Charakteristickým znakem našich politických vůdců je morální nejistota
– znakem, který tvaruje beztvarou
politiku prezidenta Bushe k Iráku.

Navzdory jeho opakovaným tvrzením o nebezpečích, která
Sadám Husajn představuje, se Bush rozhodl přijmout smířlivé rezoluce nedávno
schválené Spojenými národy. Místo toho, aby byl Sadám Husajn zavržen jako hanebný
diktátor, jehož vláda nemá právo být dále u moci, mu rezoluce nabídly
obměkčující „závazek všech členských států respektovat suverenitu a územní
celistvost Iráku.“ Rada bezpečnosti, hrozící prstem tyranovi, který zcela běžně
útočí plynem proti svým politickým oponentům a vyřezává jazyky svým kritikům,
varovala Husajna, že když Radě nevyhoví, vyplynou z toho pro něj jakési
mlhavé „závažné důsledky“.

Členové rady souhlasili se zástupcem Sýrie, který trval na tom, že
jejich usnesení „by nemělo být nikým vykládáno jako oprávnění pro použití
síly.“ „Legitimní zájmy Iráku by měly být respektovány,“ řekl zástupce čínského
velvyslance.

Husajn, který ohrnoval nos nad šestnácti předchozími usneseními, ví, že
světoví diplomaté ho ochrání před útokem Spojených států amerických, dokud bude
dále směšně předstírat, že ho mohou zbrojní inspektoři odzbrojit.

Spojené národy jsou proti jednostrannému použití síly Amerikou, protože
by šlo o projev morální jistoty, jímž by se deklarovalo, že zde existuje nebezpečí,
které opravňuje k extrémní reakci – použití vojenské síly. Použití síly by bylo
jednoznačným sdělením, že neexistují žádné „legitimní zájmy Iráku“, které by se
měly respektovat, a že diktátorský válečný štváč, nesmí zůstat u moci.

Naproti tomu diplomatický přístup vůči Iráku, který přijal prezident
Bush, spočívá na premise, že si nikdo nemůže být jistý, co je správné.
Diplomacie tvrdí: „Protože nic není černobílé, všechny spory lze nějak
překonat, a tak zvažujme přání všech stran a vyřešme to jako gentlemani.“
Zástupci Spojených národů jásají nad současnou rezolucí, protože byla sesmolena
kolektivním vědomím vládců světa.
Tvrdí, že žádný národ nemá právo jednat sám podle svého uvážení. Žádný
národ nemůže rozhodovat o tom, kdy půjde do války. Taková rozhodnutí mohou
vzniknout pouze mezinárodním konsensem, který vyzdvihuje „legitimní zájmy“
všech zúčastněných a vyvaruje se všech morálních soudů.

Prezident Bush mohl tento přístup zásadně odmítnout. Kdyby si byl
jistější morálností sebeobranné války, mohl oznámit, že principy svobodné země
nás opravňují k obraně tím, že se zbavíme nebezpečí, které představuje
Irák, a to nezávisle na tom, zda ostatní země s naším rozhodnutím
souhlasí.

Husajn je zapřísáhlým odpůrcem Ameriky. Válčil proti nám před jedenácti lety, když se snažil získat kontrolu nad ropou, kterou Amerika kupuje. Pokoušel se spáchat atentát na bývalého prezidenta Bushe. Má chemické a biologické zbraně, které se mohou snadno dostat do USA. Vyvíjí program, který mu má umožnit získat jaderné zbraně. Financuje teroristy a poskytuje jim úkryt.

Každá diktatura, která má schopnost a demonstrovala vůli útočit na
americké zájmy, je nebezpečím, které si zaslouží být odstraněno. Ospravedlnění
války není nějakou kalkulací o geopolitických „vahách sil“, která se netýká
morálky. Jediné ospravedlnění je morální – a jediný národ, který je oprávněn se
jej dovolávat, je ten, který hájí svobodu. Válka mezi gangstery je oboustranně
zlem; ve válce mezi tyranií a svobodou je dobro a spravedlnost na straně těch,
kdo hájí svobodu. Sadám Husajn je nepřítelem, potenciálním či skutečným, každé
svobodné země na světě. Zločinný irácký stát nemá žádné právo na „územní
celistvost“, stejně tak jako je neměli Taliban v Afghánistánu nebo nacisté
v Německu.

Všichni umíme rozeznat objektivní rozdíl mezi zločinci a policií. Fakt,
že obě strany nosí zbraně, nijak nekomplikuje hodnocení jedněch jako hrozby pro
naše práva a druhých jako ochránce našich práv. Stejný princip je možno použít
i na země: diktatury jsou zločinnými státy, zatímco ve svobodné zemi je státem
policie, která používá sílu jako obranu proti těmto zločincům. Morální rozdíl
mezi útočníkem a obráncem je jasný všem kromě našich diplomatů (a
intelektuálů). Vyslovování morálních soudů je tím, čemu se snaží vyhnout.
„Kým jsme, abychom si troufali
někoho soudit,“ prohlašují ve snaze vyhnout se sféře morálky, přičemž
ponechávají řešení konfliktů na pragmatickém kšeftování a potřásáním rukou.

Morální soudy jsou však základním požadavkem pro účinnou zahraniční politiku.
Musíme identifikovat nebezpečí, které pro lidský život a svobodu představují
určité režimy. Např. vláda Iránu, který je baštou světového terorismu,
představuje fyzické nebezpečí pro Ameriku a měla by být vojensky pokořena.
Stejný cíl je třeba stanovit ve vztahu k dalším zemím-agresorům, které jsou
viditelným nebezpečím pro bezpečnost Američanů.

Před jednadvaceti lety poslal Izrael 16 bojových letounů do Iráku, aby
bombardovaly a zničily nukleární zařízení, které se mělo brzy aktivovat.
Nevyhledával žádné rezoluce Spojených národů, nevydal žádná varování o
„závažných důsledcích“ a nebyl zastrašen vyhlídkou mezinárodního nesouhlasu.
Byl si vědom správnosti svých činů. Můžeme jen doufat, že prezident Bush najde
morální odvahu napodobit tento přístup.

Peter Schwartz
The Ayn Rand Institute