Agentura STEM ve spolupráci s ministerstvem vnitra vydala velmi znepokojující zprávu. Češi jsou prý nebezpečně nakloněni extrémní pravici! Nejen že by několik málo procent občanů volilo některou ultrapravicovou stranu, ale celých 80 % respondentů prý přiznalo, že se jim zdá některá extrémně pravicová myšlenka být lákavou.

Opravdu zneklidňující zpráva, není-liž pravda? Ovšem, určitá sympatie mnoha lidí s projevy fašismu nebo neonacismu není nic překvapujícího. Je to přirozený důsledek filozofického a morálního marasmu dnešního společenského systému – přirozený důsledek etatismu a kolektivismu. To, co je však opravdu znepokojivé, je dlouhodobá snaha sociologických i mediálních autorit překrucovat pojem pravice, snaha přisoudit pravici myšlenky, které jí ve skutečnosti nenáleží, a následně se pokusit pravicový myšlenkový směr diskreditovat.

Mezi nejzákladnější pravicové principy patří bezesporu svoboda jednotlivce, tržní systém, práva jednotlivce, kapitalismus. To jsou myšlenky, které k pravici dlouhodobě patří a žádní sociologové se to neodváží (zatím) nijak popřít. Extrémní přístup k těmto pravicovým tématům znamená zastávat absolutní svobodu jednotlivce (ponechávám zde stranou spor, zda maximalizaci svobody přináší anarchie nebo minarchistický systém), naprosto neregulovaný laissez-faire kapitalismus, tedy systém bez jakýchkoliv státních zásahů do hospodářství. Společenský systém, který by měl fungovat podle pravicových myšlenek dovedených do extrému by byl systémem bez daní, bez cel, bez centrální banky, ale i bez jakýchkoliv sociálních dávek, bez státního školství, nebo bez státem dotovaných průmyslových odvětví. Byl by to systém, jenž by v úplnosti respektoval integritu jedince a jeho naprostou nepodřízenost jakémukoliv kolektivu.
Sociologové z agentury STEM však extrémní pravici přisuzují naprosto opačná témata. Ultrapravičáci podle nich vyznávají kolektivismus, autoritářství, nacionalismus, zpravidla jsou i rasisté a xenofobové. Jsou nespokojení se svým životem, cítí se sami o sobě méněcenní, a často jsou závislí na mínění svého okolí nebo přátel. Toto má být charakteristika člověka, který věří v nezávislost a individualitu, a který odmítá, aby mu někdo řídil jeho život? Taková charakteristika se daleko spíše hodí na příznivce levice.

Jak je možné z klasických pravicových hodnot získat jejich dovedením do extrému něco takového, to snad vědí pouze sociologové. Nám ostatním nezbývá než nevěřícně kroutit hlavou – protože zdravý rozum jasně říká, že principiálním přístupem k jakýmkoliv idejím samozřejmě nelze získat jejich pravý opak.

Není tedy v dnešním zavedeném chápání pojmu extrémní pravice nějaká vážná chyba? Nějaký vážný rozpor, kvůli kterému je celý tento pojem neplatný? Buďto nelze za pravici pokládat směry, které zastávají ve výraznější míře svobodu, trh, právo na majetek, ale neváhají uchylovat se ke kompromisům (můžeme takové strany a hnutí pracovně označit za běžnou pravici), anebo nelze za pravici označit hnutí, která jsou dnes zařazována na extrémní pravici a hlásají opak toho, co zastává běžná pravice. Nic mezi tím. Rozpory jsou v realitě nemožné.

Samozřejmě je pravdou, že neonacisté, neofašisté, a podobná hnutí vystupují za kolektivismus, autoritářství a jsou opakem toho, co si lze představit pod nesmlouvavým a principiálním přístupem k fundamentálním pravicovým hodnotám.
Kolektivismus, rasismus, autoritářství jsou naproti tomu neodmyslitelné součásti levicového pohledu na svět. Jakákoliv forma socialismu je založena na podřízenosti jednotlivce vůči společnosti, na potlačování svobody a pošlapávání práv. Platí to jak v socialistické teorii, tak samozřejmě i v praxi – což musí být patrné i lidem, kteří se politickou filozofií nezabývají.

Ani rasismus není levicí vůbec cizí – jde o nejprimitivnější projev kolektivismu. Není žádným tajemstvím, že modla levičáků, Karl Marx, byl rasista jak řemen – nenáviděl Slovany a zášť choval i k Židům, ačkoliv sám pocházel ze židovského prostředí. Je navíc třeba si uvědomit, že rasismus neznamená jen otevřenou nenávist vůči jiné etnické skupině. Jakákoliv obhajoba politiky, která je namířena vůči jiné etnické skupině pozitivně, je naprosto stejným projevem rasismu. Pozitivní diskriminace obhajovaná svorně sociálními demokraty, zelenými i komunisty, je ve své podstatě rasistickou politikou.

Německý nacismus, přesněji řečeno národní socialismus, až se neúnavně tvrdí opak, byl veskrze levicovým myšlenkovým směrem, namířeným proti velkému průmyslu (nacisté jej dostali pod úplnou kontrolu státu, třebaže podniky zůstaly formálně v rukou původních majitelů), proti bankám, proti finančním spekulantům, proti jakékoliv svobodě jednotlivce. Nacismus zastával ideu pečovatelského státu, v němž se vláda stará o občana od kolébky do hrobu. Nacismus znamenal, alespoň slovy vlastních ideologů, dovedení socialismu tam, kam se marxisté báli zajít. Koneckonců, mnozí horliví nacisté se rekrutovali z řad sociální demokracie. Hitlerova inspirace Marxem je známá – i když je to fakt, který by levičáci rádi zamlčeli.

Podobně lze analyzovat i italský fašismus, stejně tak i krátké americké období během vlády W. Wilsona, které lze označit za kryptofašistické. Stále významnější prvky fašistického způsobu řízení ekonomiky lze vystopovat v současné politické garnituře Spojených států amerických a hlavně Evropské unie. Podrobněji jsem porovnal současnou levici s principy fašismu v článku “Sociální demokracie a fašismus” (http://www.virtually.cz/index.php?art=18710)
Ve světle těchto nepopiratelných faktů lze celou věc uzavřít s tím, že neonacistické a fašistické strany nebo hnutí není možné zařadit nikam jinam než na levici. Svou demagogií, sázkou na hloupost a omezenost svých příznivců, a v neposlední řadě svou nenávistí ke svobodě a individualitě znamenají konkurenci pro zavedené levicové strany. A zde nejspíš můžeme hledat kořen i důvod matení pojmu extrémní pravice.

Jestliže sociologie, ve své podstatě bašta levičáctví, vědomě zařazuje neonacisty a fašisty na nesprávnou stranu politického spektra, pak cíle mohou být dva. Prvním je diskreditace pravicových hodnot jako takových, prostým ukradením pojmu pravice. Je to snadné: stačí jen označit rasismus, xenofobii nebo autoritářství za extrémně pravicové. Z toho pak jasně plyne, že běžné pravicové strany, jako je např. ODS, jsou jen o něco méně rasistické, autoritářské a xenofobní. Volič nebo sympatizant takové strany je pak stavěn do role příznivce politicky patologických myšlenek, třebaže ne přímo hajlujícího před obrazem Rudolfa Hesse, ale přinejmenším podezřelého a morálně pokřiveného.
A co víc, takovýto nepřímý a vylhaný (a o to více zbabělý) morální odsudek umožňuje bez váhání pošpinit jakéhokoliv skutečného pravičáka nebo autentickou pravicovou stranu, která by se pokusila hlasitě vystupovat proti socialismu a hájit pravicové principy neústupně a bez kompromisů.

Takto jsou například v Evropském parlamentu soustavně označováni za fašisty ti, kteří se opováží varovat před hrozbou bruselského socialismu. A můžeme si být téměř jistí, že by se na našem malém českém politickém kolbišti zvedla podobná pomlouvačná kampaň proti Straně svobodných občanů, pokud by se jí podařilo získat větší podporu a publicitu.
Druhým cílem je očištění levice, která se přesunutím svých konkurentů na opačnou stranu politického spektra zbaví nebezpečí, že by lidé sociální demokracii a renomované levicové strany mohli posuzovat a hodnotit podle charakteristik, které jsou pro levici určující, a které u nacismu nebo fašismu jen nabývají extrémních podob. Lidé by si mohli uvědomit, že naprosté šílenství nacismu je v principech sociální demokracie obsaženo také – pouze však v méně patrné míře.
Po 2. světové válce se tak vítězné levici povedlo distancovat od svých konkurentů. Boj Sovětského svazu s nacistickým Německem byl vyložen jako boj dvou protikladů. A je-li prý komunismus levicí, pak tedy nacismus, coby protiklad, musí být ideologií pravicovou. Ve skutečnosti však není pochyb, že zápas komunismu s nacismem byl pouze bojem dvou znepřátelených konkurentů na levici.

Ideová podobnost tzv. extrémní pravice s extrémní levicí se někdy vysvětluje pomocí politického spektra modelovaného jako kruh. Levý i “pravý” extrém se na kruhovém modelu setkávají na stejném vrcholu. Tato konstrukce se usilovně propaguje a zná ji každý průměrný internetový diskutér. Toto pojetí politického spektra však nedává velký smysl. I když se snaží přiznat ideovou příbuznost komunistů nebo maoistů s ideologiemi zařazenými do pravého extrému, stále neřeší, jak lze principiálním přístupem k pravicovým hodnotám, jako je svoboda, trh nebo kapitalismus, najednou získat jejich pravý opak. Kde je ta tenká hranice, kdy už najednou nehájíme svobodu, ale nesvobodu.  Žádný sociolog to dosud, alespoň pokud je mi známo, přesvědčivě nevysvětlil.

Ano, je opravdu možné, že většina Čechů souhlasí s nějakou mírou autoritářství, s kolektivismem, s podřízením jednotlivce společnosti. Je i možné, že jsou mnozí Češi rasisté. V žádném případě však nemají nic společného se skutečnou pravicí. Jestliže sociologové poukazují na extrémní kolektivismus, k němuž někteří Češi inklinují, musí si to vyřídit u sebe doma, tedy na levici. Měli by si uvědomit, že pravicové principy jsou s nacismem nebo fašismem v ostrém rozporu, zatímco rozlišující charakteristiky těchto ideologií jsou pevně obsažené v jakékoliv formě levicového myšlenkového schématu.

Sociologové a politologové, a mediální autority, které jejich závěry slepě papouškují, by měli přestat konečně lhát, mlžit, a urážet tak všechny skutečné pravičáky, pro něž je svoboda jednou z nejvyšších hodnot.