Letos uplynulo už deset let od zavedení výchovy k multikulturalismu na českých školách. Proto je dobré si připomenout, o co v této ideologii jde, jaké jsou její ideály a jaký dopad má jejich uplatňování v praxi. Stručně řečeno, multikulturalismus je doktrínou znásilnění civilizačně vyspělejších kultur a jejich sebeobětování ve prospěch kultur primitivních. Jeho společenská teorie usiluje o vznik politického režimu, který s použitím donucovacích prostředků státu a ideologické převýchovy zajistí rovnost příležitostí všem kulturám bez rozdílu. Vytvoří tak prostor pro přežití různých zaostalých kultů, které by jinak uvnitř vyspělé civilizace zanikly. V praxi to znamená, že například kultura, která dokáže léčit s pomocí magnetické rezonance a protonové terapie, uvolní přiměřené místo primitivní kultuře, která léčí bylinkami a modlitbou, nebo kultura emancipovaná projeví uznání barbarskému kultu, který praktikuje rituální násilí na ženách. V konečném důsledku tak všechno to, co dělá primitivní kultury primitivními, především intelektuální ubohost, iracionalita a brutální násilí, dostane volnou vstupenku do civilizované společnosti. Tak intenzívně ničivý charakter multikulturalismu je nevyhnutelným důsledkem jeho zlých ideálů.
Kulturní rovnost
V první řadě jde o jeho nejvyšší ideál: kulturní rovnost. Jedná se cílený pokus shrnout celou řadu falešných tezí do jednoho pojmu. Kultury jsou člověkem vytvořená fakta, výsledky jeho vědomé volby, která může být racionální či iracionální. Kultury si proto, ze své podstaty, rovny být nemohou. Pokud bychom se chtěli pokusit je srovnat na stejnou úroveň, museli bychom nejprve zastavit proces myšlení.
Velmi zjednodušeně řečeno, kultury jsou myšlenky a jedinou správnou odpovědí na špatnou a zlou myšlenku je nahradit ji lepší myšlenkou a tu špatnou zahodit. Dosáhnout stavu kulturní rovnosti by ovšem znamenalo vytáhnout tu špatnou myšlenku zpět z intelektuální periferie, posadit obě vedle sebe a do té lepší ještě vpašovat nějakou hloupost. Pak by si snad mohly být rovny. Proto můžeme zcela oprávněně označit multikulturalismus za ideologii znásilnění rozumu.
Multikulturalisté k takto defektnímu ideálu pochopitelně nedospěli nějakou náhodou, ale postupně logickým sledem filozofických omylů. Jejich východiskem je deterministická teorie vědomí převzatá z německé tradice. Podle ní tedy směr, jímž se ubírá mysl člověka, není věcí vědomé volby, ale určují ji (např. u Marxe) materiální přírodní podmínky. Podle multikulturalistů jsou rozhodujícími silami, které diktují, jak člověk přemýšlí, zemědělská půda a klima v regionu, odkud pochází určitá kulturní (etnická) skupina. Podobná východiska mimochodem sdílela i rasistická doktrína Blut und Boden (Krev a půda) oslavující rolnictví jako základní zdroj čistoty germánské krve. Multikulturní interpretace tohoto zemědělského mysticismu však nesměřuje k oslavě vůbec ničeho. Je východiskem skepse a nihilismu. Člověk podle multikulturalistů nemůže samostatně volit. Jeho vědomí je nesvobodné a pasívně přebírá charakter přírodních podmínek regionu. Mentální obsah vědomí je proto nedobrovolný, daný zvenčí. Je jakýmsi zrcadlem různých chemických prvků, teploty, tlaku a vlhkosti. Člověk tak nenese za svoje volby odpovědnost, a rozum, který je volní schopností podmíněn, je od počátku nesvobodný a nekompetentní. Nemáme schopnost vnímat realitu tak, jak skutečně je, vnímáme ji pouze tak, jak se nám jeví, když data procházejí přes kulturní síto v našem vědomí. Realitu, tvrdí multikulturalisté, poznáváme prostřednictvím kultury. Toto kulturní síto je klíčovým prvkem celé multikulturní teoriie. Představuje jakési nadindividuální mystické dědictví, mix vnějších přírodních sil a kolektivního vědomí celých generací a základ identity dané skupiny (etnika). A protože každá kulturní skupina vnímá jen svou vlastní upravenou verzi reality, platí, že co jedna kultura považuje za pravdivé, či nepravdivé, za dobré či špatné, platí omezeně jen v jejím vlastním kontextu. Skutečná pravda o jakékoli otázce je nepoznatelná.
Je zcela bezpředmětné a dokonce nebezpečné zkoušet kulturní filtr odstranit, či měnit prostřednictvím asimilace do jiné kultury, upozorňují multikulturalisté. Ten, kdo se o to pokouší, trestuhodně zničí kulturní identitu etnika a otevírá tak dveře trvalé frustraci a násilí. Protože nikdo není schopen poznat pravdu, nelze s jistotou určit, která kultura je rozvinutější a která zaostává. A především člověk není schopen hodnotit nadindividuální kulturní filtr, nesmí s ním manipulovat a kultury si prostě musejí být rovny, uzavírají multikulturalisté.
Multikulturní teorie poznání je tak řadou arbitrárních, (nedokazatelných a z ničeho nevyvozených) chybných tezí, které jejich obhájce zavedly do naprosté skepse a nenávisti vůči rozumu. Z celé této řady je třeba v první řadě odmítnout tezi o kultuře jako mystickém nástroji poznání. Toto tvrzení je arbitrární, to znamená zcela odtržené od důkazních faktů. Filozoficky je horší než nepravda. Je plodem slepé víry a fantazie a zakořeňuje vnitřní chaos, v němž se pak celá multikulturní teorie potácí. S výrokem, že kultura je nadindividuální jev, jehož prostřednictvím poznáváme svět, je třeba prostě zacházet tak, jako kdyby nebylo řečeno vůbec nic.
Kultura není nástrojem poznání. Kultura je naopak jeho výsledkem, produktem rozumové práce. Pojem kultura je vyšší abstrakcí a nikoliv nadindividuálním mystickým kulturním sítem vědomí, o kterém fantazírují multikulturalisté. Společným jmenovatelem kultury je její individuální a intelektuální charakter. Kulturu správně definujeme jako souhrn těch největších intelektuálních úspěchů, kterých dosáhli výjimeční jedinci, a ostatní lidé je akceptovali a začali využívat pro svůj vlastní život. Zejména se jedná o úspěchy na poli filozofie, ostatních společenských a přírodních věd, politiky, práva a umění. Jádro pojmu tedy tvoří myšlenkový obsah, především převratné poznatky, vědecké objevy, technické vynálezy, právní normy a umělecká díla. Podle jejich přítomnosti anebo naopak absence měříme bohatství a obsah kultury.
A právě měřitelný intelektuální obsah multikulturalistům překáží. Proto ho z pojmu kultura vytěsnili a uvnitř ponechali jen takové znaky, které sice ke kultuře patří, ale jsou jen odvozené a méně podstatné. Jde o různé sociální normy, vztahy v rodině, pravidla soužití a způsoby chování, lidové zvyky a tradice, náboženské rituály, sexuální stereotypy, hygienické návyky a chuťové preference, atd. Na takto od reality odříznutém pojmu se pak multikulturalisté pokoušejí vytvořit iluzi kulturní rovnosti. Například poukazují na to, jak pošetilé je vysmívat se primitivním mexickým indiánům, že se živí hmyzem, kterého se v Evropě štítíme. Indiáni se zase štítí cibule, kterou naopak my v Evropě máme tolik v oblibě. Z toho vyvozují, že obě kultury jsou stejně vyspělé.
Nepoctivost, které se multikulturalisté dopouštějí, spočívá v tom, že gastronomické a chuťové preference nejsou fundamentálním znakem kultury a nelze jejich prostřednictvím kulturu definovat. Kromě toho zcela ignorují kontext. Zatímco konzumace hmyzu bývá zpravidla v primitivních kulturách jednou z mála alternativ obživy, k níž potřebujete jen hbité ruce, k pěstování cibule se evropská kultura dostala až díky své relativní vyspělosti. Cibuli dostali lidé v Evropě na stůl jen díky schopnosti cestovat a díky rozkvětu mezinárodního obchodu v 16. století, kdy tato původem asijská zelenina bylo dovezena z Ruska. Porovnáním kontextu lze tak provést hodnotící soud a určit i hierarchii kultur. Avšak multikulturalisté výběrem pouze nepodstatných znaků do definice kultury a naprostým ignorováním kontextu pojem kultura zcela záměrně zničili. Jejich pojem “kultura” nejenže neplní žádnou poznávací úlohu, ale stal se z něj nástroj manipulace, který, namísto zhuštění a uchování dat, způsobuje jejich roztříštění. Pokud ho akceptujete, zavede vás od pravdivého k nepravdivému.
Hodnotová neutralita
Multikulturalismus požaduje, abychom ke všem kulturám přistupovali z pozice tzv. hodnotové neutrality. Na kultury a jejich znaky je podle něj třeba nazírat jen “pluralitníma očima”. Takový požadavek je ovšem zcela neplatný. Nejedná se jenom o hrubý omyl, ale o další pokus vnutit nám falešnou tezi jako pojem. Požadovat hodnotovou neutralitu, když přemýšlíme o kulturách, je jako žádat, aby sněžilo uprostřed horkého léta. Všechny člověkem vytvořené objekty, myšlenky, vztahy a činnosti při zpracování naším vědomím přestavují nějakou hodnotu. Tím, že je vnímáme a že o nich přemýšlíme, se zároveň rozhodujeme, zda je chceme uchovat nebo se jich chceme zbavit. Provádíme hodnotový soud. Za normálních podmínek jsou to neoddělitelné vědomé procesy. Představte si, že stojíte uprostřed kolejiště a sledujete proti vám rozjetý vlak. Vaše vědomí funguje normálně. Zřetelně vnímáte rychlost, dokážete si představit hmotnost vlaku atd. Budete tvrdit, že nastalou situaci odmítáte hodnotit? Zaujmete snad neutrální postoj? Každý poznaný člověkem vytvořený fakt, ať se nám to líbí nebo ne, implikuje při identifikaci buď kladnou nebo zápornou hodnotu, a to podle základního lidského měřítka: požadavku našeho vlastního přežití. Standardem hodnocení je život jednotlivce, váš život. Jestliže však toužíte po hodnotové neutralitě, pak ano, můžete se vzdát hodnocení. K tomu je ale nutné, abyste si nejdříve zakryli oči, zacpali uši a zcela utlumili činnost svého vědomí. Budete muset zcela ignorovat skutečnost, že vlak existuje a že se momentálně řítí přímo na vás. Následky ovšem budou fatální. Zakazovat si hodnotový soud tedy předpokládá se v první řadě vyhýbat identifikaci faktů. A to je přesně to, oč multikulturalisté usilují, když vás žádají o “hodnotovou neutralitu”. Protože fakta o vyspělosti či zaostalosti kultur jim v jejich teorii překážejí, snaží se vědomý proces identifikace zastavit. Hodnotová neutralita a tzv. “uznání” (recognition) zaostalých kultur, po kterém multikulturalisté tolik prahnou, předpokládá, že začnete ignorovat, co se kolem vás děje. Jedná se ve své podstatě o příkaz, motivovaný touhou učinit z vás a vaší relativně vyspělé kultury obětní zvíře. Pokud si budete spolu s multikulturalisty namlouvat, že nikdo není schopen poznat pravdu o kultuře, že nelze s jistotou určit, které kulturní hodnoty jsou správné a které špatné, pak začnete ignorovat fakta. Pak také při prvním setkání s nějakou agresívní kulturou budou důsledky stejně fatální, jako když zůstanete trčet uprostřed kolejiště. Tomu, co určitá kultura po nás žádá či produkuje, se nelze jen tak tiše poddat. Žádným věcem, činnostem a vztahům vytvořeným člověkem není možné automaticky přikyvovat. Z toho důvodu je “hodnotová neutralita” katastrofálně nebezpečný požadavek, který velmi trefně reprezentuje patologický charakter multikulturní ideologie.
Rasistický ideál kulturní pestrosti
Multikulturalisté volají po pestrosti. Jedině v řízené pestrosti budou prý lidé žít v míru a produktivněji. Určitě jste je už slyšeli říkat, že “hodnota pestrosti je pozitivní”. Multikulturalisté však nehovoří o ledajaké pestrosti, ale mají na mysli etnickou pestrost. Přestože kultura je ve skutečnosti rasově neutrální, neboť příslušnost k určité kultuře je předmětem lidské volby, multikulturalismus zastává opačné stanovisko. Opakuje z německé tradice dobře známý vzorec třídního (marxismus) či nacionálního (nacismus) pohledu na realitu, kdy určitá ideologie chápe společnost jako množinu nadindividuálních vzájemně soupeřících celků. Toto kmenové vidění světa je zde vyjádřeno pojmem “sociokulturní skupina”. Ten jednak identifikuje nositele určité kultury, ale navíc do pojmu ještě přimíchává etnické znaky. Jeho prostřednictvím se tak doplňuje rasový podtext i do pojmu kultura. Lidská společnost podle multikulturalistů není souhrn jednotlivců, ale množinou etnických skupin. A teprve řízeným promícháním těchto etnik do pestré společenské mozaiky prý získá společnost jako celek daleko vyšší kvalitu, tvrdí multikulturalisté. Spolu s multikulturalismem tuto myšlenku opakují v podobných variantách také jemu příbuzné teorie diverzity, inkluze a intersekcionality. Všechny tyto teorie ignorují fakt, že jestliže je zlem hodnotit jednotlivce prostřednictvím znaků, které nejsou předmětem jeho volby (rasa, pohlaví), pak je úplně stejným zlem i uplatnit toto kritérium na celek, který se z těchto jednotlivců skládá.
Obhajoba kulturní (etnické) pestrosti jako vyšší kvality, je proto donebevolající rasismus. Domnívám se, že toto je pravděpodobně jedna z nejnebezpečnějších živých rasistických myšlenek současného intelektuálního světa. Setkávají se s ní vaše děti ve školách, můžete na ni narazit v novinách, na firemních školeních pestrosti, slýcháme ji z úst politiků. Tak jako charakter jednotlivce nezáleží na rase, stejně tak ale ani charakter skupiny (např. pracovního kolektivu, kulturního společenství či celé společnosti) zcela logicky nemůže nijak záležet na rase jejích členů. Co platí o jednotlivci, se musí vztáhnout také na celek. Ten, kdo tvrdí, že prostřednictvím etnické pestrosti se kvalita celku zvýší, je úplně stejný rasista, jako ten, kdo tvrdí, že příslušník jedné rasy je díky svému původu nadřazený ostatním. Z toho důvodu je nutné multikulturalismus označit za rasistickou doktrínu.
Vyspělým kulturám multikulturalisté rádi údajný rasismus podsouvají a sami sebe označují za bojovníky proti rasismu. V této souvislosti je třeba připomenout, že do českých škol multikulturalismus pronikl původně právě jako předstíraná prevence proti rasismu. V tomto případě skutečně platí rčení, že se kozel stal zahradníkem. Obviňování z rasismu funguje tak, že když multikulturalista hovoří o kultuře romské, hovoří defakto o kultuře, jejímiž podstatnými definičními znaky jsou kočovnictví a bohémský způsob života, nikoli rasa a barva pleti. Etnická nálepka mu umožní, aby potom jakoukoli racionální kritiku kočovnictví či hedonismu smetl ze stolu jako rasismus, a tím ukončil diskusi obviněním svého oponenta. Ublíženecké napadání kvůli rasismu multikulturalisté už povýšili na zcela automatickou reakci na cokoli, co je úspěšným výsledkem lidského myšlení, lidského génia. Horliví multikulturalisté už stihli z rasismu obvinit W.A.Mozarta, celou antickou kulturu, ilustrace Josefa Lady či objevy osvíceneckého mořeplavce a objevitele Thomase Cooka. A v současnosti je na vzestupu mohutná vlna obviňování celé současné, jak říkají “bělošské a zvýhodněné” kultury kvůli útlaku, kterého se dopustily koloniální mocnosti před mnoha staletími. Tato teorie kolektivní historické viny, tj. zcela absurdní a hluboce rasistický koncept, se dnes dokonce vyučuje na univerzitách.
Jediná pestrost, na které opravdu záleží, je pestrost myšlenek. Pestrost ve smyslu zcela svobodné volné soutěže, ve které prostřednictvím důkazu lepší myšlenka zvítězí nad horší a bez obav ji pošle na intelektuální periferii. Multikulturní pestrost je naproti tomu falešnou rasistickou myšlenkou a hodnota tohoto typu různosti je stoprocentně záporná.
Ideál oběti ve prospěch primitivního
Jestliže kultury nesmíme a nejsme ani kompetentní hodnotit my, pak je někdo jiný logicky vyhodnotí za nás. Někdo jiný za nás začně rozhodovat, co je dobré a zlé, které hodnoty je třeba odmítnout a které si máme ponechat. V tom okamžitku odevzdáváme svůj život do cizích rukou a podřizujeme se. Zde se defektní multikulturní teorie poznání protíná s multikulturní morálkou. Skepticimus se stává zdrojem multikulturního altruismu. Požadavek hodnotové neutrality je vlastně jen jinak formulovanou moderní verzí starého: Kdo jsi, abys soudil? Morální étosem multikulturalismu se tak stává poslušnost a sebeobětování a celá teorie se dotváří do sebevražedné doktríny. Protože ideál rovnosti míří proti všemu vyspělému, proti jakémukoli úspěchu rozumu, stejně tak multikulturní altruismus jde proti všem civilizačně úspěšným kulturám a apeluje na ně, aby se vzdaly svých dosažených hodnot. Pro dosažení multikulturního ideálu obětování je nutné, aby byl jedinec, “uvězněný” ve své vyspělé kultuře, přinucen k uvědomělému soužití s příslušníky zaostalých kultur. Tato ideologie očekává, že jedinec bude poslušně jednat proti svým přirozeným potřebám. Bude se uvědoměle učit se sžít s barbarskými kulturami dohromady. Celý proces bude řídit multikulturní elita, nepatřící k žádné specifické sociokulturní skupině. Tato elita z nějakých nevysvětlitelných příčin jako jediná bude rozumět ideálu rovnosti kultur a jako jediná bude nadaná schopností definovat multikulturní rámec soužití a bude dohlížet nad jeho dodržováním.
Politika rovné důstojnosti
Základním vztahem mezi lidmi podle multikuturalistů není směna hodnot ale ničím nepodmíněné rovné uznání. Odmítání rozumu je nevyhnutelně dovedlo k emocionalismu. V praxi je dobře vidět, jak touha po dosažení pocitu důstojnosti bez příčiny se v chování obhájců této ideologie projevuje buď ve formě narcisismu popřípadě obcesívní ublíženosti. Základním principem organizace vztahů mezi lidmi je pro multikulturalismus „dialogický princip” (Hegel). Odtud multikulturalisté odvozují svoji politiku rovné důstojnosti a dialogizace života společnosti. Tvrdí, že odepření emočního uznání je příčinou násilí (CharlesTaylor). Jenže kultury stojí primárně na myšlenkách, nikoliv emocích, a příčinou násilí nejsou emoce, ale iracionální morálka. Dobré a špatné myšlenky spolu nikdy smířlivý dialog, vedoucí k vzájemnému uznání, nevedou. Nicméně, multikulturní emocionalismus se dobře prodává. Existuje spousta lidí, kteří naivně fandí multikulturní teorii, neboť si její cíl představují jako nějakou krásnou ulici plnou drobných obchůdků, jejichž majitelé si spolu hezky povídají. Napravo mává Luigi ze dveří pizzerie, vedle pokuřuje dýmku Ali a zve na libanonský kebab. Naproti můžete posedět na perském koberci, popíjet stoprocentní arabiku z Ugandy a za doprovodu sitáru odvedle si můžete nechat vytetovat na hruď čínského draka atd. Tito snílci nechápou, že takovou romantickou představu o stoprocentně tolerantní a mírumilovné společnosti nikdy nemůže uskutečnit multikulturalismus. Nechápou, že takovou schopnost má jen velmi vyspělá a sebevědomá kultura, která bezpodmínečně ctí rozum, svobodu projevu, sledování vlastního prospěchu a individuální práva. Kultura, která je postavená na racionální etice. Tito lidé nevědomky porušují zákon kauzality – touží po příčině bez důsledků. Očekávají, že důsledkům cenzury, důsledkům vynucené privilegizace menšin a důsledkům tzv. pozitivní diskriminace lze nakonec nějak uniknout. Chovají se stejně jako stoupenci pečovatelského státu, kteří podobně požadují více sociálních výhod, ale přitom ignorují důsledek státních regulací – diktaturu, k níž tento trend nevyhnutelně vede. Pokud se zamilujeme do příčiny, která je odtržená od reality a začneme ignorovat důsledky, výsledek bude vždy katastrofální. Proto mnozí naivní příznivci multikulturalismu v západní Evropě již dnes s rozpaky stojí nad chaosem, který tam pomohli vytvořit.
Závěrem
Multikulturalismus je odnož německé filozofické tradice. Jedná se o pokračování filozofie, ze níž ne náhodou vyrostly ty doposud nejhorší společenské teorie – marxismus i nacismus. Současný multikulturalismus je jejich filozofickým příbuzným. Vychází ze skeptické teorie poznání, jde však mnohem dál. Jeho ideály kulturní rovnosti, morálka sebeobětování ve prospěch primitivismu, rasistický ideál pestrosti, to vše dohromady míchá v postmoderní ideologický koktejl zoufalého nihilismu, který cíleně brání sebezáchovnému rozhodování. Je to přísně kolektivistická ideologie s naprosto šílenou společenskou vizí života centrálně řízeného ovládající elitou. O popularitu mezi širokou veřejností se mu stará ublíženecký emocionalismus a předstíraný boj proti rasismu. Protože indoktrinace mladých generací touto ideologií u nás i v Evropě stále pokračuje, a nezdá se, že by se kolektivisté rozhodli ji ukončit, lze tedy v budoucnu čekat jeho rostoucí vliv a lze se oprávněně obávat, že svými destruktivními účinky se může vyrovnat těm doposud nejhorším společenským vizím.
Přidej komentář jako první k "K ideálům multikulturalismu"