější projevy odporu, nezbylo by politickým elitám než se vůči svým občanům dopouštět opravdu systematického násilí – vůči těm, kteří jsou nuceni je volit a platit. Co však naši politici opravdu udělají, nikdo neví – a nevědí to ani oni sami. Nakonec to však nezáleží ani tak na nich, jako spíše na široké veřejnosti.


Politika je vždy závislá na smýšlení lidí a na etice, jakou většina z nich přijímá. Mezi politikou a etikou je nerozdělitelné pouto. Vidí-li většina veřejnosti obětování jako morální, třebaže v principu nedostižný ideál, bude to mít praktické důsledky i pro politiku – a následkem toho pak žijeme nikoliv ve svobodné společnosti, ale v socialismu. Nějaký radikální posun v morálce, směrem k racionálnímu egoismu, je i při maximálním optimismu hudbou daleké budoucnosti. Základy této morální revoluce, které položila v polovině minulého století Ayn Randová, jsou stále ještě příliš křehké a vratké – nikoliv co do argumentační síly, ale spíše co do organizace a dosahu. Zatím se musíme smířit s tím, že směr praktické politiky bude udávat altruistická etika a jakékoliv pokusy změnit to rovnou na politickém kolbišti budou přinášet maximálně dočasná a dílčí vítězství.


Protože je tedy směr naší politiky udáván altruistickou etikou, a tudíž bude vždy nabývat podoby více či méně nepřátelské svobodě jednotlivce, lze se oprávněně domnívat, že míra sobectví voličů sice bude bude stačit na to, aby se odmítli zcela obětovat islámskému barbarismu a zvolí si tedy takové politické zastoupení, které naší civilizaci nakonec před islámem zachrání, ale zároveň přinese nesvobodu v jiném směru, ve stejné či vyšší míře, než jakou zažíváme dnes. Od žádného z dnes nastupujících protiislámských hnutí, které se pokoušejí etablovat jako skutečná politická síla, nelze očekávat principiální obhajobu svobody jednotlivce, a ve jménu boje proti islámu se tedy můžeme dočkat větší nesvobody pod záminkou obrany našich západních hodnot – což je sám o sobě protimluv, protože nelze hájit západní hodnoty a přitom potlačovat svobodu. Politická strana, která by zároveň byla zásadně pro svobodu, a zároveň se dokázala kategoricky postavit proti islámu (nikoliv pouze proti islamismu) a morálně jej odsoudit, zde zatím není, zčásti i proto, že pojem svoboda je dnes spjatý spíše s libertariánským hnutím, které však nestojí na jakékoliv formě objektivní etiky a kvůli svému morálnímu relativismu není schopné, a vlastně ani ochotné, vůči islámu zaujmout morální stanovisko. 


Libertariánský pohled na imigraci, postavený na totální svobodě smlouvy, tedy na právu jakéhokoliv člověka zaměstnat nebo nakupovat od kohokoliv, kdo se na území daného státu přistěhuje, má svůj platný smysl. V prostředí svobodného trhu by skutečně každý měl možnost uzavírat smlouvy s kýmkoliv, kdo je ochotný přistoupit na jeho podmínky. Podnikatelé by směli zvát do svých továren pracovníky z cizích zemí, cizinci by měli právo kupovat pozemky, pokud jim je někdo prodá, nebo zakládat podniky, najdou-li dostatečný trh pro svůj produkt. Imigrace by v takovém prostředí nebyla tématem pomoci, dobročinnosti a sebeobětování, ale vzájemné výhodnosti a prospěchu pro všechny zúčastněné strany.


Nelze však vstupovat ve smluvní vztahy s představiteli nepřátelské ideologie, s níž jsme v daný okamžik ve válečném stavu, protože takový obchodní vztah by znamenal bezprostřední ohrožení všech občanů okolo. A protože islám je nadnárodní a nadstátní organizací, která má své vlastní autority, ať už mocenské nebo intelektuální, a tyto autority zcela jednoznačně vystupují vůči Západu nepřátelsky, nelze než pokládat celou islámskou populaci de facto za populaci nepřátelského státu – přičemž tento stát je ve své podstatě virtuální a není omezen na území přesně vymezené nějakými čárami na mapě. Jak ukazuje například kauza dánských karikatur, islámské autority jsou schopné velice rychle mobilizovat své poslušné ovečky, jež se dosud zdály být umírněnými a pokojnými. Umírněný islám ve skutečnosti neexistuje – co pokládáme za umírněný islám je ve své pravé podstatě pouze skrytý radikalismus. Ve světle dlouhotrvajícího nepřátelství islámských autorit vůči Západu, které trvá přinejmenším od roku 1979, je třeba pokládat jakoukoliv muslimskou komunitu na území západních zemí za jakési spící buňky, připravené kdykoliv se připojit ke svaté válce.


Vítězství západní kultury v této válce není něčím, co by sama Česká republika mohla jakkoliv ovlivnit. Dokud se radikálně nezmění především zahraniční politika USA, nezbývá tak malé zemi, jakou je Česká republika, než pozice pasivního obránce. Americká politika se bohužel od neslavně proslulého únosu personálu americké ambasády v íránském Teheránu v roce 1979 omezuje pouze na diplomatické vyjednávání a podplácení islámských agresorů, a silou dokáže odpovědět pouze na tzv. islámský terorismus nebo trestat sekulární diktátorské režimy arabského světa (a pomáhat tak vlastně islamismu), zatímco vůči ideologickým i finančním zdrojům islámského totalitářství zaujímá stanovisko ustrašeného appeasementu. Amerika je stále ještě nejvýznamnějším a nejúspěšnějším příkladem západní kultury a jako taková je i logicky největším nepřítelem islámu. Měla by to být tedy právě Amerika, kdo má největší potenciál nebezpečí islámu zažehnat, podobně jako zvítězila nad nacismem nebo japonským totalitarismem. V žádném případě nemůžeme v blízké takové vítězství čekat od evropských zemí, které jsou buď samy o sobě příliš slabé co do rozlohy a počtu obyvatel, nebo se samy oslabily dlouhodobým působením multikulturalismu. A i kdyby se tyto země náhodou rozpomněly na svou kulturu a rozhodly by se jí bránit, budou mít nejprve spoustu práce samy se sebou.


Dokázal-li by Západ nad islámem zvítězit, znamenalo by to ukázat mu, že je skutečně ubohý a zoufale neživotaschopný, bez skutečného civilizačního potenciálu. Nositelé této barbarské ideologie by měli příležitost pochopit a uvědomit si, že dosavadní islámská hegemonie byla způsobena nikoliv jeho praktičností a morální silou, ale pouze dočasným nedostatkem vůle a sebevědomí na straně západní kultury. Podobně jako pro Němce nebo Japonce po 2. světové válce, mohlo by takové pokoření znamenat pro muslimský svět nový začátek.


Česká republika je zatím v pozici nezaujatého pozorovatele který se může alespoň poučit z chyb ostatních, uvědomit si nebezpečí islámské imigrace a rozhodně se proti ní postavit. Jestliže si to neuvědomuje nynější vláda, jejíž postoj vůči islámské imigraci je nejhorší zradou na svých občanech, tedy na těch, kteří ji vlastně platí, je na voličích, aby si to uvědomili za ni – a při nejbližší příležitosti podle toho hlasovali ve volbách. A pokud možno neudělali chybu a nezvolili si místo multikulturalismem ovlivněných sociálních demokratů a tragicky antiideového hnutí ANO pouze jiné latentní totalitáře.


Jak by měla vypadat politika našeho státu vůči islámu? Konkrétní opatření musí vzejít z bezpečnostích složek, z policie, armády a především z tajných služeb, jakmile k tomu dostanou od politiků zelenou. Vzkaz vůči institucím, které se mají starat o naši bezpečnost, může být jen následující: je vaší morální povinností chránit občany této země a její kulturu. Naší morální povinností coby voličů je zvolit takové politiky, kteří vám to dovolí.


Jestli by pak v praxi došlo na vyhoštění muslimských autorit, odstoupení od všech mezinárodních smluv o imigraci a uprchlictví, uzavření a hlídání hranic, postavení islámských organizací mimo zákon – to už je v principu jedno. Jisté je, že po dobu, co bude trvat islámem započatá válka vůči Západu, se naše kultura musí bránit – jinak bude zlikvidována. Obrana je však vysoce egoistickým činem. Proto v první řadě, abychom snad mohli někde v dálce spatřit naději na vítězství západní civilizace nad nejhorším barbarstvím, jaké nyní tato planeta nese, tedy musíme odmítnout všechny hlasatele altruismu, kteří nás nabádají, že obětování vlastních hodnot je tím nejvyšším mravním imperativem. V tu chvíli se beznadějně zhroutí i ideologie multikulturalismu – a imigrace přestane být pro naší kulturu synonymem nebezpečí.



Prameny:
Peikoff, Leonard: The History of Philosophy, Volumes I, II. Second Renaissance Books.
Schwartz, Peter: Multicultural Nihilism. In: Rand, Ayn: Return of the Primitive – The Anti-industrial Revolution. Plume, 1999
Pipes, Daniel: Nothing Abides: Perspectives on the Middle East and Islam. Transaction Publishers, 2015
Peikof, Leonard: The DIM Hypothesis. New American Library, 2012
Journo, Elan, Epstein, Alex, Brook, Yaron: Winning the Unwinnable War: America’s Self-Crippled Response to Islamic Totalitarianism. Lexington Books, 2009


 

34 Komentářů k "Imigrace jako zbraň proti západní kultuře"

  1. Je přirozené a správné, že se Evropa bojí imigrace a bojuje proti tomu. Každý národ se snaží bránit svou kulturu a tradici. Ale také bychom měli odsoudit jednání evropských států v 17.-19. století, kdy likvidovaly kultury v Americe, Africe, Asii a Oceánii.

  2. > "Neco takoveho ovsem je naprava, ktera stoji usili, na rozdil od planeho omlouvani, bez jakehokoli cinu vedouciho k naprave, aby se ty nektere spatne ciny minulosti neopakovaly."

    To ste trafil klinček po hlavičke. Ide o to, že dnešní objektivisti (na inom webe budem kritizovať zasa iných) nie sú schopní žiadnych politických činov. Napr. vzdať sa úradníckeho zamestnania, neplatiť dane, nosiť pri sebe štátom nedovolenú zbraň. Vedia iba písať. Sú ľahko uplatiteľní. Majú praktický nulový dosah na realitu.

    Spoločné sociálne "happeningy" sa nepočítajú, ako napr. prednášky, letné školy a pod. To happening nie je politický čin. Politické skutky majú menej (alebo vôbec) dočinenia so sociálnym aspektom a veľa čo dočinenia s tvrdou prácou a rizikom. A do toho sa libertariánske a objektivistické ovečky dvakrát nehrnú.

    • Jak to víte?

      • wisestar | 6. 10. 2015 z 16:35 |

        Však vidím. Deje sa niečo politicky pre nás dobré?

      • Libertas | 12. 9. 2015 z 13:38 |

        Omlouvání se a odsuzování jsou dvě naprosto jiné věci. Omlouvat se za něco, v historii lépe řečeno omlouvat se za někoho, protože ti lidé již nežijí, nedává smysl. Omluvit se může každý pouze sám za sebe a za své činy. Ale odsouzení něčeho nemorálního je přeci logický první krok k tomu, abychom to mohli začít dělat jinak, lépe. Máte však pravdu v tom, že dnes je bohužel v módě pouze ta první část, házení viny bez promýšlení toho, jak tomu zamezit. A pokud už někoho napadne něčemu zamezit, např. vlivu neonacismu, tak to nesmyslně řeší tak, že zakáží vydávat historické prameny té doby.

      • PaladinW | 12. 9. 2015 z 9:28 |

        Výborně napsáno. Ze starých chyb je třeba se poučit, ne se za ně omlouvat a dělat je znovu.

      • kinkor | 10. 8. 2015 z 20:07 |

        Neni spravne branit "svoji" kulturu ale jen racionalni (nebo alespon racionalnejsi nez ostatni) kulturu.
        "Kazdy narod se snazi branit svou kulturu" – toto je iracionalni multikulturalisticky postoj, dle ktereho je kazda kultura legitimni a nikdo zvenku nema pravo ji kritizovat ci dokonce nasilne menit.
        Takze nez budeme odsuzovat "jednani evropskych statu, kdy likvidovaly kultury v Americe, Africe, Asii a Oceánii", musime moralne vyhodnotit, o jake "kultury" slo.

      • Sloboda | 10. 8. 2015 z 21:15 |

        Nezlobte se, ale zabiti indiana ci cernocha, kteri ziji primitivnim zivotem a uctivaji animismus je stejny zlocin jako kdyz cernoch zabije vyznavace katolickeho vyznani ci clena evangelickeho letnicniho hnuti (vetsina Evropanu jsou krestane).

        Ano pane Kinkore, kritizovat se smi vse, ale NIKDO NEMA PRAVO nasilne menit jakkoli primitivni kulturu, pokud neni agresivni a nenapada jine staty (jako delalo kupr. Japonsko ci nacisticke Nemecko – okupace jejich uzemi pak byla samozrejme ospravedlnitelna).

      • kinkor | 11. 8. 2015 z 21:11 |

        ja nikde a nicim neobhajuji ani neimplikuji vrazdeni indianu, cernochu ci kohokoli jineho ani porusovani jejich prav

        nasilne menit zevnitr je mozne a nekdy i zadouci takovou kulturu, ktera brutalne a masivne porusuje individualni prava a ohrozuje sve cleny, a pokud ohrozuje ostatni (civilizovanejsi a racionalnejsi) narody a kultury, je nutne bojovat proti ni silou i zvenku do te doby, nez se zmeni – v tom se jiste shodujeme

        pokud indiani napadnou nove prichozi osadniky za to, ze se usadili nebo lovi na "jejich" uzemi, tak je to vuci takovemu osadniku agrese, protoze o zadnem pravu na majetek a jejich uzemi nelze hovorit, indianske kmeny jsou kolektivistickou, barbarskou, kmenovou a mystickou sebeobetni kulturou, kde lidsky zivot jednotlivce neznamena nic, a ktera jeste nedospela do civilizovane faze, kdy vznika vlastnicke pravo a stat, ktery ho ma chranit

        pokud vy pohlizite na osidlovani americkeho zapadu jako na masove vyvrazdovani indianu, tak ja s vami zasadne nesouhlasim a tvrdim, ze – krome rady (i vyznamnych) odsouzenihodnych excesu a skutecneho vrazdeni indianu – neslo o masove a plosne vyvrazdovani – doporucuji poslechnout si prednasku Columbus day without guilt od Toma Bowdena, nevim zda ale je jeste na internetu k sehnani

      • wisestar | 23. 8. 2015 z 18:40 |

        Sebeobetovanie má dva významy: obetovanie sa pre systéme a obetovanie sa proti systému. Dúfam, že nepotierate to druhé. Libertariáni či objektivisti majú takmer-povinnosť obetovať sa *proti* systému, inak sú to morálne nuly a lepmle. Aj vy sa obetujete, keď vytvárate články, ale obetovanie sa je to vcelku chabé. Vždy však lepšie než u priemerného libertariána spred 5 rokov.

        Vôbec, systém máte preto, že sa nenašlo dosť ľudí ochotných obetovať sa proti nemu. Pokiaľ obetovanie sa proti systému vyraďujete z teórie, ostane vám len to prisprostaté "sluníčko" a "pohoda" – a krutovláda. Čiže štát či superštát je dobrý pre ovce, aby ich naučil sa obetovať sa v boji proti nemu. Nebyť svetovlády, čo by sme tu na Zemi robili? Žili si "len tak". Lenivo, zbabelo a sproste.

      • kinkor | 24. 8. 2015 z 19:00 |

        Uz dlouho jsem necetl tak nesmylny a zcestny prispevek, jako ten vas, a nemate zrejme vubec poneti co je obetovani a sebeobetovani.

      • wisestar | 28. 8. 2015 z 10:39 |

        Ešte dodatok k zbabelosti oviec. Objektivizmus sa pokúsil ovce donútiť k tomu, aby prestali platiť dane tým, že im povie, že obetovať sa platením daní netreba. Treba si však uvedomiť, že išiel na to extrémne blbo, pretože ovce sa mali obetovať v boji proti systému a nie platením daní. Platenie daní je totiž práve vyhýbanie sa sebaobetovaniu, ktoré by nastalo v prípade, že by sa ovca odvážila prestať platiť dane. Čiže ovce sa nikdy skutočne neobetovávali tým, že platia dane, ale naopak: platením daní sa snažili vyhnúť tomu, aby boli obet(d)ované. Také trápne sú ovce.

        Práve preto riešením je nie bojovať proti sebaobetovaniu, ale podporovať ho v jeho správnej podobe. Ovce by mali zomierať po tisícoch samé a dobrovoľne v svätej vojne proti vlkom (lovcom, svetovláde). Ak nechcú byť za menejcenné voči svetovláde. Pretože taká ovca, to ti vie len bečať a nič viac.

      • PalainW | 11. 9. 2015 z 18:38 |

        Ovce jsou součástí stáda neboli kolektivu. To nemá s objektivismem nic společného.

      • wisestar | 23. 9. 2015 z 16:40 |

        Ak bol objektivizmus vytvorený na to, aby nemenil realitu, tak máte pravdu.

      • Anonym | 25. 8. 2015 z 11:32 |

        Predpokladám, že narážate na to, že sebaobetovanie sa je oxymoron v slovníku objektivizmu. Ale treba rozlišovať hľadanie osobného prospechu morálne a nemorálne. V amorálnom systéme, teda v systéme postavenom na hlavu, tj. v systéme, kde existuje štát, je hľadanie osobného prospechu amorálne. Hľadanie osobného prospechu je morálne len v morálnom systéme. A tu vstupuje do hry charakter indivídua: či si vyberie morálnu alebo amorálnu cestu, pretože občas v tomto amorálnom systéme má možnosť si vybrať amorálnu cestu. To považujeme za amorálny egoizmus, ktorého opak som v amorálnom systéme pomenoval "sebaobetovaním". Toto slovo som teda použil s iným významom. Je morálna povinnosť nechovať sa amorálne egoisticky aj v amorálnom systéme. Túto povinnosť libertarianizmus a jemu predchádzajúci objektivizmus úplne zamieta, čo sa do reálneho konania potom premietne takto: z egoistického hľadiska je najvýhodnejšie zapredať sa svetovláde (resp. štátu), a preto to urobím.

      • PaladinW | 11. 9. 2015 z 18:32 |

        Libertarianismus je označení pro skupinu politických ideologií, které odmítají donucování a naopak vyzdvihují politickou i obecnou svobodu a aktivitu skrze dobrovolná občanská sdružení či spolky. Dále se zasazují o společnost s minimálními zásahy státu nebo v krajních případech o společnost zcela bez státního zřízení.
        První použití termínu libertarián bylo zaznamenáno v 19. století u anarchokomunisty Joseph Déjacque.

        Jste si jistý, že s tímhle má něco společného objektivismus?

      • wisestar | 23. 9. 2015 z 16:38 |

        To neroztrhnete. Objektivizmus, rakúska škola a libertarianizmus (a pôvodný liberalizmus) sú rovnaké veci. Miesto "hlbokej teórie" by to na strane týchto "hnutí" chcelo aspoň plytkú prax.

      • kinkor | 23. 9. 2015 z 19:38 |

        to wisestar:

        Tvrdite-li takovy nesmysl, ze "Objektivizmus, rakúska škola a libertarianizmus (a pôvodný liberalizmus) sú rovnaké veci", ukazujete, ze absolutne nemate poneti, co je objektivismus, a ztracite na tomto foru cas a plytvate casem ostatnich, od nichz cekate, ze budou vase prispevky cist. Diskutovat s vami nema zadny smysl.

      • wisestar | 24. 9. 2015 z 17:09 |

        Ja nie som človek, ktorého by bolo možné utopiť v definíciách. Voľný trh je paralelný systém, tým to začína a končí. Všetko okolo je len omáčka. Je jedno, ako to pomenujete. A všetko, čo zbytočne redukuje paralelizmus, je hlúpe (napr. štát). Miesto vypisovania kníh by ste radšej mali zabezpečiť slobodnú výrobu a výmenu. Nič viac sa od vás nečaká. Ale písanie článkov NIE JE dostatočné.

      • Sloboda | 12. 8. 2015 z 21:17 |

        Jako student/učitel historie jsem k této problematice také musel prostudovat několik knih a tak vím, že kalvinisté, novokřtěnci či jiní sektáři, kteří se začali usazovat na pobřeží Ameriky, nebyli žádní hrdinové a humanisté, jaký z nich dnes děláme, a také všichni indiáni nebyli jen ti, pro které život jednotlivce neznamená nic. To bych mohl o kalvinistech říci také (samotné dílo Jana Kalvína Instituce je totální sebeobětní a mystické), jednotlivec v těchto "hnutích" neměl o moc větší cenu jak u indiánů. Navíc si mnoho osadníků věřilo v čarodějnice, což dokazuje mnoho procesů a upalování. Tudíž když to shrnu, tak kalvinista řídící se Kalvínovým Institutio, které nabádá zabít a zničit i své vlastní příbuzné, pokud sešli ze správné cesty, tak tito, přestože byli Evropané, pro mne nemají ani špetku morálního uznání jak zřízení indiánských kmenů (těch samozřejmě bylo tisíce a různě se lišily…). A to už vůbec nemluvím o tom, že kalvínské myšlení o vyvolení se také promítlo v otázce otroctví, což je další temná skvrna. Je zkrátka velký omyl osadníky považovat za humanisty a osvícence, jejich myšlení (především kalvinistů) bylo kolektivistické, sebeobětní, agresivní a jednotlivec nebyl svobodnou bytostí.

        Pokud to pane Kinkore vidíte jinak, tak mě, prosím, opravte. A pokud byste mi doporučil ještě nějaké další odborné knihy o americké/evropské historii, která je psána objektivisty, budu rád.

      • kinkor | 12. 8. 2015 z 21:42 |

        objektivisticka literatura (nejen o historii) – https://estore.aynrand.org/c/13/history

      • Anonym | 13. 8. 2015 z 18:18 |

        Děkuji za tip. A ještě mi, prosím, objasněte ten morální rozdíl mezi náboženskými fanatiky – přistěhovalci, kteří se neštítili upalování domnělých čarodějnic a provozovat otroctví, a domorodými indiány.

      • kinkor | 14. 8. 2015 z 20:13 |

        nabozesti fanatikove z Evropy jsou urcite moralne mnohem horsi nez Indiani, protoze Evropa byla civilizacne nekonecne dale nez zaostala indianska kultura, a zvoli -li si prislusnik civilizovane kultury, ze se bude chovat jako nejhorsi barbar, tim hure (moralne) pro nej …

        ale! : nabozensti fanatikove, o kterych mluvite, jiste nejsou podstatnou charakteristikou toho mohutneho civilizacniho procesu, ktery evropane do Ameriky prinesli

      • Sloboda | 17. 8. 2015 z 0:18 |

        V tom pripade musite jiste schvalovat i cinskou invazi do Tibetu (civilizacne), protoze jakkoli je/byla cinska kultura despoticka, byla bezpochyby daleko pokrokovejsi a civilizovanejsi jak puvodni barbarska kultura Tibetanu, kteri se svym chovanim k indianum casto prirovnavaji.

      • kinkor | 17. 8. 2015 z 18:27 |

        o cinske invazi do Tibetu bohuzel nemam zadne znalosti, tudiz nemuzu hodnotit, a v nejblizsi dobe se timto tematem urcite zabyvat nebudu, nebot je znacny pocet temat pro nas Evropany dulezitejsich …

      • Sloboda | 18. 8. 2015 z 18:51 |

        To je velká škoda, mylně jsem se domníval, že jste na tomto webu psal o čínském zřízení a tudíž se touto problematikou zabýval.

        Ale mám ještě poslední zásadní otázku. Jaký je objektivistický pohled na období 19. století, na období tzv. kolonizace? Pokud to hodně zjednoduším, tak levicoví autoři to hodnotí jako imperialistické choutky Evropy, která takto násilně a nemorálně ovládala a zneužívala třetí svět, někteří tradiční (konzervativní) autoři to hodnotí jako pouhý fenomén doby bez morálního hodnocení a naopak někteří moderní historikové naopak poukazují na to, co Evropa kulturně třetímu světu dala (státní organizaci, železnici … ), jak se na to díváte Vy? Je vůbec možné kolonizační úsilí (v Africe či Asii) posuzovat z morálního hlediska?

      • VaclavikV | 2. 9. 2015 z 2:09 |

        "Jaký je objektivistický pohled na…"

        Tenhle styl dotazovani rika, ze nejste patricne obeznameny s Objektivismem a nestalo vam jeste za to obtezovat se patricne se s nim obeznamit a tak si nalezt odpoved sam, a jen chcete znat nejaky konkretni postoj zastancu tohoto filozofickeho smeru na nejake svetove deni, zde historicke, z kolonizacni ery.

        K cemu ale poskytnuti takove informace muze vest – jen k vasemu hodnoceni te odpovedi na zaklade vasich stavajicich premis, ktere sotva budou v souladu s Objektivismem a muze to tedy vest jen k vasim pochybam, ci hure, zatracovanim tohoto filozofickeho smeru na zaklade nikoli jestli se zaklada na pravde, na faktech a je tudiz spravny, ale na zaklade nejakych vasich osobnich nazorovych premis, ze kterych budete pri tom hodnoceni te odpovedi vychazet.

        Receno strucne, minite se drzet sveho filozofickeho svetonazoru a hodnotit jiny svetonazor jen podle toho, jak konvenuje s tim vasim ohledne nahledu na nejake svetove, zde historicke deni, a kdyz to deni bude s vasim nazorem na nej s tim objektivistickym v rozporu, neminite z toho sveho ustoupit, prehodnotit ho (k tomu byste se musel zajimat o Objektivismus jako takovy, coz zrejme nedelate…). Vasim prvotnim zajmem by totiz melo byt poznani Objektivismu samotneho, a pote budete sam schopen odvodit si postoj Objektivismu na to ktere svetove deni.

        Jestlize o Objektivismu jiz neco vite, ale nikoli dost na to, abyste si ucinil svuj nazor na tu kolonizacni eru, nebyla by vam stejne takova odpoved k nicemu, nerozumel byste proc je takova, jaka je, byl byste v situaci papouska schopneho slyset a treba i opakovat, ale nikoli porozumet v lidskem smyslu.

        Mimochodem, ohedne te vasi posledni vety – odpoved zni, ze uplne vse se da posuzovat z moralniho hlediska, to kolonizacni usili nevyjimaje (a patri se dodat, ze nejen da, ale dokonce se i ma posuzovat z hlediska moralky). Ptate-li se takto, je jasne, ze o Objektivismu nevite ani to nejzakladnejsi.

      • Sloboda | 2. 9. 2015 z 22:27 |

        1) Nikde netvrdím, že objektivismus (!) znám. Informace o něm mám především z tohoto webu, popř. z článku (přednášky) výše zmíněného Bowdena, což je pravda spíše zaměřené na historii.
        2) To, jak se ptám, samozřejmě vůbec nic nevypovídá o tom, co si člověk myslí.
        3) Nevím, co je špatného na tom, ptát se člověka, který je zřejmě nejzapálenějším a nejproduktivnějším autorem článků na tomto webu, když své dotazy pokládám slušně. Předpokládal jsem, že právě kvůli tomu jsou zde pod každým článkem diskuse.

  3. Já ale nechápu, proč se stále vracíte k něčemu, co já vůbec nepopírám. Když už jsme vlastně u toho, proč vlastně píšete objektivismus s velkým písmenem?

    Jinak já přeci nekritizuji kapitalismus, já pouze kritizuji jednání kolonistů (otroctví, vyhánění indiánů, rasismus). Z toho důvodu mi přijde i zvláštní myšlenka Bowdena slavit Kolumbův den a jeho samého, když jde o tak kontroverzní postavu. Dle mého názoru byli daleko přínosnější pro evropskou (americkou) kulturu renesanční a hlavně osvícenští myslitelé.

  4. Celkovo mi ten váš príspevok pripadá taký rozriedený, nekonkrétny. Historikov zaujíma, čo kto kedy kde ako konal, nie nejaké bláboly okolo. Potrebujem konkrétne fakty jednania konkrétnych ľudí, ktoré sa – mimochodom – z pochopiteľných dôvodov, zisťujú veľmi obtiažne.

    • >> "Ale mám ještě poslední zásadní otázku. Jaký je objektivistický pohled na období 19. století, na období tzv. kolonizace? Pokud to hodně zjednoduším, tak levicoví autoři to hodnotí jako imperialistické choutky Evropy, která takto násilně a nemorálně ovládala a zneužívala třetí svět"

      Ja vám teda odpoviem z pohľadu pravdy, nie z objektivistického. Z morálneho hľadiska sú (a)morálne len konkrétne činy, a to hlavne iniciácia násilia. Ak sa tejto iniciácie dopúšťa veľa ľudí nejakého etnika, ako napr. európskeho, tak to znamená, že veľa jednotlivcov vykonalo (veľa) amorálnych skutkov. Nič viac a nič menej. Toto je ab-initio prístup.

      Avšak, chovanie priemerného jednotlivca má dopad na osud etnika, pretože etnikum je zviazané štátom. Teda všetci občania etnika sú "na jednej lodi" a ich vyspelosť závisí od chovania všetkých, nie len ich osobne. Pokiaľ by previazanie daňovým systémom neexistovalo, neexistoval by ani spoločný osud daného etnika, kde jedni platia/získavajú za chyby/úspechy iných.

      Čiže príčina existencie "národnej karmy" je v tom, že tu máme štát (hlavne teda daňový systém). Kto sa chce vyviazať z dôsledkov národnej karmy, musí sa oslobodiť od štátu a žiť ako samostatná osobnosť.

      Aby som to ešte nabindoval na to, čo ste pôvodne povedali a na čo ste sa pýtali, tak bežní občania (90% dole) nemali z kolonizácie NIČ, iba stratu. To je zase dané tým, že o osude etnika rozhodujú predovšetkým vedúci etnika a nie jeho bežní členovia. Na bežných členov väčšinou len dopadá karma vzniklá činmi vládcov.

  5. "Podobně jako pro Němce nebo Japonce po 2. světové válce, mohlo by takové pokoření znamenat pro muslimský svět nový začátek."

    Co myslíte tím pokořením a co myslíte tím novým začátkem? Obsadit a reorganizovat relativně malé Japonsko i Německo nebyl problém, ale jak obsadit celou severní Afriku, blízký a středí východ a nakonec ještě Indonésii? Srovnání je samozřejmě úplný nesmysl. Vždyť západ není doteď schopný stabilizovat obsazený Irák, není schopný ani pacifikovat Afgánistán a to vůbec nemluvím o válce v Sýrii.

    • Luboš Zálom | 4. 8. 2015 z 14:10 | Odpovědět

      Myslím že tady vůbec nemusí jít o nějaké obsazení muslimských zemí, protože válka proti islámu je úplně jiná, než válka proti nacismu nebo japonskému imperialismu. Islám je nadstátní a nadnárodní, a kromě intelektuálního a finančního zdroje tvořeného nějakým územím sám o sobě žádné hranice nemá, alespon do chvíle, kdy bude na územích, kde islám zvítězí, vyhlášen chalifát, který bude schopný uplatnovat nějakou politickou moc.
      Ale stejně tak i ve 30. a 40. letech existovaly po celém světě pro-nacistické síly, které přinejmenším snily o tom, že v případě vítězství Německa ve válce bude možné jejich politiku uplatňovat i u nich doma. Pro naprostou porážku nacismu stačilo porazit Německo, nikoliv pronásledovat každého obdivovatele Hitlera kdekoliv na světě. Nacismus se prostě porážkou ocitl na periferii všeho dění, a mnozí ti, kteří Hitlera z nějakého důvodu obdivovali, svůj postoj přehodnotili (sice zůstali etatisté, ale byli nuceni zvolit jinou cestu).
      Pro porážku islámu a jeho úplnou zdiskreditaci v očích obyčejných muslimů tedy stačí jen zbavit jeho zdroje bojeschopnosti. Zatím mají muslimové naopak pocit, že jim vše vychází a že nakonec budou vládnout všude – nemají vůbec žádný důvod si myslet, že by to mohlo být naopak.
      Obsazení Iráku, pacifikace Afgánistánu je jenom ukázkou toho, co dělá Amerika špatně. A samozřejmě Sýrie je úplná tragédie.

  6. jsou to turisté,kteří se přišli podívat na naši kulturu. Tak je necháme podívat a pokud se nebudou chtít vrátit,tak je uchopíme za šos a vrátíme sami….my se taky jezdíme dívat na kulturu třeba do Řecka a vracíme se…..

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*