Kapitalismus je nelidský, barbarský systém, v němž se dočkají největší odměny ti, kteří neváhají drápat se za úspěchem po zádech druhých lidí a neohlížejí se na ty, kteří zůstali dole. Podporuje bezohlednou dravost, kořistnictví, podvádění a zneužívání všech okolo. V kapitalismu uspěje několik loupeživých baronů, zatímco masy jsou systematicky zbídačovány, a ti nejubožejší – postižení nebo nemocní – jsou ponecháni napospas. To je obecná představa lidí o skutečném, neregulovaném kapitalismu: dickensovský chudobinec, na nějž s opovržením nebo přímo s výsměchem shlíží nechutně bohatá elita, která ve svých pokladnicích shromažďuje jmění, jež vychytrale uzmula zbytku společnosti.

Proto musí přijít ke slovu stát, který poněkud napraví a zkoriguje nespravedlnost kapitalismu a nejenomže zabrání loupeživým zbohatlíkům projevovat svou kořistnickou povahu, ale navíc otevře jejich pokladnice plné zlata a vrátí z něj alespoň část společnosti. Aby už nikdy nikdo netrpěl a aby o každého bylo od kolébky do hrobu postaráno. Zatímco 19. století, éra laissez faire kapitalismu, bylo černou skvrnou na tváři dějin, během dalších desetiletí jsme se konečně naučili nelidskost kapitalismu ovládnout a držet jej v mantinelech lidskosti: máme zde sociální stát, v němž není nikdo ponechán napospas.

Je s podivem, že i přes každodenní konfrontaci s realitou široká veřejnost stále věří, že právě sociální politika státu je tím, co umožňuje přežít i těm méně šťastným. Kdo by se postaral o nemocné a postižené, když by to neměl dělat stát? To je častá otázka, kterou nakonec položí i ti, kteří jsou ochotni uznat, že trh funguje. Zajistí však přežití i pro ty, kteří nemají možnost sami si vydělat na živobytí? Přece zde musí být určitá rovnováha mezi sobectvím těch schopných a bohatých a potřebami postižených, nemocných a přestárlých!

Pohádka o pomoci postiženým, nemocným a ubohým v systému sociálního státu je ve skutečnosti kardinální lží, jíž bohužel uvěřilo až příliš mnoho lidí. Socialismus (a sociální stát, i když se to mnozí jeho zastánci budou stydět přiznat, není nic jiného než jedna z forem socialismu) nejenom že není schopný v praxi sám o sobě zajistit vůbec nic, natož uspokojení potřeb těch nejubožejších, ale dokonce toho není schopný ani v teorii. V praxi totiž sociální politika jen parazituje na produktivní schopnosti jednotlivců, kterou ovšem sám svou existencí podkopává a ničí, v teorii je pak sociální politika zaměřena na uspokojení těch, kteří ve svých rukou třímají otěže politické moci.

Korupce, rozkrádání, neadresnost poskytovaných prostředků, zbytečné plýtvání na jedné straně a očividně nedostatečná pomoc na straně druhé jsou jevy, jež snad někdo může pokládat za pouhé chyby nezodpovědných úředníků nebo přímo za zločiny moci zneužívajících politiků, kteří se nedopatřením dostali na důležitá vedoucí místa, a kteří pak s penězi "svěřenými jim občany" (ve skutečnosti však občanům ukradenými) nakládají nezodpovědně, korupčně nebo destruktivně, zatímco ti, jimž se má být podle teorie sociálního státu pomoci v první řadě, žijí dál v nedostatku. Ve skutečnosti jde o něco, co je s politikou sociálního státu neoddělitelně spjato. Je zcela lhostejno, dostane-li se k moci Robespierre, Hitler, Stalin, nebo jejich méně hrozivé varianty typu Roosevelta, Kennedyho nebo Johnsona. Je jedno, zda otěže moci třímá v rukou Gottwald, Paroubek nebo Nečas. Je jedno, nazývá-li se jejich politika vznešeně New Deal, New Frontier, Great Society nebo třeba Třetí cesta. Skutečně trpící jsou zde vždy těmi posledními, protože voličská síla, kterou tvoří, je zanedbatelná a nelze na ní stavět jakoukoliv dlouhodobou mocenskou pozici. Je-li stát řízen socialisty, mají ti nejubožejší jen dvě možnosti: bude jim vládnout šílený psychopat, opírající svou moc o ozbrojenou pěst třídy nebo rasy, nebo přívětivě se usmívající sociální demokraté, kteří však jejich životní potřeby vždy rádi vymění za voličský hlas davů žádajících zdarma léky na bolení v krku, školní pomůcky pro své děti, nebo státní příspěvek na bydlení. Ubozí budou dál živořit v relativní chudobě, nedostatku a bez dostačující péče, a jediné snahy jim toto vše zajistit se budou dále odehrávat jen na bázi skomírající, protože státní sociální politikou potlačované, dobrovolné charity.

A to ještě mohou hovořit o štěstí, pokud se jejich mizérie omezí pouze na materiální chudobu. Vzhledem k tomu, že jakýkoliv mix mezi trhem a svobodou na jedné straně, a státním dirigismem a otroctvím na straně druhé je systémem značně nestabilním a má sklon se pomalu ale jistě posunovat směrem k tomu extrému, jenž má silnější intelektuální a morální obhajobu, bude na sebe i náš mírumilovný a vlastně všeobecně oblíbený sociáldemokratismus brát méně přívětivou podobu a začne stále patrněji nabývat obrysů fašismu, nacismu (nebo „internacismu“, jak lze nazvat současný politicko-ekonomický status Evropské unie), komunismu nebo ještě něčeho docela jiného. A jestli jsou fašisté, nacisté nebo komunisté těmi, komu leží na srdci péče o trpící, o tom dostatečně vypovídá více či méně vzdálená historie.

Stát nedokáže vytvářet žádné hodnoty. Jeho nástrojem je násilí, a to je s tvořivou činností v rozporu. Stát si dokáže brát jen tam, kde někdo jiný nějaké hodnoty vytvořil. Ale ani těm nejproduktivnějším se nedá brát donekonečna. Dříve nebo později se mechanismus zadrhne a vláda již nebude mít kde brát – i kdyby znárodnila úplně všechno, nebude jí to z dlouhodobého hlediska nic platné. A kde potom stát začne umenšovat rozpočty na prvním místě? U voličských mas (nebo u vládnoucí skupiny, jde-li o kolektivistickou diktaturu), nebo u těch nejubožejších?

Hromadné usmrcování postižených nebo odpírání potřebné péče přestárlým není něco, co nenávratně patří do 20. století. Naopak, v myšlenkové výbavě dnešních socialistů můžeme tyto obludnosti stále, alespoň implicitně, vypozorovat. Od morálních proklamací dnešních etatistů a kolektivistů vede směrem k nim sice klikatá a zarostlá, ale stále nebezpečně patrná cesta.

Nebylo by samozřejmě o nic ušlechtilejší, kdyby kdyby se nějakým zázrakem povedlo, aby daňová loupež skutečně zajistila nemocným a postiženým plnou péči a pohodlí. Pokusit se klást odpovědnost za naplnění životních potřeb jednoho na bedra druhého a tak obětovat jeho vlastní cíle, je hanebné. A ještě hanebnější je hájit politiku státních zásahů proklamacemi o nutnosti péče o bližního svého, zatímco v praxi o něj nikomu ze socialistických politiků nejde. Neznamenají pro ně nic víc než falešné alibi, zatímco převážná část peněz ukradených daňovou konfiskací jde do kapes těch, kteří se jejím prostřednictvím naučili bezostyšně parazitovat.

Nerad bych tedy, aby snad předchozí odstavce vyzněly jako volání po "lepším přerozdělování." Nic takového není možné – sociální politika nemůže fungovat jinak, než funguje, ze samotné povahy teorie, na níž spočívá. Snaha obětovat myslící a samostatně jednající bytost údajným nárokům a potřebám někoho druhého, je nemorální již v teorii. A protože mezi teorií a praxí neexistuje z pohledu morálky žádná dichotomie, není vůbec divu, že politika v pojetí sociálního státu není ničím jiným, než urputným a nelítostným bojem o uloupenou kořist, zatímco ubozí jsou ponecháni svému osudu. Socialismus nemůže fungovat jinak, jeho motivem je nenávist a jeho nástrojem je násilí a jeho důsledkem je destrukce.
Pokud si přejeme, aby postižení, nemocní, nebo tzv. "potřební" měli šanci na důstojný život, tedy, jak se říká, abychom projevili "sociální cítění", musíme na to jinak.

Jak má vypadat správný společenský systém lze odvodit pouze z faktů reality – z toho, co to znamená být lidskou bytostí. Jaká je její určující charakteristika. Co člověk potřebuje ke svému přežití. A má vůbec nějakou možnost přežívat, nebo je jen neschopným a méněcenným omylem přírody? Je lidská bytost schopná čelit realitě, úspěšně se v ní orientovat, a nakonec i dosahovat úspěchů? Nebo je jen pohromami a neštěstím stíhaným ubožákem, pro něhož je úspěch a štěstí jen něčím výjimečným a náhodným? Společenský systém musí toto zásadní rozlišení reflektovat.

Je-li člověk bytostí odsouzenou k neúspěchům, nemáme se dále o čem bavit. Žádná filozofie pak nemá smysl, protože jakákoliv snaha po dosahování znalostí o světě je marná. Buď znalosti nedosáhneme, nebo nám bude k ničemu. Jestliže máme takový pohled na realitu (Ayn Randová jej nazývala termínem malevolent universe premise), nemůžeme čekat úspěch na žádné rovině – osobní, i společenské. Vize člověka jako pokrouceného a shrbeného nebožáka znamená, že nikdo nemá šanci na štěstí, a jediné, co nám nabízí vysvobození z tohoto slzavého údolí, je smrt. Nelze nikoho zachránit – a vlastně ani sociální politika to nedokáže. Můžeme pouze napravit tu osudovou nespravedlnost, že několik málo jednotlivců, v rozporu s tím, jaká realita je, úspěchů a štěstí dosáhlo, a nemilosrdně je zdanit. Takto vidí člověka socialisté.

Jestliže však platí druhá alternativa a život racionální lidské bytosti je v zásadě namířen k dosahování dlouhodobého štěstí, potom je postižení, nemoc a útrapy výjimečným stavem, na němž se nedá zakládat fungování společnosti. Nelze vidět společnost jako celosvětový lazaret nebo ústav pro postižené a pokoušet se ohýbat společnost podle těch jedinců, jejichž schopnost přežít je subnormální, protože tím i ty, kteří jsou šťastní a úspěšní, degradujeme na tuto úroveň a zabráníme jim žít lidským životem. A co víc, protože jim tak zabráníme myslet a tvořit, nebude nakonec nikdo, kdo by těm skutečně trpícím, kteří jsou závislí na pomoci druhých, dokázal zajistit přežití. Necháme-li však přemýšlivé, tvořivé a úspěšné lidi pokojně pracovat, jsou to pouze oni, kdo může zajistit postiženým přežití. Nikoliv však z donucení, ale jako vedlejší produkt jejich tvořivé a produktivní činnosti, která v konečném důsledku znamená nesmírný prospěch ne pouze pro přímé účastníky oboustranně výhodných vztahů, ale pro všechny.

Takto přemýšlejí zastánci svobodné společnosti a laissez faire kapitalismu. Zakládají-li své postoje konzistentně, vidí člověka jako velkolepou bytost a důsledky jeho schopnosti dosahovat úspěchů a štěstí spatřují všude kolem sebe. Lidství určují výkony, uspokojení, štěstí, nikoliv mizérie – třebaže může výjimečně přijít.

Proto bychom měli usilovat o kapitalismus. Nikoliv proto, že funguje a že je schopný zajistit přežití i těm, kteří nedokáží produkovat dostatečnou sumu hodnot, a kteří by v jiném společenském systému strádali a bídně umírali, ale zejména proto, že odpovídá lidské přirozenosti. Ke kapitalismu bychom měli směřovat nikoliv proto, že umožňuje přežívat, ale proto, že umožňuje žít.

Jak tedy pomoci těm, kteří to potřebují a jak projevit to, co se označuje termínem "sociální cítění"? Je pouze jedna možnost: dejme lidem svobodu, nechme produktivní jednotlivce svobodně myslet a tvořit, važme si individuality a nezávislosti.
Můžeme si jen domýšlet, jak bohatá by asi byla společnost založená na respektu k individualitě, produktivitě, k majetku, která by uznávala a chválila sobeckou lidskou snahu po vlastním štěstí. Můžeme si jen domýšlet, jaká by v takové společnosti byla míra chudoby a závislosti na pomoci druhých, ať už zaviněné nebo nezaviněné. A můžeme si jen domýšlet, jak benevolentní by taková společnost byla vůči těm, kteří skutečně nejsou schopni samostatně přežít. Nelze popřít, že to byl právě kapitalismus 19. století, který umožnil přežít takovému množství lidí, jež bylo v dřívějších dobách nepředstavitelné. A můžeme se pokusit odvozovat z opačného extrému: jaká vládne míra bohatství, respektu a benevolence ve společenském systému významně až extrémně ovlivněném kolektivismem? Bohatou odpověď nám dává historie – a pokud někomu nejsou desítky milionů obětí leninismu, stalinismu, nacismu nebo maoismu dost, pak mu asi není pomoci.
Je nesmírně nebezpečné ponechat pomoc o ubohé a trpící na politické moci. Jakmile dáváme státu bianko šek na naše peníze, dáváme jim stejně tak svolení nakládat s našimi životy, i s životy těch trpících. A protože stát jedná pouze z pozice síly, může mávnutím ruky a jediným škrtnutím pera potřebnou pomoc odepřít, a soustavným ničením schopnosti dobrovolné, výjimečné pomoci mezi jednotlivci jim odepřít i možnost soukromé charity. A ani fakt, že my sami v tuto chvíli nejsme ohroženi chudobou a strádáním a možnost nemoci si nepřipouštíme, nemusí znamenat, že jak bude postupem času, prohlubováním státního intervencionismu, pokračovat ožebračování středních vrstev, budeme jednoho dne potřebovat pomoc i my sami a bude nám z pozice síly upřena.

V nesvobodném systému tvoří elitu rodová nebo církevní aristokracie, diktátorská klika, gangy nátlakových skupin a legalizovaných mafií. Naopak v laissez faire kapitalismu tvoří elitu aristokracie ducha a tvořivosti. V jakém z obou společenských systémů mají ti nejubožejší světlejší vyhlídky? Tam, kde spolu lidé jednají z pozice síly, nebo tam, kde fungují na bázi dobrovolné domluvy?

Všichni ti, kteří se snaží hájit zájmy, potřeby nebo údajné nároky postižených nebo nemocných, by měli začít dělat jediné: hájit kapitalismus, nebo alespoň jakékoliv dílčí přibližování k němu, namísto apelování na "lepší" a "efektivnější" sociální transfery. Ty v dlouhodobém horizontu nikomu nepomohou. Čím svobodnější systém, tím bohatší mají ti, jejichž produktivita je výrazně podprůměrná, možnost uplatnění a výdělku. A čím svobodnější systém, tím výraznější je míra benevolence mezi lidmi – nebudou se cítit vzájemně svázáni nezvolenými a násilím vnucenými závazky. Jakýkoliv krok k takovému ideálu je tou jedinou smysluplnou sociální politikou.