"Ve jménu obecného blaha, za účelem zabezpečení lidu a pro dosazení úplné rovnosti a stability, vyhlašujeme pro dobu trvání národní nouze Direktivu 10-289. … Všichni zaměstnanci ve všech provozech budou nadále pevně přiřazeni ke svému pracovnímu místu a výpověď ze strany zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo změna pracovního zařazení bude potrestána vězením. … O výši trestu rozhodne Jednotící Výbor zřízený Úřadem pro hospodářské plánování a národní zdroje. … Všechny průmyslové, finanční, výrobní a obchodní podniky všeho zaměření zůstanou nadále v provozu, a jejich majitelům nebude dovoleno je uzavřít, prodat nebo přesunout provoz, pod trestem znárodnění. (Ayn Randová: Atlas Shrugged)"

Pokud by se snad někomu zdálo, že Ayn Randová ve svém románu Atlas Shrugged přeháněla a že až nemístně popustila uzdu své fantazii, protože je nepředstavitelné, že by snad nějaká vláda prosadila podobný zákon, jako je románová Direktiva 10-289, rozhodnutí francouzské vlády jej musí vyvést z omylu. Francie totiž prosadila dva klíčové body Direktivy: zákaz uzavření vlastního podniku a propuštění zaměstnanců (mezi další body patří např. zmrazení všech soukromých příjmů i výdajů, zakonzervování výše produkce výrobních podniků, nebo znárodnění patentů). Podle prezidenta Francoise Hollanda opatření zamezí růstu nezaměstnanosti.

Jasněji než kdykoliv jindy se ukazuje, jaké pojetí práva na majetek současné politice vládne. Právo na majetek zde není něčím přirozeným, plynoucím se samé podstaty lidské bytosti, a tedy něčím nepřekročitelným, ale konstruktem, jenž lze libovolně ohýbat a překrucovat podle momentálních potřeb. Stát sice přiznává lidem právo na majetek, ale toto právo je pouze formální. Ve skutečnosti jsou majitelé omezeni do role pouhých správců něčeho, co ve skutečnosti patří společnosti, a co má být použito primárně v jejím zájmu. Autor článku na webu časopisu Reflex označil francouzský postup za zavádění komunismu. Stav, kdy majetek formálně zůstává v rukou majitelů, ale stát jeho použití omezuje a usměrňuje, však ve skutečnosti odpovídá jinému společenskému systému: fašismu.

Na podniky se nenahlíží jako na prostředek zisku majitelů, nýbrž jako na prostředek společenského prospěchu: nikoliv sobecká touha po zisku, ale poskytování služeb a zejména pracovních míst je tím, co podle kolektivistů ospravedlňuje podnikání. Moderní kolektivisté už vesměs pochopili, že postavit soukromé podnikání mimo zákon přinese naprostý hospodářský rozvrat. S podnikáním se tedy museli smířit – nerespektují jej, se zaťatými zuby a s nenávistí v očích se s ním smířili. Vědí, že bez něj to nejde. Svazují tedy podnikatele bezpočtem regulací a pravidel, kterými se snaží usměrnit čistě sobecké (a tedy v očích kolektivistů nemorální) cíle majitelů a namířit je k zajištění blaha pro společnost. Majitelům ponechávají určitou volnost i určitý zisk – aby si náhodou neuvědomili, že slouží pouze jako obětní zvířata, a nerozhodli se přestat – po vzoru podnikatelů z románu Ayn Randové.

Nyní jim Francie tuto základní volbu, tedy podnikat dál nebo podnik zrušit, upře – zavřít provoz svého podniku půjde jen na úřední povolení.

Stejně jako nenávidí podnikání a soukromý majetek, cítí kolektivisté stejnou nenávist i k rozumu. Podnikání vlastně není nic jiného, než aplikace rozumu v realitě: formulace vlastních hodnot a cílů, vyhodnocení všech pro a proti, kalkulace předpokládaných zisků i ztrát, výběr toho správného předmětu podnikání, atd. Řídí-li se podnikatel jen závěry svého rozumu a nenechá do svého rozhodování vstoupit nic jiného – pocity, okamžité náhodné vrtochy nebo předsudky – je pravděpodobnost jeho úspěchu maximální. Je to něco, čeho nikdy nebude v takové míře schopen centrální plánovač – tedy ten, kdo nyní ze zákona dostane moc rozhodnout, který podnikatel smí svou činnost ukončit a který bude násilím donucen pokračovat, jinak řečeno, bude násilím donucen myslet.

Nenávidí rozum – ale očekávají, že podnikatelé, kteří by se jinak rozhodli své podniky uzavřít, něco vymyslí a udrží svůj podnik v chodu. Jak, když tou nejlepší, racionální alternativou je podnik zavřít? Na to již státní plánovači odpověď nedají. Donutit někoho přemýšlet však nedává smysl, neboť rozum a násilí jsou v přímém protikladu. Rozum je jediným nástrojem lidského přežití. Aby člověk mohl přežít, musí přemýšlet a nikdo mu nesmí bránit jednat v souladu se závěry svého rozumu. Útok na rozum jako na prostředek lidského přežití je v konečném důsledku i útokem na lidský život jako takový. Že může  podnikatel racionálně dojít k závěru, že tou nejlepší alternativou ze všech je propustit zaměstnance, prodat stroje a zařízení, zrušit pronájem budov, rozprodat zásoby a podnik zrušit? "Nezájem," odpoví kolektivista. "Nemyslete," říká ve skutečnosti.

Kapitola románu Atlas Shrugged, v níž prezident Thompson přednese Direktivu 10-289, nazvala Ayn Randová "Moratorium on brains". Nic snad nemůže celou situaci popsat lépe: Francie pomalu zavádí moratorium na rozum.
V době, kdy můžeme pouze bezmocně sledovat, jak se v celé Evropě postupně oklešťuje svoboda a stát stále citelněji zasahuje do života jednotlivce, je francouzský zákon nebezpečným precedentem. Další socialistické státy Evropy jistě nezůstanou pozadu. Mnohokrát slýcháme z úst našich socialistů, když se pokoušejí obhájit ten či onen státní zásah nebo regulaci, že stejná praxe už dávno funguje ve "vyspělých státech". Nemůžeme se přece lišit – zvláště když celých dvacet let k těmto vyspělým státům vzhlížíme a snažíme se k nim alespoň přiblížit.

Příští čtyři roky bude České republice vládnout sociální demokracie, s více či méně tichou podporou komunistů. Můžeme předpokládat, že naši socialisté jsou o něco chytřejší, než francouzský prezident Hollande? Ačkoliv ten nastavil laťku ekonomické hlouposti velice vysoko, můžeme si být jisti, že budoucí premiér Sobotka se mu hravě vyrovná. V důsledku socialistické politiky, nesmyslným zvýšením minimální mzdy počínaje, lze očekávat, že nezaměstnanost v naší zemi spíše poroste a podnikání bude stále obtížnější. A mnoho podnikatelů si položí osudovou otázku: "Má to celé vůbec smysl?" Jak asi bude Bohuslav Sobotka obhajovat zákon, který českým podnikatelům zakáže své firmy zavřít? "Všude ve vyspělém světě tento zákon zavedli."

Jak by asi měli reagovat sami podnikatelé, když jim stát zakazuje nejen firmu jednoduše zavřít, ale vlastně i přesunout svůj provoz do jiného státu? Nelze asi očekávat, že nyní začnou francouzští podnikatelé hromadně v tajnosti přemisťovat své podniky mimo Francii, mizet beze stopy mimo dosah francouzských úřadů, nebo dokonce své podniky do základů ničit a zanechat je francouzským socialistům ve stejném stavu, jako když je před lety zakládali. Vzepřít se takovým způsobem by však bylo to nejmorálnější a nejobdivuhodnější, co by mohli francouzští podnikatelé učinit. Jenomže – kdo je John Galt?