Peter Schwartz je významným spolupracovníkem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut se zabývá šířením filozofie
Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a
The Fountainhead (vydán v českém
překladu pod názvem Zdroj).

Americká zahraniční politika
vyústila v bizarním rozporu. Prezident Bush tvrdí, že usiluje o svobodu ve
světě, aby zajistil Američanům větší bezpečnost. Avšak výsledky jeho snažení –
ještě horlivější přívrženci terorismu v Palestinské samosprávě, a vyhlídky
na nástup teokracie v Iráku – pro nás znamenají naopak zvýšení nebezpečí.

Příčinou tohoto neúspěchu je
Bushova beznadějná představa, že tyranii lze odstranit uspořádáním voleb. Tento
názor pramení z široce rozšířeného a zmateného zaměňování pojmů svoboda a
demokracie.

Zeptáme-li se typického
Američana, zda mají existovat meze toho, co smí stát dělat, odpoví „ano“.
Uvědomuje si, že každý z nás má práva, která nesmí žádný zákon porušit či
vymazat, i kdyby byl sebevíce populární a získal si jakoukoli veřejnou podporu.
Obhájce demokracie by však nesouhlasil.

Podstatou demokracie je neomezená
vláda většiny. Dle tohoto pojetí stát nemá být ve svém jednání omezen,
jakmile takové jednání schválí většinové hlasování. Toto pojetí státu je
založeno na myšlence, že funkcí státu je prosazení „vůle lidu“. O tomto pojetí
se nyní snažíme přesvědčit Iráčany, Palestince a
Afgánce, když jim říkáme, že legitimita jejich nových vlád spočívá v jejich
demokratickém schválení.

A právě toto pojetí bylo odmítnuto při založení Spojených států.

Definičním znakem Ameriky je
svoboda. Svoboda existuje tehdy, je-li stát omezen, přičemž omezení je určeno
principem individuálních práv. Amerika byla založena jako republika, jejíž stát
je omezen pouze na ochranu našich nezcizitelných práv, a tento systém by neměl
být nazýván „demokracií“. Můžeme tudíž svobodně kritizovat své sousedy, naši
společnost, stát – bez ohledu na to, kolik lidí si přeje uvalit na projev
názorů cenzuru. Pokud se však měřítkem stane „vůle lidu“, nemá jednotlivec
žádná práva, jen dočasná svolení, která mu mohou být udělena či odňata podle
momentálních nálad veřejného mínění. Zakladatelé Spojených států chápali, že
tyranie většiny může být stejným zlem jako tyranie absolutistického monarchy.

Ano, máme možnost hlasovat – tím
se ale míra svobody neměří. Ostatně i diktatury pořádají oficiální volby. Pouze
v kontextu svobody – v němž nelze individuální práva hlasováním
„vymazat“ – dostává hlasování smysl a získává legitimitu. Ve skutečně svobodné
zemi se hlasování týká pouze konkrétních detailů ochrany individuálních práv.
Neexistuje žádné morální „právo“ ta opravdová práva pošlapat.

Bohužel, většina Američanů,
podobně jako pan Bush, používá vzájemně protichůdné pojmy „svoboda“ a
„demokracie“ jako synonyma, jako vzájemně zaměnitelné termíny. Někdy naše vláda
vyzdvihuje prvotnost individuálních práv a život člověka, jeho svobodu a
majetek považuje za nedotknutelné hodnoty. V mnoha jiných případech ta
samá práva popírá, když jako prioritu vyzdvihuje přání většiny – ať se jedná o
konfiskaci soukromého majetku protože většina ho chce pro „veřejné použití“,
nebo možnost asistovaného ukončení života, pro kterou se rozhodne člověk
v konečné fázi nevyléčitelné nemoci, a která je mu upřena, protože většina
považuje sebevraždu za něco odpudivého.

Dnes naše zahraniční politika
zaujímá tento druhý přístup. Prohlašujeme, že naším zásadním cílem na Blízkém východě je dát lidem
možnost hlasovat – bez ohledu na to, zda mají zájem o svobodu. Až pak ale
šíitská, proíránská většina prosadí v Iráku svou teologii, nebo až palestinští
sebevražední atentátníci vyplní svůj z voleb získaný mandát tím, že
rozmetají na kousky skupiny školních dětí – na jakém základě pak budeme moci
cokoli namítat? Vždyť oba případy budou věrně odrážet princip demokracie! Jak
správně uvedl mluvčí Hamásu poté, co Hamás zvítězil v demokratických
volbách: „Děkujeme Spojeným státům, že nám daly tuto zbraň demokracie …
Spojené státy se teď nemohou k demokraticky zvolené správě obracet zády“.
Palestinci pohrdají svobodou – mají však demokracii.

Iráčané možná odmítnou svobodu, a
v tom případě budeme muset zajistit naši bezpečnost proti jejich případné
hrozbě pouze vojenskou silou, jež byla dosud zoufale neúčinná. Pokud tam ale
chceme nahradit tyranii svobodou, musíme nejprve ukázat, co je svoboda. Před
tím, než jsme vůbec umožnili zvažovat konání nějakých voleb, měli jsme šířit a
prosazovat myšlenky a instituce svobodné společnosti. Například jsme měli
vytvořit novou ústavu – jako jsme to učinili po druhé světové válce
v Japonsku. Místo toho jsme ustupovali a odvolávali se na „vůli lidu“ –
lidu, který nechápe obsah individuálních práv. Podpořili jsme vznik despotické
ústavy, která odmítá intelektuální svobodu ve prospěch vynucené poslušnosti
vůči Koránu a která odmítá ekonomickou svobodu a soukromé vlastnictví ve
prospěch „kolektivního vlastnictví“. Důsledkem je chmurná vyhlídka na vznik
nové tyranie v Iráku.

Musíme zastavit zmatené
zaměňování demokracie se svobodou. Morální podpora svobody je vždy v našem
zájmu. Podpora neomezené vlády většiny je však vždy ničivá – pro nás a pro
všechny, kdo vyzdvihují práva jednotlivce.

Z anglického originálu Freedom vs. Unlimited Majority Rule přeložil Jiří Kinkor, Galtův institut
Květen 2006